Tři kroky ...

Ráno.

Probudil jsem se jako vždy po páté hodině, jako již několik let. Probudil jsem se s bolením hlavy, jako včera, před týdnem, před rokem. Probudil jsem se, protože se ještě probudit můžu, protože mám rád rána, protože miluji ty chvíle, kdy s rozedněním vše začíná. Ranní rituál je neměnný, pohladit kocoura, který nebrblá, že je ještě brzo pak káva na povzbuzení, čaj pro svou višňovou vůni, na zapití tabletek, jedna proti bolesti a bůh ví k čemu jsou ty další. Možná jen ze zvyku. Kocour se proplétá mezi nohama při každém mém kroku v rámci úsporných opatření minimalizovaných na šourání, taky vyžaduje svou dávku kapsiček, závislák.

Ventilátor se roztočil, v discích počítače zarachotilo, ledka monitoru modravě problikla a je tu celý svět. Uf, zas jsem si jako každé ráno oddychl, počítač žije, internet funguje, kocour na kabely už asi zapomněl nebo dostal konečně ránu, nevím neptal jsem se ho a na ty odhalené kabely raději nesahám. Je tu celý svět, svět který svou moudrostí a učeností překonal dávno sám sebe a možná i toho nahoře, svět, kde může být každý čím chce, svět kde vše může být pravda i lež, záleží, čemu lidé zrovna uvěří. Přečtu několik nedůležitých vzkazů, jiné stejně neexistují, snad jen ty, kde mi mně neznámí hodní lidé nabízejí zvětšení penisu nebo viagru. Co ti můžou vědět o dění za dveřmi ložnice? Nebo to vážně ví? Ale jinak mám na důležitá sdělení ještě stále mobilní telefon, který raději na noc vypínám. Co kdyby mi někdo opravdu chtěl něco důležitého? Kocour si ustlal v krabici na papíry a nenápadně se snaží tlapkou dosáhnout na kolečko salámu, tichý společník, kterému nevadí ozbrojené konflikty, finanční krize, vyhrané či prohrané zápasy, kdo kde s kým a vše ostatní, co na mne vyskakuje z monitoru. Kam ten svět spěje? Chtělo by se říci. Odpověď je jasná - jen tam, kam mu dovolíme.

Je čas.

Vytáhnu ze šuplíku fotoaparát. Fotoaparát, usmívám se nad tím staromódním výrazem a kontroluji stav baterií a dvě pro jistotu ještě přihodím do kapsy bundy. Listopadové rána mají své nezaměnitelné kouzlo a přesně to bych chtěl zachytit, slovem se mi to nedaří, tak možná... snad tou fotografií. Mlha dodává probouzejícímu se ránu jakýsi nádech tajemna, vidím, kam mi dovolí nahlédnout, vnímám jen obrazy zvláštně mlhavě zarámované, výseky tu a tam s rozsvíceným oknem nebo pouliční lampou. Takový obraz bych chtěl na stěnu. Fotím, jako by to mělo být naposledy, fotím skoro s posedlostí postavy, které se objevují a zas mizí, jako koráby na moři, jako děsivé vzpomínky. Fotím okna a výlohy čekající na své majitele, fotím spící stromy a keře v tichých zahradách. Zaklínám do stovky snímků svůj život.

V pekárně je útulno a teplo, vůně čerstvého pečiva mě příjemně šimrá v nose, je to taková ta vůně, která vrací do dětství, když jsem musel brzo ráno běhat do pekárny pro čerstvé rohlíky a housky, aby bylo na co mazat domácí máslo od babičky, jak jsem říkával ještě dlouho po tom, co zemřela. Nevadilo mi ráno vstávat a doběhnout pro pečivo, byl jsem venku a svým způsobem svobodný.

Kupuji si dva koblížky a kávu z automatu. Vím, že bych sladké neměl, ale co když to je opravdu naposledy? Sám pro sebe krčím rameny a zas jdu ven, ztratit se v mlze, zapomenout na všechna nesmím a nemůžu. Cukr z koblih zanechává stopu na bundě, smazatelnou jen trochu, přesněji bych to nazval stopou rozmazatelnou. Raději jdu dál, za město, které se už začíná probouzet boucháním popelnic, startováním aut, povídáním maminek táhnoucích řvoucí potomky do školky a prvními školáky z okolních vesnic, které na zastávce vyplivnul autobus. Jdu a život města doznívá a zdá se být jako z jiného světa, kterému někdy nerozumím.

Stažené závory rozdělují polní cestu na dva nesmiřitelné tábory, tady a tam. Líná lokálka před přejezdem houkne, „tady jsem" a v pluje s rozvážností parníku na Vltavě do svého přístavu čekajícího za dalším obloukem schovaným v mlze. Závory se zvedají, pár kroků a tam je teď tady. Loudám se, kam bych také spěchal, čas předhonit nejde a tak se vláčím s ním. Těch padesát metrů, kam lze dohlédnout a které kráčí spolu se mnou, je plných krásných, drobných detailů, jakoby mi podzim chtěl říci, „nepotřebuješ vidět celý svět, abys poznal krásu." Třpytivé korálky objímají každé uschlé stéblo spící trávy, prověšené náhrdelníky pavučin odrážejí na chvíli to, co zrovna vidí. Cesta se pro mne stává jakýmsi obrázkovým leporelem a každý krok stránkou v něm. Všudypřítomná šedobílá přechází na kraji lesa v rozmázlou ponuře zelenou. Zavírám oči, dívám se, co jsem a doufám, že to barevné přestrojení ozvěny duše zmizí. Vybavuji si letní dny, kdy jsme si jako děti po nocích ve stodole četli děsivé příběhy z pohádek bratří Grimmů, hrůzou nemohli promluvit, tiskli se k sobě a dělali, že jsme stateční. Otvírám oči, úlomky vzpomínek dávám na oltář prokletých a jdu dál. Okolo rybníka přes les vonící vlhkou plísní až k silnici, kde spalující plameny podzimní šedozelené deprese končí v rozsvícených, žlutavých reflektorech míhajících se sem a tam jako nepokojné, barevné ostrůvky lidského důmyslu. Nejsem unavený a přesto než udělám další krok do světa lidí, oddychuji opřený o vyvrácený strom.

Tisíc dní a více
otesávám sám sebe
až na dřeň.
Nedokážu spočítat
kolik šancí promarnil jsem.
Být jen člověkem.
Snad teď
ještě jednou naposledy
zakousnutý v minulosti
s rozervanými vzpomínkami …

Je čas.

Přetáčím kolečko fotoaparátu do správné polohy, aby poslední fotografie dne byla opravdu dokonalá. Pár kroků ke krajnici. Vybírám si ten správný objekt k focení. Už jede. Krásně barevný kamion, který má za předním sklem rozsvícený malinký vánoční stromek. Plně naložený dřevem vyhoupne se na vrchol kopce, přeřadí a pádí vstříc nezadržitelnému střetu. Tři kroky s předstihem, zvedám fotoaparát proti čelnímu sklu a vyděšenému obličeji, uzávěrka života cvakla …