Zmrd

Přines pytel. Zavaž oči. Otrhej klíčky z brambor. Pojď na oběd.
Tenkrát ještě nevěděl, že se ocitne v prdeli.
Minulost, snažíme se na ni vzpomenout, ale je nám u prdele.

Jmenoval se Zdeněk. Narodil se ve znamení panny. Jmenoval se Zdeněk už před narozením, to jméno bylo rozhodnuto už když bylo jeho narození jasně anticipovatelné ex forma břicha jeho matky. Jeho vůle, která ještě ne-ex-istovala, na to neměla vliv.

Byl to člověk jako každý jiný, pomalu vyrůstal a byl postupně seznamován s náplněmi a obsahy lidského života, pomalu, tak, aby to pochopil. Řekněme to rovnou: v sedmi letech při hře na slona s matkou - leželi v posteli, byla tma, váleli se po sobě a mazlili se, dodnes neví, čí to byl nápad - přišlo konečně na otázku, jak se rodí děti, nejspíš v souvislosti rozpravy o dětech a o maminkách, kterým se rodí, a o tatíncích a maminkách, kteří mají miminka, tyto pojmy slýchal Zděnda ještě dříve, než jim mohl obecně rozumět, pro něj "maminka" byla jen jeho maminka, "tatínek" jen jeho otec, dále věděl, že ostatní děti jeho věku mají také své maminky a tatínky, znal strukturu rodiny, věděl také že děti jsou mladší než jejich rodiče, nevěděl jen, jak se rodí. Přišlo poučení, ve kterém se poukázalo na mužské a ženské genitálie a podrobně se popsal vývoj plodu v lůně matky až do narození. Bylo mu patnáct let, když mu starostlivá matka, přející si, aby se ve všech ohledech správně vyvíjel, vypůjčila z knihovny, kde pracovala, knihu o sexu a sexualitě - jelikož dospěl do puberty a musí se o tom něco dozvědět, zvlášť když to neprobírají na gymnáziu. Dozvěděl se o felaci, análním sexu a masturbaci, kterou sám už dávno provozoval, naučil se jí od kamaráda.
Babička se ho vždycky ptala, jestli už si našel nějakou holku, dávala mu "na zmrzlinu pro holku" peníze, ptala se, kdy jí ji už přijde ukázat, radila mu, aby ji vzal k nim do bazénu, kdo má doma bazén, prý, mohl bych tam s tou holkou být docela sám. Jeho sestra chodila s několika chlapci, s některými se spřátelil, obzvláště s jedním, kterého měl hodně rád a který měl rád jeho, zdálo se, že tento chlapec kamarádí více s ním, totiž se Zdeňkem, než miluje jeho sestru - často se spolu proti ní spolčovali, kritizujíce její povahu a neschopnosti. Jednou, když rozbili, chce se mi napsat, zrcadlo, ale bylo to skleněná výplň dveří, jednou tedy, když rozbili skleněnou výplň dveří (to je vložená epizoda, která se udála v době, kdy ještě sestra s žádným chlapcem nechodila) hrozivý otec vtrhl do pokoje - zrovna do toho, ve kterém proběhlovo Zděnkovo obeznámení se s genezí dětí - a oba zbil.
Co Zdeněk a partnerka? Buď aby mohl založit rodinu, nebo jen tak pro potěšení či z lásky nebo smíšeně. Říkal - nevím v jakém kontextu: já ženu nechci, nemá to smysl, můžu žít sám. Maminka říkala: nu, ještě nemáš čas, to teprve přijde. Sestra říkala: když budeš takhle vypadat, žádná tě nebude chtít. Neměl je rád. Přitom ženu chtěl, postupně čím dál víc, snad proto, že nebyl s ničím spokojen, nic nemělo smysl a jemu se zdálo, čím dál tím naléhavěji se mu zdálo, že to žena a nic jiného je smyslem života a že to, jak žije, jak dobře žije, je rovno tomu, jak se má k ženám a jak dobře se k nim má.
Styděl jsem se, bál jsem se toho, přivést si někoho domů a to jsem ani nevěděl koho, styděl jsem se s předstihem za kohokoli - za holku. Když se babičky ptají "tak co tvoje holka" tak se neptají "co Petra" nebo "co Alena", nýbrž co holka - holka je určitý pojem, jistá věc, v níž si nejsme všichni rovni, každý se na to dívá jinak.
Požadavek ženy zkonkrétněl ve Zděnkově mysli, když mu bylo šestnáct. Dívka jménem Alena ho kontaktovala tam, kde byl doma - a to neznamená doma, ale na internetu, na ICQ. Zabýval se tenkrát programováním počítačových her v Game Makeru. Je jistě zajímavé, že dívka, která má ve svém ICQ obrázku nápis "Don't play with my heart", si sama krutě pohrála s jeho srdcem, teprve asi vpravdě vzniknuvším. Hned toho dne napsal svou první báseň - lyrickou ( měl za sebou jen školometský epický pokus o slávě Říma). Mohl, ba musel konečně začít jednat, miloval a proto musel jednat, těšil se z internetových rozhovorů s Alenou a bušilo mu srdce, když ji viděl ve škole, jinak však byl v bolestivé depresi, která svou neútěšností ho právě nutila jednat - snažit se zajistit si svůj zdroj útěchy, najít ho, dobýt ho. Měl však ještě dvě teorie na původ těch duševních muk, jednu biologickou, druhou mravní. Podle té první byla jeho pubertální zamilovanost, a je to jistě pravda, něco biologicky podmíněného a biologicky vyléčitelného, s pomocí lékařů a hlavně bez pomoci Aleny, bez nutnosti s Alenou jednat, bez prožívání citů a usilování, které je marné. Podle druhé mělo jeho utrpení kořen v mravním pochybení, neboť jeho utrpení se projevovalo například nenávistí k blízkým a odporem k nim, což je na první pohled jev mravně závadný.
Snažil se tedy o tři věci, případně o nich přemýšlel: 1) o Alenu 2) o sebe 3) o blízké.
Na Alenu na to šel takhle: začal chodit na procházky ven, do strašlivých nocí a temných odpolední drsně špinavého podzimu a zimy, psal jí SMSky, ležel na poli před jejím domem a díval se do jejich svítících žlutých oken a nic tam neviděl, psal na zábradlí na mostě nad dálnicí lihovou fixou vzkazy, které měly podle něho význam, jímž se zavazoval k tomu, že miluje, a tím se domníval zavázat se ke vztahu, který nutně musí přijít, když vyzná, že miluje. Psal básně na koleni, v počítači a ve škole.
O sebe se staral tak, že se zanedbával. Lákalo ho chodit pozdě spát, ať už při tom psal básně nebo psal Aleně a kamarádům.
O blízké se staral klouzavě, jako tanečník.
Moje vyprávění se, vidím, rozplývá jako déšť a mraky tenkrát.
Proč vůbec Zdeněček začal psát a proč se rozhodl, že se stane básníkem?
Básník je kdosi mezi nemilujícím a milujícím - mezi tím, kdo lásku chce, a tím, kdo se jí vzpírá - může se rozhodnout tak i tak a zároveň není nikdy ničím, je básníkem. Jsou ovšem i básníci čistě milující, pro které láska je jediným smyslem jejich poezie, ale nemusíme proto ještě říct, že jsou to čistí básníci, lepší básníci - takový byl, zdá se, Václav Hrabě.
Začala ho otravovat škola, bylo mu nepříjemné se učit, radši přebýval v omámení a nicotě, to bylo prostředí, které mu vyhovovalo, ve kterém se cítil dobře, skrček jeden - ZMRD.
Na druhou lásku, která přišla, když mu bylo sedmnáct, šel agresivněji, rozhodněji a zřejmě ještě více rezignovaně, rezignoval především na veškerou čistotu, která v jeho očích měla být prostředkem k zasloužení si dívčího srdce, beze studu - beze studu?! - masturboval, nechal o přestávkách před spolužáky kanout sliny ze svých úst na své ruce nebo na lavici, a to jen proto, že se někteří z nich bavili o tom, jak někdo někoho minulý týden vykusoval v hudebním klubu.
Petra, tak se jmenuje ta ubohá bytost, do jejíhož života se tak nestydatě vtlačoval, se stala obětí pronásledování, pomluv, oplzlých řečí, tedy, stále se na ni někoho ptal, říkal svému kamarádu, že by jí ho chtěl strčit do prdele; dopisů, pohledů a veřejných výstupů a veřejných pomluv. Jistě si říkala: "čím jsem si to zasloužila, že mi do cesty přišlo takové odporné individuum, chovající se tak nemožně" a modlila se k Bohu. Toužil po ní ještě mnohem silněji než po Aleně, objevil se tam totiž čurák. Řekl si: masturbovat každý večer je znakem vysoké lásky, která odpovídá instinktové filozofii Friedricha Nietzscheho a pravému romantismu máchovského, hrabalovského, francouzského střihu, skutečná, věru poetická láska se neobejde bez své tělesné stránky, zvýšení pudové touhy u sebe je rozhodně pozitivní krok, který mi pomůže dát Petře to, co si zaslouží a co musí především dostat, ach, kéž bych byl schopen jí to dát, kéž obstojím. Metafyzické ideje sexu, které se snažil sdělovat, však neprobudily zájem, pochopení a spříznění, ale jen odpor a mlčení. Byl od Petry odříznut, byl jen se svým tělem a svou duší a s blízkými lidmi. Nezbylo mu než s Petrou obtěžovat své blízké, nechat si od nich ordinovat rady, slastně přijímat jejich soucit a lítost, o každém z nich si představovat, že je bytostí a ústy, kterými promlouvá sama Petra. Nikdy Petru neoslovil, nepotřeboval to, nebo to nešlo.
Jeho penis, loudící bělavé kapky, se stal jeho modlou a průvodcem jeho života. Tak pravím ke Zmrdovi.