Green Star - Já ti věřím

6.

Čas na ranči ubíhal úplně jinak, uvědomovala si. Byla tam skoro pořád, i když jí za to doma hodně nadávali a dělali scény. Bylo jí to jedno. Už jí neměli co vzít, protože co mohli, to už zničili. Stýskalo se jí po Báře a hodně. Tohle asi nedokáže nikdy odpustit.
Teď, když ji někdo miloval, neubližovaly jí tolik poznámky rodičů. Už nebyla nechtěná a k ničemu, ne, byla přece dívkou, pro kterou by její přítel snesl modré z nebe. Věděla to a ta láska ji hřála, pomáhala přežít.

S Joem spolu byli každý den. Jezdili na milované vyjížďky, na svou louku v horách a na jiná pěkná místa. Nebo se chodili procházet pěšky.
Dělal pro ni bláznivé věci, jako když ji v náručí přenášel přes potok, aby si nenamočila boty,
což bylo trochu kontraproduktivní – v nejhlubším místě totiž uklouzl na kameni a do vody sletěli oba... Ale nevadilo jim to, bylo teplo a studená voda byla ideální pro vodní bitvu...
Jindy, když stáli, zahledění do krajiny, pod vzrostlým keřem s červenými bobulemi – tisem, byli vážnější a ona mu přiznala, že právě tato rostlina měla být její bránou ke smrti.
„Smrt z tebe jednou možná vysaje med dechu,“ Řekl trochu upravenou citaci ze své oblíbené tragédie. „Ale nepřemůže tě. Na tvoji krásu nemá...“
„Romeo, Romeo...“ Chytila se, se šibalskými jiskřičkami v očích. „Proč vůbec jsi Romeo?“
Chtěla pokračovat, ale to už ji povalil do trávy, jemně, aby jí neublížil, a umlčel ji polibkem.
Když se odtáhl, odhrnul jí vlasy z tváře.
„Ach Julie... Proč stále jsi tak krásná?“ Zašeptal. To ho zase přerušila ona, nesouhlasem.
Tak jí řekl, že pro něj je a vždycky bude nejkrásnější na světě. Že její oči jsou jako akvamarín se Schillerovým efektem – kámen, který měl nejradši ze všech. Proto, usmál se na ni, mu bylo souzeno najít si dívku s takovýma očima.
„Ty jsi hrozný,“ Škádlila ho. „Ještě tomu začnu věřit...“
„Pak bude konečně všechno v pořádku, má malá princezno.“

Na koních si dávali závody, tam, kde to bylo možné, a pak se zase projížděli jen krokem, držíce se přitom za ruce... Ovládání koně jednou rukou je nespornou výhodou westernového ježdění, podotýkal chlapec pravidelně.
„Tori,“ Zeptal se jí jednou, když spolu zase leželi na louce a pozorovali mraky, natažení vedle sebe a držící se za ruce. „Proč jsi se vlastně nikdy nevzepřela rodičům? To si opravdu myslíš, že si ty jejich kecy a chování zasloužíš?
Mlčela tak dlouho, až se začal obávat, jestli se jí svou otázkou nějak nedotkl.

Pak ale promluvila.
„No, na jednu stranu pravdu určitě mají. Nejsem v ničem dobrá. Měla bych být lepší. Co jsem....
Co bych byla, kdybych se vzepřela našim a odešla z domu? Někdy jsem chtěla, ale strašně se bojím, co by bylo potom, že bych to nezvládla, že bych nesehnala ani práci, ani byt, nic... Protože já asi nejsem dost silná, ani schopná...“
„Tak radši trpíš, že s tebou zachází tak...?“ Zašeptal.
„Co mám dělat, lásko? Taky se za to nemám ráda... Jsem zbabělec?“
„Ne! Tori ne, to nejsi. Ale máš strach z věcí, který by ti nemusely ublížit. Jsi mnohem lepší, než si myslíš. Pořád říkáš, co bys měla... Kdo to určuje? Tvůj otec? Ty sama...?“
„Však víš, kdo jsem...“ Vzdychla. „Měli by mě rádi, kdybych byla ta princezna, co chtěli, abych byla... Když mi bylo šest, tak mi máma odbarvovala vlasy peroxidem, protože mi začaly tmavnout
a ona chtěla, abych byla blonďatá... Pak časem, když se ukázalo, že v ničem nevynikám, toho nechala, protože nade mnou zlomila hůl... Tak asi někdy v tý době jsem začala chtít být někdo jinej. Protože kdybych byla lepší, měli by mě lidi rádi...“
„To ti taky říkali rodiče?“
„Mhm.“
„Broučku,“ Zavrtěl Joe hlavou. „Asi začnu sepisovat všechno, co mi říkáš – vydáme to jako psychologickej román o tom, jak se taky dokážou rodiče chovat ke svým dětem. Bude to trhák.
Tori, jsi všechno, jen ne špatná. Ale zůstáváš někde, kde ti všichni jen ubližujou. Přemýšlej o tom.“

Když zrovna nebyla s Joem, trávila spoustu času s Chilli.
Hned další den po tom malém zázraku s pohlazením za Tori přišel Harry. Napřed ji hodně pochválil a i když se bránila a svou práci shazovala, řekl jí, že jedině čas a trpělivost, kterou kobylce věnovala jí pomohla, že dokázala velkou věc a teď, když má její důvěru, musí to být ona, kdo s ní bude dál pracovat. Že ona je zázrakem pro Chilli, někým, na koho čekala. Dokonce před ní smekl klobouk, aby jí ukázal, že si jí, Tori, váží...
Že to pro ni byl zvláštní zážitek je asi jasné. Měla radost, asi poprvé v životě na chvíli pocítila,
že je na sebe hrdá a že si zaslouží určitý obdiv...
Byla tu naděje, jak podotkla Tiffany, že když jí to budou vtloukat do hlavy aspoň dvakrát za hodinu, nakonec jim i uvěří a najde svou ztracenou cenu.
Tak tedy začala s klisnou pracovat.
Teď, když se od ní nechala hladit, tak byl krůček k tomu, aby ji pustila k sobě do boxu. Tak se na to Tori zaměřila. A trvalo to jen tři dny, co postávala ve dveřích, než ji Chilli „pozvala“ dál.
Cítila to. Věděla, kdy už může. Chilli považovala box za svoje útočiště, které si uměla velmi nepříjemně bránit – a pak tam najednou dívka směla vejít a nestalo se vůbec nic. Klisna chvíli kulila oči a udiveně zafuněla, protože moc nechápala, co se to děje. Vetřelec v boxu a jí to nevadí.
Ale Tori ji uklidnila svým hlasem a pak i pohlazením. Byla raději ještě pár dní obezřetná – že ji tam pustila jednou nemuselo znamenat, že to platí pro vždycky. Ale zdálo se, že v tomto případě to tak je. Získala povolenku. A tak přebrala taky veškeré kydání jejího boxu i její krmení, k velké radosti obou chlapců, kteří se tomu věnovali dosud a nestíhaly se jim hojit modřiny.
Ne, že by po Tori nikdy nekopla, to ona ani netvrdila – taky se stalo. Někdy prostě kobyla neměla náladu a zejména nesnášela, když jí později začala Tori pořádně čistit a obstarávat kopyta, nebo třeba mytí žlabu ji rozčilovalo. Tak to pak někdy kopla, aby se neřeklo, aspoň tak decentně.
Někdy jí to dívka vrátila, někdy se musela jenom smát, když jí kobyla například vytrhla zadní nohu a nepatrně s ní vykopla, a pak ji honem položila a rozhlížela se po okolí s výrazem „Co se děje, já přece nic...“.
„Ty držko jedna,“ Smála se jí Tori a plácla ji po zadku. Chilli téměř dotčeně zakoulela očima
a s hlubokým povzdechem si tedy nechala ty nohy udělat.
Ale na rozdíl od původního stavu, kdy šla po lidech natvrdo a s úmyslem klidně zabít, teď už jen škádlila Tori a na ostatní byla protivná, ale ne zlá.
Brzy nastal čas vyvést Chilli taky ven. Tori byla celkem zvědavá, co se bude dít. Trochu to připomínalo kdysi práci s Golden Bar... Na kterou stále myslela každý den. Už pro ni ale moc často neplakala. Teď tu byla Chilli a ta ji potřebovala v nejlepší možné kondici.
„No, tak na to se jdu dívat.“ Zašklebila se Tiffany, když je před stájí potkala.
Kobyla se rozhlížela trochu vyplašeně, potěšující bylo, že se snažila schovat za Tori. Sice ji přitom málem převálcovala, ale byl to další projev důvěry. Dost velké na to, aby se k ní vrátila,
až ji odepne z vodítka? To nikdo nevěděl.
„Já ji pustím v kruhovce a uvidíme.“
„Určitě to s ní půjde. Jsi vážně dobrá. I na jízdárně ti to jde čím dál líp, Tori. Musím tě opravdu moc pochválit.“ Usmála se zrzka. „Ale abys nezačala mít nosánek nahoru – odpoledne si vezmeš zase Blackberry a ne, že jakmile ti řeknu, že máte klusat, ztuhneš tak jako minule.“
Připomněla jí minulý trénink – mladá kobylka se pak odmítla pohnout z místa, protože nechápala, co se po ní chce... Tori se zastyděla. Tohle už přece věděla tak dlouho...
Probrala ji Chilli, když jí jednak šlápla na nohu a druhak rázně zatáhla za vodítko, že jde pryč.
Uklidnila ji a vydaly se všechny do kruhovky.
Na vodítku se chovala docela ukázněně, tak začaly pracovat s tím. Tori jí hůlkou naznačovala,
kde je její místo, když ji vodí zleva, zprava, když má zastavit. Svou krev by klisna nezapřela,
na povel „hou“ reagovala automaticky, možná aniž by věděla, co má udělat, v tu ránu stála a velice překvapeně koukala. Měla to prostě v sobě. Navíc podle toho, co uměla, jak rychle chápala, bylo znát, že kdysi výcvikem prošla.
Vodítko vyměnila Tori za lonž a i na té chodila kobyla zpočátku docela dobře. V jednu chvíli ale zpanikařila, začala lítat a málem ji porazila. Ona se především bála toho, že se Chilli zamotá a ublíží si, ale naštěstí se jí brzy podařilo zdivočelou klisnu chytit, uklidnit a pak se radši zase vrátily k práci na vodítku.

Den po dni se snažila dokázat s ní víc. Byly to společné chvíle v kruhovce, kde ji Chilli nespočtukrát zamotala do lonže, nebo bezmála převálcovala – nikdy ne doopravdy, na to si dávala pozor, co Tori pomáhalo zapomenout na to, co měla kdysi a už nemá. Hrály si spolu hry na osobní prostor, což potom předváděla Tiffany a ostatním pro pobavení.
To probíhalo tak, že kobylu pustila, nechala chvíli proběhnout po kroužku a pak se Chilli zastavila pár metrů od ní a vyzívavě na ni koukala. Tori se rozešla rázně k ní a když přišla moc blízko, kobyla se zašklebila. Tak se dívka naoko uraženě otočila a odešla o kus dál, kde zůstala stát se založenýma rukama a zády k ní, na což kobyla čekala a stejně rázně šla za ní. Buď se Tori otočila a „odehnala“ ji od sebe taky, nebo ji nechala přijít a pak do ní většinou klisna šťouchala čumákem tak dlouho,
než se k ní otočila a pohladila ji. Pak byla zpravidla znovu vyzvána ke hře.
Tohle Chilli bavilo a když si s ní byla Tori ochotná víc hrát, byla pak při práci mnohem ochotnější. Ale co bude dělat pod sedlem, na to byla stejně její nová opatrovnice velmi zvědavá. A nejen ona.
Ten čas nadešel brzy. Když ze země už pracovaly, až na vzájemné škádlení se, v pohodě a bez větších problémů, nebyl důvod déle čekat.

„Ty moje držtičko krásná..“ Prohlížela si Tori s pýchou nastrojenou kobylku, než na ni nasedla.
Díky pravidelné práci a pár dní už také pobytu na pastvině, protože se už nechala docela dobře chytit, někdy k ní i sama přišla, se začínala pomalu nasvalovat a tím i vypadat mnohem lépe.
„Doufám, že máš sjednané pojištění...“ Zašklebila se, jako vždycky, Tiffany.
Všichni tam byli, aby se podívali, jak to půjde. Harry, téměř otcovsky hrdý na práci, kterou Tori
s kobylou odvedla, Tom, mlčenlivě vážný, Joe, s obavou o svou dívku, jízlivá Tiff a malá Anabell, stále ještě považující Tori za svou hrdinku...
Předtím Chilli chvíli lonžovala a hrála si s ní v kruhovce, než ji „oblékla“ a přivedla sem.
Chodit s výstrojí už měly natrénováno, také si přes ni lehala a zkoušela nasedat. Tori si byla jistá,
že jí ta její žlutá kočička vědomně neublíží. Ale co když zpanikaří, zešílí, jak o tom mluvil Harry..?
„Nečekej, Tor. Cítím, že ty to s ní zvládneš.“ Řekl tiše Joe.
„Věřím ti, malá. Bude to dobré.“ Zašeptala Chilli do ucha, když ji naposled pomazlila.
Jestli měla strach, tak jen z toho, že by si mohla ublížit kobylka, nebo, že zklame těch pět lidí,
na kterých jí na světě teď záleželo nejvíc. O sebe ne. Na sobě jí totiž nezáleželo nikdy...

Vylezla do sedla, otěže nechala volné, nohy ve třmenech taky, jen se usadila a vnímala celým tělem, jak se kobylka zachová. Ta jen přešlápla na místě a ohlédla se po ní. Opatrně si ji vzala na přilnutí
a pobídla, na což bylo jedinou reakcí pohození hlavou, takže jí uvolnila otěže a pobídla důrazněji. Chilli se dala do pohybu.
Tak konečně se Tori splnilo to, o čem poslední dobou snila – seděla na kobylce, která jí dala důvěru a měla ji ráda. Na někom, na kom jí hrozně záleželo a koho jí rodiče nemohou vzít, protože jim nepatří. To štěstí ji naplnilo a zářilo skrz její oči, úsměv, celé držení těla, všichni to viděli a všichni to také sdíleli. Byli na ni hrdí – nejvíc Tiff, která do ní vložila při trénincích už tolik energie a snahy, která se vyplatila, a Joe, samozřejmě, pro kterého tahle dívka, trochu ještě dítě, něčím možná zničená, ale se skrytou sílou někde uvnitř sebe, znamenala celý svět. Strašně bláznivá láska, věděl to, prostě taková ta jeho životní zkrátka asi měla být.
Chilli šla v kroku svižně a energicky, jako mladý kůň, který dlouho nebyl pod sedlem. Nesnášela moc dobře udidlo v hubě, čehož si Tori všimla brzy – sebemenší přitažení znamenalo házení hlavou, nespokojené švihání ocasem a celkovou naštvanost kobylky, tudíž musela mít otěže vlastně úplně zahozené. Nevadilo jí to ale v ovládání – stačilo se malinko zaklonit a zastavila. Určitě nikdy nebyla školní kůň na jízdárně, protože reagovala na opravdu jemné pobídky. Až se spolu ještě více sžijí, bude chodit na myšlenku...
Při téhle první hodině s ní chtěla zjistit, co všechno dělá, na co reaguje, co umí a jak se na ní vůbec sedí. Zatím jí přišla jako snaživý kůň, nebyl problém s ničím, co po ní v kroku chtěla, takže potom ji zkusila naklusat. Nebyl problém, že by nechtěla, rozhodně to nebyla pasivní a líná kobyla, alespoň teď ne. Trochu měla tendence zrychlovat, ale zpomalit se dala. Její klus moc neházel,
což se Tori líbilo, protože na to, aby ho vyseděla, se nemusela vůbec soustředit.
V duchu si vzpomněla na předposlední lekci s Tiff, kdy měla matku Joeho koně,
Moonlike – exteriérově prostě dokonalou, ale s tak tvrdým hřbetem, že se to jen tak nevidí.
Ve cvalu už problém byl – Chilli chtěla utíkat, a to rychle a co nejvíc. Na pravou ruku pro změnu cválat moc nechtěla a vztekala se, když to po ní Tori požadovala. Vůbec se vztekala dost – nechtěla o nějakých cvicích, zpomalení, nebo soustředění se ani slyšet. Prostě letěla.
Tori tušila, co se jí odehrává v hlavě, teď tu prostě byla jenom ona a vítr kolem ní, zapomněla,
že má na sobě jezdce, na vychování... Nechala ji být, protože každá snaha o něco vyvolala v Chilli akorát sérii vyhazování, po čemž ona zas tak netoužila.
Ostatní zpoza ohrazení pozorovali ten šílený úprk. Strach o Tori neměli, seděla bezpečně v sedle
a nedělo se nic, co by měla neustát, ale chování kobyly nebylo zrovna ukázkové.
Deset minut takhle zběsile lítala a potom začala zpomalovat. To už bylo dobré, protože už byla zase tady. Zastříhala ušima a čekala na povely.
„Tak už stačilo, beruno?“ Zeptala se Tori s úsměvem a pokračovala v práci.

„Slušnej úprk předvedla, potvora bláznivá. A ty výborně! Krásně ses držela a přitom úplně uvolněně. Tak to má být.“
Pochválila uznale Tiffany svou žačku, když jí pomáhala odsedlat.
„Je to výborná kobylka. Stačí trocha práce, utíká podle mne jen proto, že se dlouho pořádně neproběhla... A díky moc, jsi na mne hrozně hodná, Tiff.“
„Vy máte prostě hodně společnýho. Stačí trocha práce s ní a trocha s tebou, a budete obě dvě nejlepší. Třeba to nikdo neuvidí na závodech, protože tak trochu pochybuju, že je vůbec chceš ještě někdy jezdit...?“ Podívala se tázavě a Tori vrtěla hlavou. „...ale vy to budete vědět, cítit. A já to vím, my všichni to tu víme. A Tori, ty už jsi dávno naše a patříš sem k nám.“

Joe šel s Tori, když vedla umytou a pochválenou kobylku do výběhu.
„Podívej se na ni... Je volná...“
S dojetím se za ní dívala, jak běží, s ocasem vysoko zdviženým, tak radostně a zaujatě, jako hravé hříbě, ale přitom se vznešeností...
„Ty taky budeš...“ Zašeptal jí.
Stáli tam spolu, on za ní a držel ji kolem pasu, ona malátně poddajná, a oba byli šťastní.
Alespoň na chvíli.

Celou dobu byla tak zaujatá prací s novou kobylkou, svou láskou k Joemu, vším na ranči, že domů chodila jen spát a všechno tam ignorovala. Rodiče na ni byli hodně naštvaní – jaká ostuda pro ně,
že se drží na ranči Green Star! Jaká ostuda, že se tahá s nějakým kovbojem!

Ale ona je neposlouchala.

To se změnilo jednoho podmračeného dne, kdy ji přišel otec vyzvednout do školy, aby nemohla utéct rovnou za svou novou „rodinou“. Prostě ji chytil, strčil do auta a odvezl domů, do toho vězení, které tak nesnášela.

Tam jí sdělili, s matkou, která tu už také čekala, dvě věci. Ta první byla, že zajede závody s jedním koněm, čtyřletým QH chestnut hřebcem jménem Torro Ray Hollywood, aby se dobřě prodal.
Druhá byla ještě horší. Rozhodli se ji poslat na univerzitu do sousedního státu, aby ji vytrhli ze spárů „té zatracené rodiny, co s ní neustále marníš čas“.

Stála tam a měla pocit, že má v hrudi i hlavě úplně prázdno. Necítila tlukot svého srdce, nemohla se nadechnout a jediné, co dokázala, bylo ochromeně zírat na rodiče. Na ty, kteří s vítězoslavným úsměvem sledovali její reakci. Chvíli si myslela, že snad musí jít jenom o nějaký krutý žert,
než na ni dopadlo celé to hrozné sdělení plnou vahou... Znovu na závody, znovu to, z čeho se právě začínala dostávat... Pryč z města i ze státu, už nikdy nevidět Joea, Tiff, Chilli, nikoho...
Cítila ohromnou lítost směrovanou Bohu, pokud na něj někdy věřila.
To má znova ztratit, co miluje? Všeho, co postupnou prací získávala, se teď vzdát? Přijít o svou lásku...? Proč, za co to byl trest, čím se kdy provinila, aby si tohle zasloužila?