To není hra, to je válka

Nebe se proměnilo v ohnivé pole, kolem mě se ozývají ohlušující výstřely a jekot lidí, kteří chaoticky pobíhají sem a tam. To není bráškova počítačová hra, tohle je doopravdy. Přikrčen za nízkou zídkou jsem sice před tou hrůzou částečně ukryt, ale můj milovaný bráška Luky je tam někde v tom pekle, jeden druhému jsme se ztratili. Ne, slovo ztratil není přesné, já se prostě zachoval jako dokonalý zbabělec. Při prvních salvách jsem zpanikařil a dal se na bezhlavý útěk. Mou vinou je teď někde úplně sám, vydán napospas tomu šílenému běsnění. Je malý, bezbranný, musím ho co nejdříve najít. Opatrně vylézám ze svého chatrného úkrytu a stavím se na roztřesené nohy. V okamžiku, kdy chci vyrazit vpřed, jakýsi člověk v černém oblečení, spustí kaskádu výstřelů, kterou doprovází hrubým křikem. Nerozumím mu, ale podle tónu jeho hlasu je to nejspíš cosi nepřátelského a určeného mně . Vidím jeho blýskající se oči a rozšklebená ústa, pak si všimnu, že na zemi leží dva sotva dospělí kluci, kolem nich se povalují střepy, pod hlavou jednoho z nich se rozlévá červená tekutina. Jakž takž nabytá odvaha je rázem ta tam, můj mozek začne vysílat v krátkých  pravidelných intervalech jediný signál – zdrhej, zdrhej, zdrhej! Najednou zachytím plačtivý hlásek, který volá mé jméno, bráška je někde nablízku, chci se ozvat, ale z vyschlého hrdla se mi derou jen chrčivé neartikulované zvuky. Pak ho zahlédnu – i on mě vidí. Běžíme si v ústrety, objímáme se a líbáme. Jsem tak šťastný, až se zalykám.
„Nebreč, Arone, prosím tě, nebreč, koukni, já taky nebrečím,“ drmolí Luky, pláč i smích má v jenom hrníčku,
Těsně za našimi zády se ozve další kanonáda, bráška polekaně nadskočí a vyhrkne: „Víš co, raději už půjdeme domů.“
Razíme si cestu tím zběsilým davem, nikdo si nevšímá dvou opuštěných mláďat, která se potulují venku.
„Mamka se bude hrozně zlobit,“ říká přiškrceným hláskem Luky a pak zadoufá: „ třeba si vůbec nevšimla, že, jsme šli ven.“
Jak znám mamku, určitě si toho všimla. Bude řádit, ale těch pár záhlavců, které nejspíš slízneme, je maličkost v porovnání s tím peklem tady. Jestli přežijeme, jestli se dostaneme v pořádku domů, nechám se zpohlavkovat i za Lukyho, slibuji si v duchu.,
Před vrátky našeho domku uvidíme maminu, nervózně přechází sem a tam. Když se k ní provinile přiloudáme, ustrašený výraz její tváře se rázem změní, je v něm úleva, ale i hněv. Popadne brášku za ramena, cloumá jím a křičí: „Kdo vám dovolil jít ven? Jasně jsem nařídila, že nesmíte ani na krok. Umíte si představit, co všechno se vám mohlo stát? Zasloužili byste pořádně seřezat, vy blázni.“
„Aron ne, ten za nic nemůže, nechtěl jít, ale já ho přemluvil,“ bere Luky odhodlaně vinu na sebe. „A nemusela ses bát, on na mě dával celou dobu pozor, vážně, fakt.“
Mamina si rezignovaně povzdechne: „Jste oba stejní uličníci, jeden jako druhý. Měla jsem vás zavřít do sklepa, aby vás tam okousali ohavní šváby a zelené žáby.“
S bráškou na sebe spiklenecky mrkneme, kdykoliv mamka zarecituje tuhle legrační říkanku, víme, že je nám každá lumpárna odpuštěna. Zažene nás do koupelny, mokrým ručníkem otře naše ušmudlané tlamičky a zavelí: „Mazejte spát, darebové.“
Před dveřmi pokojíku se Luky otočí a zaškemrá: „Mami, můžem?“
Chvíli váhá, ale nakonec souhlasí: „Tak dobře, ale jenom pro dnešek.“
Ležíme v peřinách, venku to práská a burácí , jenže v pokoji se zataženými závěsy to už nezní tak hrozivě. Bráška mě objímá kolem krku a rozjařeně vykládá: „Stejně to byl prima silvestr, ty světlice a petardy, bum, prásk, nějaký kluci se opili, všiml sis, jak se tam váleli, to byla sranda.“ Pak zvážní a dodá: „ Ale když ses mi ztratil, to jsem měl trochu strach, jenže pak jsme se zase našli a všechno bylo v pohodě, vid? Užili jsme si .“ Když vidí, že nesdílím jeho nadšení, udiveně zavrtí hlavou: „Tobě se to nelíbilo, Arone?“
„Vrrrr, uááá,“ zní moje odpověď, ze které jasně vyplývá, že takovéhle radovánky jsou – mírně řečeno- pod psa.
.