Baron.

Mladý veterinář Kubelka odbavil jezevčíka jménem Péťa, přijal od paničky poplatek za očkování a nahlédl do čekárny. Žádný další pacient se tam nenacházel, proto usoudil, že je čas na oběd.
„Vy tady léčíte pejsky?“
Dětský hlásek se ozval za jeho zády tak nečekaně, až se lekl. Copatá holčička stála u vchodových dveří a upírala na něj tázavý pohled.
„Ano, léčím tu pejsky, ale také kočičky, morčátka, někdy i ptáčky. Takže tomu tvému určitě pomůžu, jestli ho něco trápí. Přijď s ním ke mně odpoledne, ale s maminkou nebo tátou.“
„Jenže on potřebuje vyléčit hned, protože je smutnej, “ řeklo děvčátko nesmlouvavě.
Doktor se na ni usmál. Měl rád své zvířecí pacienty a měl rád i děti. Smutný psík v kombinaci s touhle vážně se tvářící malou slečnou v něm probudil zájem.
„Tak kdepak máš toho svého kamaráda?“
„Není můj,“ opáčila dívenka, „patří tomu pánovi, co tam leží na zemi.“
„Jdeme,“ řekl rázně doktor, protože tohle sdělení už nebylo jen o psím žalu.
Rychlými kroky přešli náves a holčička ukázala na cestu, vedoucí k lesu, odkud se ozývalo zoufalé psí vytí. Několik vesničanů stálo opodál. Jakási žena se oddělila od skupinky zevlounů a běžela jim vstříc.
„Sanitka je už na cestě, já sama jsem ji zavolala. Panu Berkovi se asi udělalo špatně,“ hlásila důležitě. „Ještě, že Baron tak vyváděl, jinak by tu ten chudák ležel bůhví jak dlouho.“
Vzápětí se objevil žlutý vůz, z něhož vystoupili dva muži s nosítky. Když se přiblížili k ležícímu, obrovitý pes se naježil a žalostný nářek se rázem proměnil ve výhružné vrčení. Dal jasně najevo, že bude svého pána nekompromisně bránit.
Jeden ze sanitářů se obrátil na přihlížející: „Lidičky, může ho někdo z vás odvést?“
Robustně vyhlížející chlapík, s výrazným tetováním na zádech, se pokusil chytit psa za obojek, ten se však ohnal a jeho zuby zacvakaly těsně u mužova obličeje.
„Bestie zatracená,“ zasakroval a uskočil stranou. „Sorry, ale pokousat se nenechám.“
Paní, co přivolala sanitku, se ječivým hlasem pustila do Kubelky: „Dělejte něco, člověče, jednou jste doktor přes zvířata, tak si s ním nějak poradíte, ne? V tý vaší škole vás snad učili, jak s takovým zuřivým tvorem zacházet. Dyť tady jde vo lidskej život a každá minuta je drahá.“
Shromáždění čumilů souhlasně zamručelo a doktor se lehce orosil. Na fakultě sice úspěšně složil zkoušku na téma jak postupovat v případě nezvladatelných zvířat, ale teď, tváří v tvář tomuhle psímu raubíři, byl bezradný. Aby si však nezadal, udělal několik kroků dopředu. Baron okamžitě vyslal varovný signál v podobě vyceněného chrupu a další salvy divokého štěkotu.
Přihlížející začali jeden přes druhého radit. „Helejte doktorskej, musíte ho chytit pořádně pod krkem,“ volal kdosi. „Nebo zahnat klackem, dejte mu prostě najevo, že se ho nebojíte,“ navrhl jiný.
„Tak to zkus sám, ty chytrej,“ obrátil se k radílkovi tetovaný svalovec, „a máš v tu ránu ukousnutej nos.“
Vtom kdosi přerušil hádku zděšeným výkřikem: „Ježíšmarjá, Zemánku, tvoje holka jde k němu.“
„Terko, okamžitě se vrať!“ Mladý muž v kostkované košili vyrazil vpřed, doktor mu však pevně sevřel rameno a strhl jej zpátky.
„Zůstaňte tady,“ poručil rázně. „Chlapi, kdyby něco, tak …,“ nedokončil větu. Mohutný potetovanec přikývl. Se  dvěma dalšími muži se opatrně přesunuli před ostatní a zaujali útočný postoj.
„Zatím žádné prudké pohyby,“ sykl doktor varovně.
Terezka pomalu postupovala ke zvířeti, zůstala naštěstí stát dost daleko, pokud by pes zaútočil, nejspíš by ti tři stačili zasáhnout. Cosi mu říkala, slovům nebylo rozumět, ale její hlas zněl konejšivě. Pak přistoupila těsně k němu a pes se vztyčil, jejich oči teď byly téměř v rovině. Doktor cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Baron byl stále ještě zježený, avšak zvuk vycházející z jeho hrdla nezněl výhrůžně, spíš se podobal pláči.
„On mi říká, že máte panu Berkovi pomoci, prý nebude štěkat ani kousat,“ oznámila dívenka zdravotníkům.
Pes, jakoby chtěl potvrdit toto sdělení, usedl vedle ní.
Sanitáři obezřetně přistoupili k ležícímu muži; když jej nakládali na nosítka, slabě zasténal.
„Jenom klid, vezmeme vás do nemocnice a za pár dní budete jako nový,“ zažertoval bodře jeden z nich.
Bouchnutí dveří sanitky vyvolalo v chlupáčovi další vlnu kvílivého nářku. Už už by se dal do běhu za mizejícím autem, avšak dívčin hlas jej zarazil.
„Barone, zůstaň,“ řekla pevně, když poslechl, dodala, „tak je hodnej pejsek. Moc hodnej.“
Skupinou sousedů proběhl úlevný šum. Pan Zemánek, bledý jako stěna, upřel na doktora vyděšený zrak: „Co když se na ni vrhne a pokouše ji?“
Kubelka zavrtěl hlavou: „Nebojte se, copak by se choval takhle, kdyby jí chtěl ublížit?“
Ukázal na psa, který oddaně ležel u Terezčiných nohou.
„A co teda teď s tím čoklem, nemůžeme ho nechat jen tak,“ obrátil se ke skupince tetovaný svalovec.
„ Už sem jede mladej Berka, jako syn, vezme ho zatím k sobě. Já jsem mu osobně telefonovala, říkal, že tu bude hned,“ oznámila všem paní „důležitá“.
Jakmile byl pes odvezen, obořil se na dcerku Zemánek. „Tys mi dala, holka bláznivá, já bych tě nejradši,“ naznačil rukou pohlavek. Když se Terezka přikrčila, povzdechl si a dodal smířlivě, „cos mu to vlastně řekla, že přestal jančit? Vždyť předtím by každýho málem sežral.“
„Protože byl nešťastný. A všichni na něj akorát řvali a chtěli ho mlátit klackem. Já mu jen pověděla, že to žluté auto odveze pana Berku do nemocnice a tam mu pomůžou, uzdraví se a budou zase spolu. Když se pejskům všechno vysvětlí, tak se potom už nebojí.“
„Takže ty jsi vlastně takový psycholog,“ pochválil ji Kubelka.
Dívenka nakrčila nosík a pak vyhrkla. „A co je to ten cholók?“
„Víš, takový psí cholók je vlastně něco jako kouzelník. Dokáže pomoci smutným pejskům. A to hned tak každý neumí,“ řekl vážně doktor a pohladil ji po hlavě.
V ordinaci potom připevnil na nástěnku, kam si připichoval poznatky ze své praxe, lístek s následujícím textem: „Psí cholók je ten, kdo si na vlastní kůži ověří, že pes, který štěká, nekouše.“
Pak se zamyslel a připsal doušku: „Důležité varování – neplatí to vždycky.“