Teacher's pet druhá část

Přemýšlel, jestli klepání může prozradit něco z jeho osobnosti. Kdyby klepal hlasitě, znamenalo by to, že se bojí, že nechce aby ho někdo přeslechl? A když tiše, znamená to, že tu vlastně nechce být? A jak se klepe tak, aby to znělo normálně, aby to nic neprozradilo, aby to bylo prostě klepání?

Sakra. Než stihl zvednout ruku, dveře se samy otevřely a vyletěla z nich nějaká černovlasá holka, trochu se zarazila když ho viděla- asi se lekla, že jen tak stojí před dveřmi? – ale hned nato ho obešla, a už se ani neotočila(proč taky, že?).

Ale dveře nechala pootevřené, takže to bylo úplně jednoduché.

Mort seděl u svého stolu a zamyšleně pozoroval obrazovku svého počítače.

Gabe si malinko odkašlal a Mort hned zvedl hlavu. Jakmile zjistil, kdo ten zvuk udělal usmál se a pokynul mu ať jde dál.

„Jenom si tady něco dodělám, a hned se ti budu věnovat.“ Oznámil tiše a zase se zahleděl do obrazovky.

Gabe jen pokývnul a pokrčil rameny, zavřel za sebou dveře a nepohodlně postával u nich. Nevěděl, co dělat, a přišlo mu hloupé hledět přímo na Morta, a tak se rozhlížel po zdech kabinetu.

Vypadalo to, že i když je teprve půlka druhého týdne, už se tady začíná Mort zabydlovat.
Regály byly polozaplněné knihami a do některých byly nastrkané sešity, roztříděné podle ročníků.

Znovu objevil tu velkou knihu, kterou měl Mort v první hodině – podle popisku na hřbetě, se ta kniha jmenovala „Literatura“ . Vedle ní byla další poměrné tlustí knížka, ale mnohem nižší – „Gay historie“. Nad tím Gabe trochu pozvedl obočí, ale nehodlal to nijak komentovat. Dál tam viděl anglické vydání Harryho Pottera a napadlo ho, proč ty knížky nemá Mort doma? Proč je nosí do školy, ze všech míst? Jasně, stráví zde spoustu času, ale zas tolik zase ne, nebo jo?

Než doopravdy stačil najít nějaký důvod, Mort ho oslovil : „Gabrieli?“, aby získal jeho pozornost.

Gabe zvedl hlavu a zjistil, že Mort stojí hned vedle něj, a jeho sladký sladký parfém se mu vpíjí do obličeje a stéká dolů po krku.

„Jestli si chceš nějakou z těch knížek půjčit, stačí říct.“ Promluvil potom Mort, když si všiml, že se Gabe na ty knížky před chvíli zaujatě díval.

Gabe přikývl.

„Nějaká, kterou bys chtěl hned?“

Gabe jen zavrtěl hlavou.

„Nemusíš se bát něco říct.“ Pousmál se Mort a Gabe jen znovu přikývl, a rychle dodal. „Já vím.“

„Máš takový příjemný hlas, zpíváš?“ zeptal se Mort zvědavě a opřel se o opěrátko židle poblíž.

Gabe skrčil obočí. „Ne..?“ odpověděl skoro otázkou.

„Možná bys to měl někdy zkusit. Myslím si,že bys mohl být dobrý.“

Gabe si odkašlal a malinko zčervenal.“Nevím jestli zpívání je pro mě zrovna to pravé….spíš radši píšu.“

„Rád píšeš?“

„Jo, totiž ,ano.“ Červený poprašek se dotkl jeho špiček uší.

„A co píšeš-básně?“

„Někdy,“ pokrčil Gabe rameny, a pokračoval, pohled zahleděný do hřbetu Gay historie. „Ale většinou spíš povídky. Zkoušel jsem i knížky, ale většinou je nedopíšu.“

Mort přikyvoval hlavou a potom se usmál. „Dal bys mi někdy něco přečíst?“
„Možná….“

„Dobře.“Mort se jemně usmál a podíval se Gabeovi přímo do obličeje, přes rty až po linii vlasů a pak klesl k jeho očím.

Gabe polkl a podíval se dolů, ale něco ho nutilo znovu oči zvednout.
V podbřišku se mu zvedla vlna třepotavého vzrušení, něco jako horký letní den zmáčknutý do malého prostoru jeho břicha.
Pocítil lehký náznak potu na čele, v podpaží a možná, možná měl i mokrou páteř.

Všechny jeho myšlenky se smrskly na „Co se to kurva děje??!“ ale Mort zřejmě tušil něco co on ne. Lehce se k němu nahnul, několika prsty mu stiskl bradu a bříškem prstů druhé ruky mu utřel líčko těsně pod okem. Potom se sklonil ještě níž ke Gabrielovi a pošeptal mu do ucha. „Měl’s tam řasu.” A jeho teplý dech se Gabeovi vpil do konečků vlasů a dostal se až k jeho citlivým nervům v páteři.

„Gabrieli..?“ šeptl Mort, když Gabe nehnutě stál na místě, a skoro nedýchal. „Za chvíli zvoní, měl bys jít do třídy…“
Než stačil kdokoliv z nich udělat něco dalšího, zazvonilo.
---
Jediné co si uvědomoval bylo, že mu je horko. Horko, horko, pot na citlivých místech, horko.

Když se ho Dave zeptal co Mort chtěl, nevěděl co odpovědět, a tak jen zavrtěl hlavou, a rychle si sedl na svoje místo.

Zbytek dne ještě pořád cítil, pořád slyšel Mortův šepot,a představoval si, že mu vůbec neříkal něco o řasách ale něco o jeho rtech, a tělu a o riflích–

„Gabrieli, už asi deset minut ti zvoní telefon!“ upozornila ho jeho mamka, když se se zaklepáním objevila v jeho pokoji.

„J-jo.“ Rozmrkal Gabe své zamlžené oči a popadl svůj telefon, ležící zanedbaně na stole.

„Um, prosím?“ zamumlal, telefon přitisknutý k uchu, druhou ruku ve vlasech.

„Ahoj!Nevzbudila jsem tě? Chtěla jsem to už vzdát, ale jde o školu a ty víš, že to beru snad až moc vážně – Gabe?Jsi tam?“

Anita.

„Ahoj, Ani…jo, jsem tu, jenom jsem nad něčím přemýšlel, promiň.“ Zamumlal, a opřel se zeď, prsty zamotané v pokrývkách.

„To muselo být něco závažného. Něco se školou?“vyzvídala Anita, a kdyby nešlo o to, o co šlo, snad by jí o tom i řekl.

„Ani ne. A ne, nic se školou.“poškrábala se ve vlasech a rychle dodal, „Ale tys něco potřebovala ohledně školy?“

Uslyšel pár šustivých zvuků a Anitin pobavený smích. „No vidíš, na to bych málem zapomněla! Víš jak jsem včera nebyla ve škole?Ptala jsem se Zdenky jestli se dělo něco důležitého a prý jste dostali nějaký úkol z dějepisu, ale prý zrovna v té době odešla na záchod a neví jestli to má dobře napsané. Tak jsem si řekla, že někomu zavolám a optám, se a hned jsi mě napadl ty, protože vím, že v tomto máš rád přehled. “ a znovu se malinko zasmála. „To byla dlouhá věta-totiž, spíš monolog.“

„J…jo.Totiž, ten úkol mám napsaný, chceš to nadiktovat?“

„No, spíš jsem si myslela, že bychom mohli zajít někam na kafe…nebo se můžu stavit k tobě, co ty na to?“ navrhla Anita tiše, jako by se bála odmítnutí.

„Jo, klidně.“ Pokrčil Gabe rameny.

„Takže kafe, nebo se mám stavit?Upřímně bych se raději stavila,nechce se mi moc být společenská a mezi lidmi,jestli víš co myslím.“

„Jo jasně, dojdi.“nadechl se a stáhl si lem trička níže.

„Tak za půl hoďky?“

„Okay.“

„Okay, zazvoním. A díky. Pa.“

„Nemáš za co. Zatím.“

A Anita jejich hovor položila.
---
Gabe za tu půlhodinku stihl jen trochu poklidit svůj pokoj, a zkontrolovat jestli má na sobě všechny obvyklé vrstvy oblečení(kalhoty, triko, ponožky), a pak si jen poposedl na posteli a čekal až se Anita se zazvoněním objeví u jeho dveří.

Hned s prvním krokem, který udělala, spolu s ní vstoupila do místnosti teplá, jemná vůně, která se obtáčela okolo míst, kde se Anita nacházela.

Gabe přemýšlel, jaký asi Anita používá parfém, anebo je to pouze její přítomnost?

Pozval ji dál, trochu nešikovně uvedl do svého pokoje a zeptal se jí, jestli nemá žízeň, nebo hlad.

Když jen řekla, že by si možná dala něco na pití, přikývl a seběhl schody z vrchního patra do kuchyně a o pár okamžiků později se objevil v pokoji s pet lahví perlivé vody a dvěma skleničkami dlaních.

„Takže, chtěla jsi jen vědět co bylo za úkol do dějepisu?“ zeptal a přitom opatrně položil skleničky na stůl nalil do nich zhruba stejné množství vody.

„Popravdě, je v tom toho trochu víc.“ Usmála se Anita trochu rozpačitě a rukou si odrhnula pramínek vlasů z boku tváře a pak upřela své oči na Gabea.

Gabeovi se na chvíli zadrhl dech – ví snad Anita o tom co se stalo v Mortově kabinetu? Viděl je snad někdo?

„Víc?“zamumlal.

„Vlastně jsem se chtěla zeptat-“ začala Anita ukvapeně mumlat, ale v půlce věty se zarazila a malinko se začervenala.“Vlastně, vlastně jde o to, že…jsem si s tebou chtěla popovídat. Víš, jen tak, kamarádsky.A, myslela jsem si, že kdybych to na tebe jen tak vybafla, bylo by to divný, tak mě napadl ten dějepis…totiž, doopravdy to potřebuju, nelhala jsem.“ Skoro až těžce si vydechla. „Zní to dost šíleně, co?“

Gabe zavrtěl hlavou. „Ale ne. A o čem jsi chtěla mluvit?Něco důležitého?“

Anita si pomalu skousla dolní ret, malinko zatla svaly v ramenou a pak se trochu narovnala. „Chtěla jsem se zeptat…vlastně, nic konkrétního.Jen tak, obecně. Oblíbená hudba, barva, předmět ve škole…zjistila jsem, že toho o tobě vlastně moc nevím.“

„Takže takový dotazník?“ pousmál se Gabe, a stiskl jí ruku, když vycítil jak trapně se právě asi cítí(hlavní znaky: pohled upřený mezi kolena, zrůžovělé tváře a krk,a malinký, téměř nepostřehnutelný třes dlaní).

„Ne. Ne úplně. Totiž, nechci tě zpovídat. Jen… poznat.“ Usmála se a vzhlédla na něj, oči velké, barevné, ale barvy přetrhané a smíchané jako obraz televizní obrazovky při přímém přenosu. Jako by sem tam ztrácely signál.
Jakoby nevěděly, co dřív pustit na povrch.