Teacher's Pet Třetí Část

„Už zase? Nechodíš tam nějak často?“ pozvedl Dave obočí, jemné chloupky vysoko na čele.

„Jdu tam teprve podruhé!Chce si půjčit nějakou knížku. Víš jak mě předtím zastavil po hodině? Tak přesně o to šlo.“ Vysvětlil Gabe překotně, a snažil se, snažil, nějak zahnat ten nervózní uzlík mezi plícemi.

„No jasně, vůbec o nic nejde.“ Prohlásil Dave sarkasticky a poukázal na Gabeovi ruce – „a vůbec se ti netřepou ruce. Ne, ne.“zavrtěl hlavou. „Popravdě?Vypadáš jak kdybys šel na rande s Britney Spears.“ Zakřenil se Dave a uhl Gabeově dlani, která mu chtěla narazit do ramene.

„Vole! To bych spíš zvracel…“ otřásl se Gabe viditelně, jeho oblečení v krátkém, výstižném synchronizovaném tanci s jeho tělem. „A Anita mu taky půjčovala nějakou knížku!“ namítl hned potom.

„Jo!Ale dala mu ji po hodině, ve třídě. Zato ty?Jdeš do kabinetu.“

„Co se tím snažíš říct?!“

„Nic se nesnažím říct, jen konstatuju…“pokrčil Dave rameny.

„Jestli se mi snažíš zkazit den, náramně se ti to daří. Dík.“ušklíbl se Gabe a s Dream Boyem v ruce vyletěl ze třídy.
---
Proletěl chodbami školy jako tajfun, narazil do prvňáčka, který vypadal, že se každou chvíli rozbrečí a nepozdravil půlku jazykového kabinetu. No a? Teď mu to bylo všechno jedno.

(Poznámka: Důležité je vědět, že přátelství mezi Davem a Gabem bylo něco velmi speciálního.A samozřejmě že Dave věděl o Gabeově situace ne-tak-normálního teenagera(holky, kluci,vůbec nějaká sexualita?).Věděl, viděl, že to vlastně Gabea trápí víc, než dává najevo – kolik už viděl mokrých otisků Gabeovi tváře v jeho tričku, polštáři, sedačce?-Každopádně, Dave by měl vědět, že takovými komentáři nejen Gabea rozčiluje, ale zároveň mu strká jehlice do krku tak, aby to bolelo, ale z těla mu neunikla ani špetka krve-říkají tomu trápení na sucho.)

Proto, když Gabe jenom rychle, těžce zaklepal, hned otevřel dveře, aniž by ho napadlo počkat, a šlahnul Dream Boyem o Mortův stůl, a prudce si oddechl, proto na něj jeho učitel pouze zamrkal dlouhýmidlouhými řasami a pomalu odsunul svoji židli od kraje stolu.

Z nějakého důvodu, který Gabe neměl čas ani náladu luštit, ho Mort ani nevyhodil ze dveří, ani na něj nezačal křičet. Pouze si ho prohlížel, jakoby analyzoval všechny situace, které se právě teď mohly Gabeovi stát.

Kdyby měl Gabe doopravdy hodně kuráže, prskl by „Co čumíš??!” ale i v jeho stavu chápal, že tohle si nemůže dovolit. Navíc, ani doopravdy nechtěl.

Teprve teď si opravdu uvědomil co udělal, a něco se v něm zkroutilo ještě bolestivěji.

“Hrozně se omlouvám-“ začal překotně vykoktávat slabiky, upravovat si vlasy, šít sebou.

Než se stačil víc zamotat, Mort ho zastavil dlaněmi na ramenou. “To je v pořádku. Stalo se něco?”

A Gabriel vlastně nevěděl co říct. Jediné co ho napadalo bylo, že Mortovi ruce jsou překvapivě teplé, měkké, a vůbec to není trapné a zvláštní a i když to nebylo nejnormálnější, chtěl víc.

Nevěděl, proč to dělá, ale nejspíš ho k tomu donutila všechna ta frustrace, a chtěl to jenom vyzkoušet. Vyzkoušet, a zjistit že to tak není, že nemá žádné nežádoucí pocity pro svého učitele literatury.

Tak se jen rychle podíval na zem, a zjistil, že všechen vztek se převtělil do jeho očí, do jeho rozmazaných čar vidění, a že mu nic jiného nezbývá.

Postoupil o kousek dopředu a pevně Morta objal, okolo pasu, zaryl se mu dlaněmi do lopatek, do páteře, tvář zabořil do jeho teplé, tmavé mikiny a ani si neuvědomil, jak zoufale musí vypadat.

Zná tohle stvoření jen přes dva měsíce, a už před ním ukazuje něco, co zná jen Dave, už si u něj dokázal získat něco jako pamětní síň. Měl se Gabe smát, nebo panikařit?

Ale nedokázal ani jedno z toho, jen se mu do tváři vlilo více slz. Chtěl znovu něco vykoktat, a styděl se, tak moc se styděl, že se mu znovu zalily vnitřnosti zoufalstvím.

Křečovitěji se prohnul a mezi zuby mu pronikl vzlyk.

„Gabrieli...“ zašeptal Mort a dlaně, které točily malé okružní vyhlídkové jízdy mezi Gabeovou páteří a lopatkami, se stočily okolo Gabeova pasu, chráníc ho jako skořápka.
---

Dalších 14 dní spolu nemluví.

Poté, co si Gabe uvědomil co se stalo, znovu se rychle omluvil, poukázal na knížku na Mortově stolu a utekl pryč, sbalil si věci, nevysvětlil nic Daveovým tázavým pohledům a doběhl domů, zčervenalý, roztřesený a slzy znovu na pokraji kůže.

Dave z něj doteď páčí, co se stalo.
---
“Ahoj!” mávla na něj Anita vesele, a opatrně ho chytla za loket.”Můžu tě na chvíli unést?” mrkla na něj, a už ho táhla do výklenku, ve kterém sídlilo jedno z mnoha oken.

A než stačil Gabe souhlasit, nebo vůbec ji pozdravit, začala znovu mluvit. “Jsi oficiálně zvaný na kávový školní dýchánek. Dostaneš i pozvánku!” usmála se a z dlaně vykouzlila hnědo-béžový papírek s černým písmem a šálkem kávy. (“Museli jsme ji udělat stylově!” vysvětlila polohlasem.)

“Um ,děkuju!” usmál se na Gabe mile, a znovu si pozvánku pečlivě prohlédl. “V pátek?Tento pátek?“ pozvedl obočí a Anita přikývla.

“Počkej, říkalas školní dýchánek?Co to znamená?” zašermoval sugestivně obočím, čímž Anitu dostal do úzkých smíchu.

“To znamená,” nadechla se,”spousta spolužáků a spoluškoláků.Ataky nějaký sexy film”mrkla po něm. “A žádný alkohol.Jenom kafe a drogy!” zvedla dlaň a počkala si, až jí Gabe dá high-five.

“Fajn, přijdu. Jde i Dave a Bennet?”

“Of course!” usmála se Anita svůdně ale vzápětí se plácla do čela.”Ježiš, kolik je hodin?Už musím, pá!A dojdi!” poslala mu vzdušnou pusu a zmizela za rohem chodby.
---

Je středa odpoledne a pracuješ na úkolu do literatury. Totiž, snažíš se. Fakt. Ale místo vypracovávání maturitních otázek, spíše vypracováváš Jacquesův-totiž, Mortův – portrét, který se ti bezděčně vrývá do zadní strany hlavy.

Vlastně si ani neuvědomíš, kdy a jak jsi odbočil, a přestal s opisováním o egyptské literatuře a sám začal psát, spát co ti přišlo do očí, cos chtěl vidět na papíře.

--“ – protože uvozovky jsou nejlepší způsob, jak začít život. Dříve než něco vyslovíme, objeví se neviditelné uvozovky předtím.Takže naše první slovo není ani slovo, ale znak.

A potom, když tě očistí od všech hříchů a krevních destiček mámy, táty, prarodičů, vyčistí tě, umyjí v dezinfekci, zabalí a připraví do máminy náruče, tak, abys mohl dělat vlastní chyby, vlastní hříchy, výsery proti jakékoli víře, kterou si osvojíš.

Odklidí hříchy staré generace, a ty jsi hříšníkem té nové. Vítej ve světě tcých vlastních osobních chyb.

A možná se všechno pokazilo ten den, když ti zapomněli otřít špičky pat, těch malých, měkkých zapomenutých částí těla, které zanechali rudé otisky na bílé zavinovačce. --

Možná proto teď leží v posteli, v jeho měkké, prostorné posteli, dlaň nízko, nízko na těle a myslí na něj? Myslí na Jaye-Jacquea, Morta – na jeho horký šepot, jeho dotek dlouhých prstů, jeho oči, rty, hrdlo, podbřišek, boky...části jeho těla, které neviděl, ale dokázal si je předstvait, jakoby měl před sebou fotku.

Pomalu se všeho dotýkal, dotýkal se všech zakázaných částí Jayova světa, pomalu si představoval všechny zvuky, které může Jay vydávat, všechny zvuky, které vydává on, jak se míchají dohromady, jak tvoří jejich vlastní píseň plnou sexu a nahoty.
Snaží se představit si, že jeho dlaně jsou dlaně Jayovi, a že ho laskají přesně jak chce, někde míň, někde víc, někde tvrdě, a že jeho šepoty už není jen tvoje jméno, ale i víry a horké písečné bouře, narážející do jeho ušních lalůčků.

Nakonec si představil Jayovo tělo namáčknuté k jeho tělu, jejich dotýkající se podbřišky, kolena, jeho dolní prsty se zkroutily do sebe, a v tom okamžiku viděl jen bílo, rudo, barevno. Viděl všechno, nic, Jaye.
---