Teacher's Pet Pátá Část

Proskoč časem, proskoč množstvím spánků a nočních pohádek, které se ti promítají v hlavě, nech se unést na desítkách snů, které se kolem druhých ranních hodin mění v noční můry, které ti nevadí tolik, jak by měli.

Proskočíš oknem dvou domů, v každém pokoji najdeš tělo,
v každém těle srdce, a v každém srdci krev.

Vezmeš si několik předmětů, které se staly obětmi, a připravíš mrtvolu na pohřeb. Zahájíš rituál kdy se roztroušené, poloviční duše, dostávají do nových, mrtvých těl. Tohle je reinkarnace. Tohle přesně je znovuzrození, tohle jsou zázraky, které vidíš v nočních zprávách. Připadáš si jako anděl?Připadáš si jako lovec duchů, nebo jako pohřebák, kterému ožívají ztracení lidé před prsty? Proto se někteří lidé po smrti změní. V těch sekundách se jim vymění duše, vymění se jim kousky aury, změní barvu.

A někde mezi nimi, sedíš ty, a s každým kouskem jejich duše, mizí i ta tvoje, ale neměníš se, nikdy se neměníš, a určitě jsi jen teenager, nebo tohle všechno něco znamená?

Možná bys měl mít křídla, možná bys chtěl mít křídla, abys ses mohl rozhodnout, abys mohl utéct. Teď trčíš mezi zavřenými víčky a tepající krví, a můžeš se jenom plazit, plazit podél zdí a doufat, že jednou, jednou přestanou umírat.

Víš, že nejsi sám. Každé město má svoji vlastní obět. Každé město denně umírá, reinkarnuje se, znovu a znovu traumatizuje ty jediné, kteří u toho musí být.

Možná proto ti tvoje archandělské jméno přijde tak ironické.
---
„Gabrieli?“ políbí tě na spánek, a asi už bude ráno. Vidíš bílé měkké světlo, jak se láme a protrhává přes zatáhlé žaluzie,jak se dotýká jeho ramen.

„ Měl bys jít.“ šeptne Jay, a i když Gabriel ví, ví že musí, musí domů, nechce se mu. Nemůže pochopit, proč se něco takového vůbec musí.

Chce se přitlačit k Jayovi, chce se mu vmáčknout do těla a šeptat nesmysly, a mlčet a být s ním, a už jsou to dva měsíce.

Dva měsíce od opilých polibků, měsíc od prvního přespání. Ale nikdy nezašli dál než za hranice triček a rukávů.

Gabriel si ani nebyla jistý, zda by dokázala zajít dál. V Jayovi bylo něco tajemného, něco normálního, něco skutečného, a možná ten realismus v jeho osobě se křížil s jeho naivitou a sny. Byla to prvotina skutečnosti, která se snaží stát snem. Byl to padlý anděl, který nevěděl jak se stát plnohodnotným démonem. Byla to nejistota a tenké proudy potu, které jenom upevňovaly rozdíl mezi nimi. Podemílali jejich společné písmenkové sliby, a rozpouštěly do kaněk inkoustu.
Vaše základy byly jako prachová peříčka, ale věřil’s, že vydrží víc. Musí vydržet víc.
---
„Kde se vůbec poflakuješ všechny ty víkendy? Už dva týdny jsme spolu nikde nebyli.“ Našpulil Dave rtíky, jako zapomenutá přítelkyně na firemním večírku, a falešně si poposmrkl. „Bývali jsme přece spolu tak často….ty už mě NEMILUJEŠ!“ vykřikl dramaticky a poté se zkroutil na své židli a přitiskl se k Gabeové paži.

Gabe se jen pousmál, a oddechl si pro sebe: „Konečně mu to došlo.“

A Dave mu jen věnoval tragicky šokovaný pohled.

„Joke, joke.“ poplácal ho Gabe po hlavě, a napil se ze své sklenice. „Proč vůbec všechno tohle divadlo?“

Dave se odtrhl od Gabeovi tenké paže, a zvážněl. „Víš, tu první část jsem myslel vážně. Kde jsi všechny ty dny? Vůbec mi nic neříkáš, nevoláš…“

Gabe pokrčil rameny. „Neměl jsem čas. Spousta učení a tak. Jsme přece jenom v maturitním ročníku…“ znovu si usrkl ze sklenice, a pomalu si s ní pohrával v dlaních.

Dave mu poslal skeptický pohled. „Jasně. To co říkáš je bulshit. A já to nepotřebuju slyšet. Připadám si pak jako kamarád druhého řádu, kterého tímto můžeš odbýt. Ale uvědom si ke komu mluvíš, Gabrieli. Já ti tohle nesežeru. Normálně to přežvýkám a vyplivnu to na zem.“ Umlčel Dave Gabeovu hru prstů se sklenicí, a nekompromisně se mu zahleděl do očí, do černa a do krajů bělma, kde se skrývá nejvíc tajemství.

„Okay, okay, není to učení. Ale ani nevím co ti mám říct. Protože nevím jestli ti to můžu říct, chápeš?“ uhnul Gabe pohledem, tak, jak se od něj očekávalo.

„Nezačal jsi znovu..?“ sjel Dave jeho tělo rychlým, ale dostatečně dlouhým, ustaraným pohledem, jakoby se chtěl zabořit do Gabeova oblečení a prozkoumat co se skrývá pod ním. Přece jenom k tomu měl důvod.

„Ježiš! Ne. Viděl’s snad někde poblíž zapalovač?“ pozvedl Gabe podrážděně obočí.

„Právě že ne. Možná proto mám strach, že v tom zase jedeš.“

„V ničem nejedu. A kdyby, může ti to být jedno. Ježiš, můžu si snad dělat co chci ne? Ty taky občas kouříš, tak mi nic nevyčítej!“ odfrkl si Gabe a těžce se zvedl. „A to se ptáš, proč se už tak často nevidíme. Když do mě budeš takhle rýpat, asi se to moc nezlepší. Ale stejně díky, že mi věříš!“ uchechtl se a odešel.
---
Básník by řekl, že se začalo smrákat, ale pro Gabriela tahle slovíčka začala ztrácet smysl už před několika lety. Slovíčkama můžeš popsat cokoliv, a pokud chceš, můžeš udělat ze všeho komedii, tragédii, můžeš udělat tamto, a už jsi to dělal s tím určitým záměrem, a jakmile použiješ to slovíčko, už patříš mezi ty a ty a kde je ta svoboda o které se neustále mluví? Gabriel ví, že on si tyhle prostředky vybral, ale snad jen proto, že to jediné mu pomáhalo dokazovat, že není tak obyčejný. Chtěl jenom zkusit, jaké to je, něčím si připadat.

Každopádně, všechny důvody jeho cesty by romantikům připadaly romantické, realistům biologické, ironikům patetické.
Co vlastně všechno obsahuje jedno slovo, slovo jako láska, smrt, život? Dramatické písmenka svázána dohromady stovkami děl, které je pokaždé interpretovali jinak. A každá cesta už je prošlapaná. Každá cesta už má svůj směr.

Jeho cesta lásky – která přece jenom není vystlána růžemi a rudým sametem, ale je to obyčejná ulice, ulice plná domů a oprýskaných omítek. Pouličních lamp, které nesvítí. Můr, které se lepí na okna. Lidí, kteří hledají domov. Jeho cesta by mohla mít tolik směrů, ale vždycky si vybere ten stejný. A pokaždé tam stojí ten stejný člověk, který ti určuje kam jít.

Ale zrovna teď, teď tě asi zkurveně ztratil, protože bloumáš cizími ulicemi, i když stejně víš kde skončíš.

Zaklepeš na dveře, zazvoníš na zvonek a sklopíš hlavu, protože jdeš znovu jako poražený, v noci, venku jen pár stupňů tepla, a Jay, Jay už nejspíš dávno spí.
---
Teprve když jsi uvnitř jeho dveří, bytu, náručí, uvědomíš, jak moc štěstí vlastně máš. Že by ses měl pro jednou konečně přestat litovat, a užívat si toho co je přímo v tobě, před tebou, za tebou.

„Stalo se něco? Jsou už dvě hodiny ráno.“ Pokrčil Jay obočí, a Gabriel jen zatřásl hlavou.

„Vlastně – stalo se-“ znovu se nadechl a po chvilce co se na ně nalepilo husté mlčení, promluvil „ chytl jsem se- totiž, pohádal, s Davem. Chtěl vědě, proč se už tolik nevídáme a pak.Um, měl na něco narážky, které si mohl odpustit.“

„Narážky?“ chytl mu Jay jeho tenká ramena.

Gabriel zvrátil hlavu, zrak někde nad stropem. „ Nemá cenu to řešit.“

„Proč ne? Chci vědět jestli tě něco trápí. A očividně tu něco takového je.“ Snažil se Jay nějak zachytit jeho pohled.

„Nic takového tu není. Dave je jen paranoidní.“ Zavrtěl Gabriel hlavou a vykroutil se z Jayova dotyku.

„Dave tě zná nejvíc, nejspíš bude mít nějaký důvod se o tebe bát.“

„Ježiš, ještě ty začínej!“ prskl Gabriel podrážděně. „Nemůžete mě všichni nechat být?! Kvůli jedné chybě by se na mě měli všichni celý život dívat jak na blázna?!Pak se divíte, že něco není v pořádku! Ne není, protože okolo mě chodíte po špičkách!“

Jay nedokázal nic říct, jenom pozoroval Gabrielovo malé, vysoké tělo, jak se opírá o zeď, zaťaté pěsti, pohled stále mezi výšinami stropu.
„No a co, NO A CO, že jsem měl, mám, takový zlozvyk.“ Začal Gabriel znovu, nejdříve šeptem, dokud nekřičel, přes Jayovu hlavu, místnost, město.
„ Každý je má, každý má nějaký zkurvený zlozvyk. Nemůžu za to, že můj jde tak vidět!Nemůžu za to, NEMŮŽU!“

Křičel dál a dál, a kdyby mohl nějak vyjádřit svoji frustraci, udělal by to slzami, krví a okousanými nehty, ale nedokázal ze sebe dostat nic než jen samohlásky a slova nesmyslných výrazů.

Nakonec se zvedl, políbil Jaye, rychle, těžce, zoufale, a vyběhl ze dveří jeho domova.
---
Jakmile pocítil ten lehký vánek tepla, ten malý plamínek v jeho dlani, ten měkký pocit útěchy a lásky a proč by to neměl znovu zkusit.

Ležel ve své posteli, ve svém prázdném domě, ve svých ztracených hovorech, kterými zvonil jeho telefon.

Dave, Anita, Jay.

A potom, byl tak unavený, tak unavený, nemohl se hnout. Nemohl se hnout, když mu dlaň klesla na prostěradlo, zapalovač pěvně stisknutý mezi prsty, a bílé, bílé stěny prádla se měnily v déšť popílku, v rudé hořící cáry jeho těla, připadal si tak klidný, jako nikdy.

Nedokázal od toho všeho odtrhnout oči. Od jeho hořící postele, nočního stolku, podlahy.

Žár, žár ho obklopoval ze všech stran, připadal si jako nadpřirozená bytost.

Poslední věcí, která v jeho pokoji shořela, byl on sám.
---
Jediná věc, kterou potřebujete vědět je, že Gabriel se nechával líbat teplem svého zapalovače, miloval cigaretový kouř, potřeboval ty malinké kroužky, které zanechávaly na jeho kůži.
---
Bylo zvláštní dívat se sám na sebe. Dívat se, jak se svíjíš na zemi, ohořelá kůže, tváře, vlasy, rudé bělmo očí. Bylo zvláštní vidět svoji vlastní duši, jak vytýká z jeho těla pootevřenými rty, jak protýká jeho tělem a její barva se mění, mění se její hutnost, její teplo, její žár, mění se celá, a mění se i on. Cítí to, cítí to.
---
O měsíc později se Gabriel konečně může podívat do zrcadla. Nikdo nedokázal pochopit, jak dokázal vyváznout bez zranění. Nikdo nechápal, proč se Gabriel stejně najednou nedokázal na sebe podívat(stále viděl svoje ohořelé tělo, věděl, že doopravdy umřel, a přemýšlel, kdo rozhodl o jeho znovuzrození?).

O další měsíc později se usmívá, miluje svět okolo sebe, miluje svoje nové nitro, novou krev.

Jediné co neví je, kdo byl jeho dárcem. Kdo ze zemřelých mu daroval tu nebeskou tekutinu.

Maturuje, a když ho Jay políbí na gratulaci, uvědomí si, co se stalo.

Dostal se do něj Jay.

Jay, který nakonec všechno pochopil.