Tick Tock

„I won't cut my beard and I won't change my hair.
It grows like fancy flowers but it grows nowhere.
My hair, my hair.
If I could build my house just like the Trojan horse.
I'd put a statue of myself upon the shelf.“

I.Tick Tock
Zrcadla. Díváš se na svět(na sebe, na ty oči) přes sklo, přes tenké drátky průsvitných blan, které odráží další a další nitky.
Někdo by mohl říct, mohl by říct, že je to jako dívat se z pod hladiny jezera, ležet na tom blátivém dnu, které se mísí mezi prsty a vlhce objímá tvou tvář, vlající vlasy, čeří ti hladinu, tvoje dlaně vysušené, vysušené tou dlouhou koupelí. Z úst ti unikají bublinky, jedna za druhou, jako stříbrný řetízek života a lásky, krátká óda, malý vzdech nad vzduchem. Pokaždé rozčepýří tvé zrcadlo.Až nebudeš mít vzduch, až nebudeš mít ty malé kapky vzduchu, stoupající proti gravitaci, teprve potom uvidíš svět, svět jaký je v encyklopediích, jaký je v knížkách o erupci a vulkánech.Uvidíš ho přírodní, natural, takový jaký by sám chtěl být.
(A chtěl bys mít sebou papír, kousek papíru a popsat, nakreslit jaké to je.Jaké to je, jaký doopravdy je—jenomže máš málo času, protože vzduch žádný a plíce se stahují do sebe a hoříš, hoříš uvnitř pod vrstvami kůže a cév, hoříš a papír se ti pálí pod prsty.)
Někdo by řekl, že svět znáš jenom když se narodíš, nenadechnutý, jenom tu vteřinu před nádechem, tu chvilku, tu chvilku ho vidíš.
A pak, tu chvilku, kdy si andělé předávají tvoji duši, tu chvilku kdy doktoři stále přenášejí šoky tvým tělem ale ty už víš, že tam nejsi.
Svět viděli vlastně pouze ti, kdo umírají.Nenarozené miminka, koťata, která se topí, trpící těla a těla, která jsou prázdná, prázdná, povolily všechny svěrače, jsi vedle na koberci, stydíš se?Je to odměna za bolest, je to odměna za žádnou šanci, je to poznání.Odměnou je to, že víš.
Ale vždycky víš pozdě.

Někdo ti ho kritizuje, kritizuje že se díváš.Někdo kritizuje že se mlží, mlží se ve vlhku, zkresluje.

Vlhko jsou tvé pocity.Vlkhé jsou myšlenky.Vlhkost je to okolo nás.

II.

Poznáš se, poznáš se podle chůze, podle typu pleti, podle odstínu rtěnky.Poznáš se podle šatů, které nosíš.
Nepoznáš se po hlase. Je pokaždé cizí, pokaždé jiný, pokaždé je to někdo.Někdo jinýstejnýrůzný.

Jsi vysloužilá postava, měkká figurína, stlačená časem; jsi jenom roztrhaný kousek papíru, rozházený všude kolem, všude po světě, a kdo tě složí?Kdo tě složí, když část uhořela v deštích Slunce a část se potopila kvůli Měsíci? A tu další, tu další má stejně on, stejně ji má v zápěstí, má ji mezi sebevražednými linkami krve.

Říkáš, že je to klišé? Říkáš, že je to to stejné co slyšíš každý den?Říkáš, tohle je pravda, tohle je realita, tohle je ono?

Před pěti lety se ti zdál sen,ve kterém se ti před očima stavěl dům, malá bílá vila z oranžových cihel a mokrého potu dělníků.

Stál jsi uprostřed cesty, a vozili přes tebe sklo, kamení, rámy dveří.Všechno procházelo jako tupé nože přes hranu kůže, jako tepaná ocel, která se rozpouští o tvé orgány a lepí se pod kůži.

Procházeli s tenkými zvuky, které se ti doteď ozývají v uších.

Jsi dům postavený z věcí, z kterých máš, ale přesto jsi neobyvatelný.Přesto se v tobě každý zadusí.
Hostuješ jenom osamělého ducha z dob renesance, a jeden pár, který utekl z Ruska a teď se drží za ruku a chladí se navzájem.

Ale nejsi dům duchů. Jsi dům zbytků, dům ostatků po někom cizím, po někom kdo pro tebe nic neznamená.Nikdo, kdo tě zná, ti nic nesvěřil.

Nejsi hřbitov, jen dům.

III.

„A potom se otočil a zjistil, že mu chybí kus nohy.Jako,opravdu! Dokážeš si to představit?“

A mluví, mluví dál a dál, hlas jako linii signalizující tep srdce.

Dochází k maximu a minimu v pravidelných intervalech.
Sedíš naproti němu, teplý šálek kávy mezi dlaněmi, a doufáš, že si všimne, že se třepou.

„Největší bomba ale byla, když se pak probudil a-“

A nepřestane dýchat.Nepřestane mluvit, je nekonečná existence, která se živí z ostatních a ty víš, že to tak není ale, že to jsi ty, ty kdo je tak obsesivní a nedokáže se druhých pustit.

(Drží se jich dokud nepřestanou.)

„Ale stejně ho obdivuju, protože mě by to asi totálně odrovnalo, chápeš?“ a upřeně, upřeně se dívá, skrz okna a dveře a trámy a vidí tě v kuchyni, jak umýváš nádobí a talíře se lesknou jako perleťové náhrdelníky a jeho oči se zvedají po tvojí postavě a blíží se dovnitř, prohledává šuplíky, mění barvy vlasů, stárne, jeho chůze je pomalejší, ale čím dál tím víc běží--snaží se natáhnout paži a dotknout se tvé tváře, protože ty se neměníš, pořád ty karmínové rty a studené ruce v horké vodě—a než se tě dotkne, stane se vzpomínkou, stane se vzdechem, stane se mrtvolou. Nestihne čas, nestihne se zastavit.

Proběhne přes tebe jako síto přes písek. Rozprskne se v tobě, za tebou a letí dál, poletí ložnicí a otevřeným oknem se ztratí. Za tím oknem je moře, je tam zahrada, je tam útes. Může si vybrat.

Kde se chceš narodit? Můžeš dát část duše a narodíš se bohatý.

I posmrtný život se dá uplatit.

IV.

Nemáš, nemáš zájem, nemáš čas, nemáš ani den.

„Je to rakovina krve, je to rakovina duše. Je všude.“ Šeptáš do jeho ucha, i když nevíš co od něj chceš. Co chceš slyšet.

Nemáš ani den.

Budou tě bourat dnes se bude bourat , ničit, dnes se bude stávat kompost ze zdravého ovoce.

Další slova se ztratí v jeho hrdle, když si vracíte polibky, měníte dech, tak jako to kluci tvého věku dělají. Jenom možná ne spolu.

„Zůstanu s tebou,“ polkne ti do žaludku a ty se to snažíš vrátit. Vrtíš hlavou, ne, ne to nechceš, nechceš aby zbourali i jeho.

Nechceš, aby z něj byla ruina.

Řekne, „Jsem tvoje květina mezi prasklinami cesty.Jsem tady.“

A něco se zlomí ve vás obou. Možná je to ten strach, strach, který se tě snažil ovládnout celý rok.

Možná je to bariéra mezi Vámi.

Slyšíš to sklo?Tříští se.

V.

Stoupá vítr a mračna padají dolů. Vedle svítí slunce, ale u Vás , u Vás je zataženo, u Vás je zlomený strach a naděje. U Vás je melodie, která se rodí ze slz a štěstí.

Jsi v kuchyni, sedíš na židli, na staré dřevěné židli, je křehká, ale její dřevo nepraská.

Slyšíš jeho kroky, jeho dech, musíš se zvednout, musíš přejít k dřezu a ponořit talíře pod mýdlovou vodu, musíš je nechat dusit se, opařené v kovové nádobě, dokud nejsou křehké a nepukají pod prsty.

Vidíš jeho tělo mezi rámy, jeho kroky jsou mokré, zanechávají tmavé skvrny na koberci, vsakují se do tvého dřeva, cítíš jak chladí tvoji páteř.

Jeho dlaně se stávají listy papíru, obrazem, měkkým zvukem prasklých strun a vidíš jak stárnou, jak se jejich rýhy stávají koridory, jak se tenké prsty mění v seschlé větve.

Dotkne se tě a rozprskne se, jako pokaždé, jako pokaždé když se přiblíží.

Proletí ložnicí, rozčepýří pokrývku postele, otevřou se zásuvky a v nich se objeví nitky, bavlna a elastan, a oblečení se rozpadá jako vodní tříšť.

Letí dál, dál a místo měkkého výdechu se ozve náraz, a sklo se tříští, padá dolů v kaskádách, jako závoj umírající nevěsty, jako listy uvadlé květiny.

Ale on se zastavil, leží na podlaze, jeho tělo se mění, mění se ten hladký lesklý písek mění se zpátky, a je to on, on jako vždycky a ty nedokážeš udržet ani ten nejmenší hrnek.

Tvoje nádobí se začne tříštit, padat z regálů, země se trochu třese a někde uvnitř se ti z břicha vydere výkřik, vzlyk a nádech, a z něj ti vyletí kulka ,a druhá, a sypou se z tebe střepy a kousky cihel a okvětní lístky a víš, že už začali.

VI.
„Někoho našli.“

„Někoho našli?!Vždyť to byl opuštěný dům!“

„Našli spoustu střepů.Spoustu porcelánu, který se neměl odkud vzít. Našli porcelánové postavy…vytékala z nich krev. Našli rusky psané výtisky novin, našli renesanční šaty. Našli občanku dítěte, které se přes tři roky hledalo. Šéfe, našli neporušené zrcadlo.“

VII.

Všiml si, žě někdo leží vedle něj. Někdo se snaží pohnout, snaží se nabrat dech,snaží se vstát, hned vedle něj.
Chytneš ho za ruku, uhladíš mu vlasy. Řekneš mu, že je to v pořádku.

Řekneš mu, „Nic se nezměnilo,“ a vidíš jeho oči, jsou jako tmavé perly a měkké řasy.

Všechno je stejné, jen čas, čas se změnil.

Změnil se den, změnil se věk, změnilo století.Ale oni jsou stejní.

Text na začátku kurzívou: Panic At The Disco- The Piano Knows Something I Don’t Know