Cowboy shirt oddíl I. 1. část

Tvůj život začíná, tvoje vzpomínky, tvoje pocity a třesy v žaludku, všechny se vrací k jednomu okamžiku; k pár minutám někdy mezi létem a zimou, někde mezi červenými listy poházenými po zemi, jako oblečení na jeho podlaze, někdo mezi vzdáleností vašeho tlukotu srdce.

Vzpomínáš na jeho flanelovou kovbojskou košili, jak se mu lepila k tělu v místech, kde se do látky vsakoval pot; místa, která vlála ve větru; díky jeho chlapecké postavě se zdála jako naplněná oblaky, volná a měkká.

Na tvém dvoře, na vašem dvoře, kde se do korun stromů usazují ptáci a nemoci, nemoci, které jim datel vtetuje do kůže, do jejich bavlněné pokožky, která praská a pláčou z ní zlaté pasti na hmyz a na tvé prsty. Na tvém ohraničeném místě, kde se děti stávají doktory, staviteli, možná motýlem nebo pilotem nadzvukového letadla – možná na tom místě, kde se odehrává veškerý věk během několika minut, kde se za pár sekund staneš pacientem s rakovinou a za další deseti sekundu jsi zdravý a doktor úspěšně provedl operaci, děkuji, a teď se vyměníme, a také přeletíš nad Amerikou, staneš pod Niagarskými vodopády a necháš si jejich vodu proplétat mezi prsty, za minutu, za minutu jsi někdo úplně jiný. Jsi cokoliv co jsi kdy chtěla být a nikdy nebudeš, nebudeš, protože nikde jinde neexistuje takové místo. Nikde jinde nemůžeš být všechno naráz.

Právě tam se stalo, že doktor, doktor s několika desítkami let praxe a významnou prací pro výzkum se sám stal pacientem a jeho popáleniny od trávy se hluboce zaryjí do kroniky jeho kůže.Zůstanou déle než on, zůstanou déle než doktorát. Než přísaha nenechat nikoho umřít, než přísaha nenechat umřít sebe.

A myslíš si, v ten moment je samozřejmé, že bolest zůstane taky, zůstane mezi víčky, bude proudit od stehen po celém těle, rozlije se jako sklenice mléka a zkysne mezi tvými žilami.

Dokud se mezi zaslzeným zeleným světem neobjeví velké černé skvrny, které nabírají na tvaru — ovál, podlouhlý ovál; na barvě — hnědnou, jako jablka, která se spálila na slunci, a pomalu z nich šlehají úponky dlouhých silných vláken, modrých jako seprané nebe, a jak si stíráš slzy, jsou silnější a delší -- dlouhé jako lán mezi poli, a když zvedneš hlavu výš, je zde ta flanelová košile, pestré červené a modré a zelené odstíny lemují její okraje, její pleť, a je vyplněna tělem, štíhlým, dospělým tělem, příliš mladým nato být nazýván starcem, příliš starý na to být mladíkem.

Pevné paže, široké jako útlý pas mladé třešně, ale silné, silné jako její větve, když snášejí tíhu svých dětí, uchopí tě, pofoukají bolavé, zarudlé místa na tvých kostěných jablkách, pomalu otře špínu a stébla trávy, která se přitiskla k tvému reliéfu a zvedá tě na špičky.

Řekne, jakoby mu to vypadlo omylem z kapsy, „Pššt, bude to dobrý, to přebolí, “ a ty mu věříš, věříš i když mléko se rozlévá mezi okraji stolu, smáčí ubrus a kape na podlahu.

Přitiskne tě ke košili, k plátnu mezi vašimi těly a slyšíš jeho tlukot srdce, stejně rychlý a divoký jako ten tvůj.

Přitiskne svoje dlaně na ty tvé, poklekne před tebou a pozoruje tvoje gesta, tvůj obličej, který se jemně červená od tepla jeho těla, kde byl ještě před chvílí přitisknutý na jeho hrudník. Jemně políbí špičky tvých prstů, jako dotek motýla, jako bzučení včely v dálce.
Šeptá, „bude to v pořádku, jsi v pořádku,“ a nakloní se před tvoje rty a krátce je políbí, jenom lehce stiskne vzduch do obrysů a vrací se zpátky. Znovu tě přitiskne na své břicho, hluboce se nadechuje a oba se snažíte uklidnit své srdce.

Je ti asi pět let.
---
Vyrostla jsi z rakoviny a operací a letadel, ale nikdy ze svého domova.

Stále si barvíš rty rudými třešněmi, stále se snažíš ukrýt mezi korunami meruněk, stále se odíráš o tu samou trávu.

Jenom teď, když tu ležíš nahá; nahá jako ryba mezi dlaněmi obchodníků, jako svatební noc, jako denní světlo, které se láme o sklo; připadáš si jako by jsi ležela míle a míle daleko, někde mezi světem a hvězdami, mimo naši oběžnou dráhu, mimo gravitaci – a přitom stále někde blízko, někde kde je stejná vůně, stejná důvěra a bezpečí. Možná jsi jenom příliš proskočila časem.

Ale ležíš tu, sama; na zemi, která chládne, chládne jak zapadá slunce, slunce které nevidíš přes střechy sousedních domů, nevidíš jak během minut ztratí celou svoji podobu, nevidíš anorexii, která se ho zmocní pokaždé mezi dnem a nocí. Vidíš pouze pruh oblohy, někde daleko od hlavního dění, někde daleko od opony. Daleko,kde jsou ještě mraky baculaté, plné potravy, deště a zmrzlé vody, plné tvých slz (které se pomalu vypařili strávené hodinami na slunci, na vzduchu, mezi oblečením).

Někde mezi stehny cítíš vodu, teče jako pramínek mezi kamením, prodírá se překážkami, kape níž, stéká mezi kotníky, mísí se s půdou, a je to tvůj pot, nebo pot trávy? Je to rosa tvé kůže, nebo rosa zelené kůže listí a stonků?

Ležíš a dýchání se stává nucenou tepavou bolestí. Vše je ostré, stébla trávy se tísní okolo tvé hlavy a vidíš jejich ostré hrany jak se lesknou mezi těly tvých vlasů.I okraje barokních dešťových mraků jsou strmé, ostré jako linka trojúhelníku, jako linie podle pravítka, jako tvář jeho pýchy, když zvítězí.

Prsty se stáčejí do sebe, cítíš jak se chvějí, třesou se uvnitř i venku.

Láska se ti prohání mezi lopatkami.

Máš žízeň.
---

První den školy je rušné ráno a pár suchých polibků. Ráno, brzy ráno se mu vymaníš z objetí a bosými špičkami přeťapkáš přes studenou podlahu ložnice, a po cestě sbíráš poházené oblečení a papíry, které mu vylétávají z rukou; rukopisy jeho a jejího těla, říká, že jednou, jednou budou slavní, budou královna a král.

Zahřeješ vodu na kávu, nachystáš hrnek s jeho dvěma vrchovitými lžičkami a bez cukru, a vždy opatrně vybíráš hrnky, které má rád a které jsou více ošoupané než ty ostatní. Nenaštval by se, neudělal by nic, ale ráda mu děláš radost, ráda ho vidíš usmívat se. Rozlije se ti něco teplého mezi prsty, a jemně se to hýbe s tvojí chůzí, a je to miloučký pocit. Něco něžného v sobě.
Nasaješ do sebe vůni aroma kávy, je to směs sladké vůně a hořké chuti, a těšíš se, až ji ráno budeš moci snídat, spolu s tradičním toastem nebo pečivem, sladká ovocná poleva na jejich hřbetě. Těšíš se, až jednou budeš dost velká na kofein a na víno a na filmy po desáté hodině, protože pak s ním budeš mít i tohle, budeš s ním mít více a více společných věcí, které vás budou vázat k sobě, jako gravitace, jako vodní hladina k vodní hladině. Budou se obtékat, stírat svá těla o sebe, ale jejich rozdělení bude těžší, těžší než rozplést chuchvalce vlasů, než usmířit rozhádaný pár. Bude jeho další část, další živá tkáň, která nebude parazit, budou symbiöza.

Takové myšlenky tě přepadaly denodenně, ale nebyly v nich tak těžká slova, tak tížící přirovnání, ne, byly v nich lehké slovní hříčky a barvy, pentle a slunce, jako v myšlenkách většiny malých dítek.

Možná bys už od začátku chtěla všechno chápat, chtěla bys být jako ty děti co umí abecedu nazpamět už v kolébce, ale na druhou stranu, tak nějak se ti líbilo vše objevovat, líbilo se ti docházet na významy slov a dotyků později, večer, když nebylo nad čím přemýšlet, v posteli vedle něj.

Večery kdy jsi byla zavřená mezi matrací a zdí, někde v tom prostoru soukromí, které ti daroval a ty jsi to ani nevěděla. Bylo ti náct, a věci do sebe začalyzapadatjakoslova. Bylo to vědomí tajemství, byla to dětská (lidská a přirozená) představivost a jeho věty, které se zdály osamocené mezi ostatními.

Ale ten den bylo ještě všechno sladké a malé jako borůvky, jako lesní jahody na kraji cesty. Jako tvoje prsty, které omyl v umyvadle.

„Už je ráno,“ zašeptáš mu do ucha, někam blízko k zemi a daleko od jeho dechu.

„Dnes je první den školy, dnes mi můžeš říct jedno tajemství.“
---
Fobie se musela smát, kdy se jí Farář svěřil se svým problémem. Jistě, bylo to od ní trochu kruté, ale její životopis napovídal, že takhle byla naprogramována, takhle byla stvořena – aby dokázala vložit humor do jakékoli situace a zahrát tak skvělé podmínky pro nostalgii a negativitu do velmi úzkých míst.

Byla na sebe hrdá.

Ovšem Farář, osoba velmi duchovně založená, se s úsměvy velmi těžko smiřoval.Úsměv pro něj znamenal skrytou lež a jeho mámu přetvářku, která se tak často vkrádala do domů občanů, kteří se účastnili nedělní mše.Pouze závoj zpovědnice ji dokázal zarazit a odprostit je od její zloby a únavné parazitaci na jejich duši.

Připadal si díky tomu jako léčitel,který očisťuje mýdlem slov a vodou útěchy.Lidé se od něj vraceli čiští, něžní jako nemluvně.

Ovšem za týden se mu znovu vraceli jako starci, sešlí a mrtvolní, černí jako důl, jejich slova stejná jako každé jiné.
„Otče, zhřešil jsem.“ znamenalo , že ukradl chleba (nebo litr vodky) v krámu, podvedl svoji manželku, ubil dívku, která se mu třásla na kolenou.

Farář chtěl ukončit trápení a únavu těchto lidí, kteří se každotýdně nechali zvrhnout mezi hady a hlodavce, kteří se snaží přežít (ale abychom neuráželi zvířata, jejichž pověst nepatří mezi nejlepší, ale je to přičinění právě lidí a jejich předsudků, než chyba zvířat,neboť had je obecně uznáván jako přímé a upřímné zvíře, zatímco hlodavci jsou intelgentní a mírumilovní, jako každý jiný dobrý člověk).

Dlouhou chvíli zvažoval na koho se může spolehnout natolik, na koho může vsadit veškeré úsilí a vědět, že vše dojde k dobrému konci.

Měl na výběr několik možností: Byl tu Čest, který se nenechal strhnout davem, ale, bohužel, nenechával se strhnout ani jedním názorem, takže se pro farářovu operaci Očistec hodil velm málo.
Také se mohl zeptat Prachu nebo Odmítnutí, ale byli to zvláštní postavičky, založené na slovech a pověsti, takže svěřit se jim cele se svým plánem nemohl.
Jedinou vhodnou kandidátkou se stala Fóbie – plachá, ale tichá a rázná dívka, která se nebála riskantních plánů.

První čtvereček v plánu si mohl odškrtnout: Komplic.

Druhý řádek znamenal: Úl. Musel najít vhodné místo pro svoji misi, která se pomalu stávala jeho dítkem, jeho vlastní malým hříchem, který se mačkal na prsou, mezi žebrami a srdcem.

Byla to jeho největší novela.

S pomocí Fóbie se dokázal vetřít do všech domů ve městě, prohledat jejich prostory a zvážit klady a zápory. Fóbie se starala o lid, dokázala je uchlácholit a jejich strachy překombinovala v jejich přání.

Během operace si Farář vedl deník, malé krátké zápisky, díky kterým teď dokážeme znovu udělat tu samou chybu—provádět repliky jeho chování.Je to jako klonovat šílence z minulosti do ložnic a nechat je líbat rámy dveří.

Ale nebudeme se vnucovat s teoriemi a vrátíme se dvojicis dobrými úmysly ale špatnýi prostředky

Teda, popravdě se tamvr átíš pouze ty. Já budu přihlížet a regulovat tok děje a myšlenek, a ty budeš pospíchat za mnou, možná, možná budeš utíkat před nimi.
Co se stane už neovlivním.

Každopádně, po delším hledání té správné lokace se konečně naskytl místo dosti vhodné pro experiment, který měl zabránit dalším činům proti morálce.

Našli si velký dům, kolem něhož se ovíjela zahrada a mezi kopcemi se ztrácel jako víno mezi hrozny.

V domě bydleli čtyři lidé – matka, otec, dítě a dítě.

Matka vlákali do sklepa a uspali silným sérem, a uložili ji do umělého spánku.Ležela na měkké posteli, s bledě růžovými potahy, které se smáčely do jejího těla a objímali její paže na všech správných místech.

Otce si vzali jako první Objekt.

Starší dítě zavřeli do skleněné místnosti, tak aby mohlo sledovat jejich práci, a učl se s nimi, čímž si z něj chtěli udělat asistenta.

Mladší dítě nechali žít normálně, ale starali se o jeho výchovu a názory, aby se nestal svými rodičemi.

Matka:

„Výkrmný postup byl započat,“ šeptne profesionálním hlasem Fóbie do bledého mikrofonu a na konci věty se začne smát.Není zvyklá hrát si na výzkumnici, ale začíná jí to bavit. Je to všechno zakódované v pocitu vlastnictví a moci, v něčem, co nevíš, že se ti líbí, dokud to neprojde tvým tělem a nerozechvěje buňky.

„Kazety spuštěny,“ ohlásí znovu, a stiskne pár tlačítek, které svým stisknutím rozezvní symfonii tónů a měkkých zvuků, které vyvolají reakci někde uvnitř Matčiného těla.

Bylo několik typů programů, které se převíjeli dokola ve svém daném pořadí.Nejdůležitší byly kazety :Zločin a Trest a Skutek a Odměna.
Zločin se skládal ze zvuků vysokého křiku, rychlého dýchání a dopadů nože mezi různé čáti těla – když vrazil do lebky, ozvalo se křupnutí, jako když drtíte vajíčko, a hned na to kapavé zvuky bílku stékajícího po krku až na zem.Pokud se trefil někam mezi žebra, zazněl spíše dutý zvuk plic, nebo klokotavé bublání od srdce.
Břicho se vždy probodávalo měkkce a s grácií, tak aby se dostal co nejhlouběji.
Sebevraždy se většinou obešly bez křiku, ale střelba byla vždy stejně palčivá.Byl to ostrý svist proti uším a hrudi a Matka na ni vykazovala největší reakci.Z toho usoudili, že to bude nejčastější myšlenka na hřích mezi vraždami.
Po krátké odmlce se spuštěnou sirénou střídající poplašné hlášení, starý rádiový hlas mluvící o válce a o povstání domorodých kmenů v Africe, následovaly činy z lásky – znásilnění, praktiky bolesti a nechtěné polibky. Poslední z těchto aktů nevyvolával tolik reakcí jako ten první nebo druhý. Spíše u nich vydávala malé vzdechy, které zněly skoro jako ty na pásce, načež první vyvolávaly větší reakce pokud se jednalo o někoho jiného, než o Matku samotnou.Pokud ten čin vykonal někdo, koho znala, reagovala--

---