Jedno běžné ráno.

Nevím proč, ale tu noc jsem strašně špatně spal. Převaloval jsem se ze strany na stranu a ne a ne usnout. Čím víc jsem chtěl spát, tím víc se mi spánek vzdaloval. Místo sladkého odpočinku se mě v hlavě rojilo tisíce různých myšlenek, které se navzájem proplétaly až mozek zapomněl, že má odpočívat. Když to takhle trvalo už druhou hodinu a k ránu již moc času nezbývalo, rozhodl jsem se ukončit chaos v mé hlavě a dát myšlenkám určitý řád. Začal jsem myslet na jednu konkrétní věc. Tato metoda spolehlivě zabírala a nezklamala mne ani teď. Za chvilku jsem již spokojeně oddychoval.
- Ráno jsem se probudil a kolotoč myšlenek opět zavířil hlavou. Došel jsem do koupelny, pustil si chladivou vodu, nabral ji do dlaní a opláchl si obličej. Voda mi stékala po čele, nosu, tvářích a bradě a její chlad mě vracel do reality. Osušil jsem se ručníkem, vyčistil si zuby a prohlédl se v zrcadle. Zub času zahlodal v mé skoro čtyřicetileté tváři a mne se opět dotkl mrazivý pocit mé smrtelnosti. Díval jsem se do zrcadla a z něj se na mne dívaly moje oči. Bude Ti čtyřicet a cos vlastně dokázal. Ušklíbl jsem se na sebe. Kdybys nyní zemřel, co tu po tobě zůstane? Děti nemáš, rodiče už nemáš, možná pár přátel by uronilo slzu, ale za pár měsíců by svět nevěděl žes žil. Nelíbila se mi vlastní kritika, ale bylo v tom něco sebetrýznitelského a já byl nabručen na celý svět, tudíž i na sebe.
- Oblékl jsem se, zapnul varnou konvici a do toustru zasunul dva bílé krajíčky veky . Když konvice vypnula a z toustru vyskočily obě topinky, mohl jsem začít pomalu snídat. Natřel jsem si osmahlé a ještě teplé tousty taveným sýrem a s chutí se do nich zakousl. O nohy se mi otřelo sametové kočičí tělo a já zaslechl jemné předení. Macku, ty bys určitě poznal, že je semnou něco v nepořádku, usmál jsem se, sklonil se a podrbal ho pod bradou. Jeho předení ještě více zesílilo. Vstal jsem a kocourka také nakrmil. Rychle jsem si ještě zalil kávu a spustil notebook. Přihlásil jsem se na internet a stáhl si nejnovější zprávy. Četl jsem si denní aktuality a usrkával horkou kávu. Ve světě se děly stále ty samé věci. Pár šílenců si opět myslelo, že svým sebevražedným útokem změní svět, bylo pár lokálních záplav a nějaký mesiáš hlásal, že nastává konec světa. Mrkl jsem se ještě na pár zajímavostí z vědy a techniky, dopil kávu, vypnul počítač a vyrazil do práce. Ne že tu budeš zlobit, pohrozil jsem kocourovi, zamkl dveře a seběhl po schodech ven. I když jsem bydlel v pátém patře, běhal jsem převážně po svých. Na výtah taky někdy dojde, říkal jsem si, když jsem šlapal dolů.
-Bylo málo po šesté hodině. Teplé letní ráno budilo poslední ospalce a zpěv ptáků z nedalekého parku závodil se zvuky osobních aut a tramvají. Došel jsem ke své zastávce a postavil se mezi ostatní čekající. Nasadil jsem neutrální obličej vygumovaného imbecila a domníval jsem se, že jsem splynul s davem. „Čau Jiří,“ ozvalo se těsně zamnou. Otočil jsem se a uviděl Evu. „Ahoj Evy, usmál jsem se na drobnou brunetku, ale v duchu jsem měl vtíravý pocit, že bych měl utéct. „Myslela jsem, že už tě neuvidím.“ „Já vím,“ řekl jsem a zatvářil se provinile. „Měl jsem ti zavolat, ale vždy mi do toho něco přišlo.“ „To je hodně zajímavý, že sis za čtrnáct dnů nenašel chvilku na zavolání“, řekla značně ironicky a postavila se tak těsně ke mne, až jsem ucítil na svém břiše její prsa. Okamžitě se mě vybavilo, jak jsem je před čtrnácti dny hnětl ve svých rukách u mne ve sprše a cítil, že když budu myslet tímto směrem, dostaví se během chvilky erekce. Eva měla zřejmě chuť trošku mne na zastávce potrápit, neboť si stoupla ještě blíže a opřela se mi stehnem o penis. Malinko jsem cukl. „Ale copak tobě se to nelíbí,“ zašeptala mě do ucha. „Líbí,“ řekl jsem po pravdě, protože její blízkost, vůně a vzhled mě pořád přitahovaly. „Bojím se jen, aby nás neviděl nějaký tvůj známý, nebo dokonce manžel, jak se tu o mne otíráš.“ „To se dá vždy logicky zdůvodnit“, řekla a hlasitě se zasmála, až se pár lidí co čekali také na tramvaj, na nás pohoršeně podívalo. S Evou jsem se seznámil asi před třemi měsíci v jednom baru, kde jsem se zastavil po práci. Dal jsem si kávu a kolu a rozhlédl se kolem. U jednoho stolu seděly dvě ženy, obě měly před sebou skleničku vína a o něčem bouřlivě diskutovaly. Nenápadně jsem si je prohlédl a zjistil, že ta štíhlejší brunetka je velmi hezká. Asi jsem nebyl dost nenápadný, protože hned na to se naše oči setkaly. V takových chvílích, když se mi žena líbí, většinou očima neuhýbám a neuhnul jsem ani teď. Chvilku jsme se navzájem na sebe dívali a pak se žena ušklíbla a obrátila se opět ke své kamarádce. A máš po ptákách, řekl jsem si v duchu známé rčení a začal se věnovat svému pití. Když jsem po nějaké době zvedl oči, viděl jsem, že u stolu již sedí jen ta žena, která se mi líbila. Také ona se podívala mým směrem a když se opět naše oči setkaly, usmála se na mne. Vyslal jsem ten nejzářivější úsměv jaký jsem svedl a pokynul hlavou na pozdrav. Když mě odpověděla, na nic jsem nečekal. Ukázal jsem na sebe a pak směrem k ní, jestli si mohu přisednout. Usmála se přikývla. Vzal jsem jen kolu, protože kávu jsem stačil dopít a došel k jejímu stolu. „Dobrý den, můžu si k vám přisednout?“ Zeptal jsem se ještě pro jistotu . „Prosím,“ řekla a ukázala rukou na židli. „Kamarádka vás už opustila?“ Zeptal jsem se a posadil se na židli. „Poslala jsem ji pryč, říkala jsem si, že si možná přisednete“. „No já v to moc nedoufal,“ řekl jsem po pravdě. „Jinak já jsem Jiří,“ představil jsem se. „A vy?“ Já se jmenuji Eva. S Evou jsem si dal ještě jedno rande a přesto, že mi řekla, že je vdaná, skončili jsme při třetí schůzce u mne. Eva byla jako uragán, ničila mne při milování svou ohromnou výdrží až jsem měl pocit, že naše dovádění přerůstá v aerobik. Po měsíci, kdy jsme se vídávali obden jsem věděl, že toho mám už dost. Vymluvil jsem se na delší služební cestu a slíbil, že až přijedu, tak se jí ozvu. Samozřejmě jsem nikam nejel a po čtrnácti dnech jsem se neozval. „Copak polekal jsi se Jiříčku?“ smála se mi do ucha. „Ne, nepolekal jsem se, jen jsem tě nechtěl zneužívat.“ „Já si tě brát nechtěla“, řekla a šibalsky přivřela oči. Najednou jsem po ní strašlivě zatoužil. Tak moc, že jsem přestal myslet. „A nechtěla bys dnes přijít na kafčo?“ zeptal jsem se a už jsem viděl, jak si to spolu hezky rozdáváme. Ale Jiříčku, víš, když jsi nevolal, musela jsem si najít jiného kamaráda.“ Zachvátila mne vlna zoufalství, protože náhle jsem to byl já, kdo byl opouštěn. K zastávce přijela tramvaj. „Musím jet,“ řekl jsem. „Ahoj,“ řekla a poprvé se jí mihl kolem úst smutek. „Volat už mi nemusíš,“ řekla. Naskočil jsem na tramvaj a oknem se díval, jak se Eva otáčí a odchází z nástupiště. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je třída. Přišla a sama ukončila něco co jsem chtěl nechat vyznít do vytracena a byla fajn a bude se mi po ní stýskat.