Záliba

„Tak jak pokračujete, Vašku?“ zeptal se soused Otava, sotva vstrčil hlavu do garáže.
Mlčky krčím rameny a dál ukládám láhve piva do kbelíku se studenou vodou.
„Marná práce. Tahle kraksna stejně nikdy jezdit nebude.“
„Třeba jo,“ oponuji nejistě a láskyplně se zahledím na žalostné torzo Škodovky, které nás už pěkně dlouho trápí.
„Pche,“ ušklíbl se Otava. „Kde kdo dnes sestavuje historická vozidla, ale jen blázen renovuje takovou prastarou značku, na níž si zatím každý vylámal zuby.“
„A proč. Taková pěkná mašinka.“
„Vím já? Tenkrát se snad poloauta ani neopravovala. Jezdila rok, dva a pak šla zřejmě do šrotu.“
„Do šrotu?“ zamrazilo mě.
„Prostě se koupilo nové.“
„Tahle kategorie to neměla právě lehké … pokud ovšem máte pravdu.“
„Určitě,“ ukončil soused vizitu a plivnutím znesvětil bok našeho mazlíčka.
No tohle! Jemně otírám postižené místo a mám vztek. Vztek na Otavu i na všechny ty další, co nám kecají do práce, pošklebují se a závidí. Chvějící se rukou vytahuji dobře ukrytou láhev a dopřávám si notný doušek. Kdyby mě tak viděl pán! … Dnes by zcela jistě neměl žádné námitky, uklidňuji své svědomí a po krátkém zaváhání si ještě jednou řádně přihnu lahodného Mogulu.