Rozpustné plavky

Můj přítel Mirek se marně snažil vylákat mě koupat se na naho. Brrr! To pro mě byla a stále je představa, jako že stojím s oprátkou na krku pod šibenicí.
Já? Taková stydlivka? To naprosto nepřichází v úvahu! Vždyť dobře ví, že i při milování, jsem zalezlá pod dekou, aby mě neviděl!
"Koupání na naho při měsíčku miláčku, nepřichází v úvahu!!!" odsekla jsem kategoricky a šla trucovat k TV.
Pár dní dal pokoj, aby mě usmířil, ale potom zase začal se smutným úsměvem loudit.
Ani moje trucování nepomáhalo proti jeho posedlosti.
Už se mi o tom koupání začalo i zdát.
Pak najednou, jako když utne. Týdny tichoučko, klídek a od milunky jen samé úsměvy.
Jednou takhle přišel z práce domů a s tajemným úsměvem mi podává balíček:
"Něco jsem Ti moje lásko koupil."
Otevřu balíček a v něm nádherné plavky! Co vám mám povídat, krásnější jsem v životě neviděla.
"Jé ty jsou nádherné" zajásala jsem.
"Copak asi za ně miláčku budeš chtít" špitla jsem laškovně.
"Lásko moje, mám jedno přání" odpověděl s takovým zvláštním, milým úsměvem.
"Sem s tím", pobídla jsem ho zvědavě, ale i trochu se strachem.
"Tutově s nimi zamýšlí nějakou prasárničku" prolétlo mi hlavou.
Byl totiž děsný sexista a za každým jeho úsměvem se pro mě většinou skrývalo "nebezpečí orgií".
"Chtěl bych, aby ses konečně se mnou šla vykoupat při měsíčku. Protože vím, že bez plavek bys nešla, tak tu "Evu" vzdávám" odpověděl něžně.
S obrovskou úlevou jsem po něm skočila a vlepila mu pořádnou pusu.
Zaplať Matko Země, že alespoň jednou na nemravnosti nemyslí, pomyslela jsem si šťastně.
Den "D" přišel.
Míra byl celý den veselý, samá pozornost, sršel vtipem a vesele si pozpěvoval. Bylo to nezvyklé, ale asi to bylo tím, že se těšil na tu koupačku.
Byl vlahý večer, nádherný úplněk a my se vypravili k řece.
Míra se svlékl do naha a zvědavě po mě pokukoval.
Nevím proč. Vždyť věděl, že budu v těch nových plavkách.
Inu co, bezelstně jsem se svlékla do toho nádherného skvostu a pomalu vstoupila do vody.
Krásně jsme si zaplavali a mě to tak bavilo, že bych tam byla klidně dvě hodiny.
Míra však po půl hodině naléhal, ať už jdeme. Že je mu zima a vůbec, pořád měl nějaký problém.
No co, tak jsem vylezla ven a v tom slyším teskné, hlasité zaúpění.
Otočím se na Míru a on tam stojí, oči vytřeštěné a úpí. Co úpěl, vyl jako šakal!
Lekla jsem se, že si rozřízl nohu o sklo nebo něco podobného a tak letím vyděšená k němu.
"Co je Mirečku, stalo se Ti něco?" ptám se starostlivě.
V tom mi zrak padl na moje tělo.
"Ježíši!" zavyla jsem nešťastně tentokrát já.
"Kde jsou moje nové plavky?!"
Byly pryč! Úplně pryč!!!!
Na sobě jsem měla jen svůj bílý korzet, bez kterého nedám ani ránu.
Jsem totiž hodně zimomřivá a tak jej nosím stále.