Teorie jedné ženy

Nastoupila do autobusu – na stejné zastávce jako já. Nic neobyčejného v téhle době. Spousta žen nastupuje se mnou do autobusu v jedné zastávce, některé jsou i pěkné nutno říct, ale tato byla svým způsobem jedinečná. Čím? se jistě každý zeptá a to se také každý doví.
Takže nastoupila do autobusu se mnou, za mnou a zaujala mně na první pohled. Líbila se mi, dalo se říct. Byla tím typem ženy, na kterou se každá žena podívá a řekne si buď, že je nafintěná dneska a přehnala to, nebo že jí to sluší, že si mohla vzít trochu lepší punčochy a nebo že ty její nohy jsou takové moc pohublé a já že mám lepší a tak podobně. Byla tím typem ženy, na kterou se každý muž podívá a představuje si, jaké by to asi bylo s ní v posteli, co by s ní šlo vyvádět, u které si říká pěkné nohy, hmm zadek jak má být a já nevim, co si mezi kolegama ještě říkáme při tomto „hodnocení“ či „výběrovém řízení.“
Nastoupila se mnou do autobusu a byl jsem zaujat a nutno podotknout, že už jsem neměl jinou zábavu, než provádět toto „hodnocení.“ Ale hned mě zarazila jedna věc. Make-up. Tolik make-upu, tady něco nehraje. Vedle ní byla cikánka, opravdu šeredná, kterou mé „výběrové řízení“ vyškrtlo hned v prvním kole, vedle které působila, jak pěst na oko, či jemněji jako světlo ve tmě, což je zase nechutně rasistické, takže si najdu nějaké jiné a decentnější přirovnání. Takže jak magnolie mezi pampeliškami se tam vypínala v davu v autobusu. Ale cikánka a tato magnólie se držely stejného držadla, a tak se podívám na ruce. Ruce se přece nemake-upují, teda aspoň ne tolik. A jsem zděšen. Má magnólie má stejné ruce, jak ta cikánka. Jak znechucující, byl jsem zaražen, byl jsem překvapen. Usmíval jsem se.
A tak jsem začal provádět pořádně „výběrové řízení.“ A také jsem začal vymýšlet její teorii. Jak podivínské jednání, ale zase proč ne. Hlavně, když je sranda.
Takže začneme jejím věkem, protože jak jméno tak odkud je se z jejího vzhledu jen tak nezjistí, a zas tak zkušenej sameček nejsem. Vůbec pochybuju, že někdo takový ještě existuje.
Takže její oblečení. Krátká minisukně, bylo vedro, ale zase před chvílí byla zima, na nohách punčocháče. Vypadaly cool a mladě, takže její nohy byly mladé, tudíž žádostivé pro mladého samečka jako já i pro staršího usezenýho samce, který na ni taky čuměl jak vyvalenej, ale který nevedl tak napínavý rozbor jako já. Dále čelenka ve vlasech. Jak mladé, jak mladá holka, kterou běžně jakožto mladý sameček potkávam každý den. Vše azurové barvy (pro pány světlomodré), i když pro popis té barvy je lepší slovo modrá skalice. Jak to na ní ladilo, na té magnólii se shnilými kořeny, ale s velenádhernými listy a větvemi. Obličej měla naprosto uchvatný a okouzlující. Hned jsem na něm byl přisát a sál jsem jeho nektar plnými doušky. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo tak už činil, neboť jak jsem se dostával hlouběji a jak docházel nektar, tak jsem odhaloval drobné ďolíčky ve tváři, v té dokonalé tváři. Už jsem nebyl překvapen, protože už se nebylo kam překvapit a už mi jen tanul úsměv ve tváři, protože se vzrustající překvapeností se překvapení mění v smích, smích vnitřní, smích rozpačitý.
Magnólie si mě také všimla. To je celkem normální, protože když na vás někdo civí a ještě k tomu má blbej úsměv ve tváři, tak se rozhodně necítíte příjemně. A tak magnólie pocítila nepříjemnou váhu teorie, která byla o ní spřádána.
Nuže teď jsem odhadoval její věk. Typoval jsem mezi šestatřiceti a dvaatřiceti lety, ale podle make-upu bych řekl tak šestadvacet, takže zhruba osm let si ubrala. To je slušný výkon na osobu, která se nachází na zenitu a která marně bojuje s časem. Kdekdo by ji záviděl takovýto úspěch, ale to jsou jen mé nezkušené teorie.
Další otázka pro mě byla, jestli má děti a případně kolik a kolik jich chce.
Říkal jsem si, že ne, že nemá, ale podle vzhledu bych řekl, že chce a hrozně moc a že se snaží nalákat na sebe samečka, který by ji zplodil potomka, ideálně dceru a poté syna. Takže zatím nula ze dvou. A tady mé úvahy a konstrukce skončily, neboť zastávky jsou neúprosné a naše společná pouť skončila. Nikdy se už nedovím, jestli mé odhady byly správné, či nikoli, ale zase ona se nikdy nedozví, že byla nazvána magnólií se shnilými kořeny. Takový je osud lidí z MHD.