Z šedi ulice, malá lolitka

Vyšla z jeho bytu a zabouchla za sebou. Vítr jí odfoukl dlouhé vlasy ze šíje a ona se zachvěla.
Otočila se ještě na ty dveře a snažila se je vrýt do paměti. Tady proběhlo její poprvé... Když se otočila zpátky, rty si pohrály s úsměvem. Stiskla v ruce vydělané dvě tisícovky a odešla k domovu. Šestnáctiletá lolitka... Doma popadla batoh, převlékla se a odlíčila a běžela do školy. 

„Čau... Proč jste na mě nepočkaly?!“ Svezla se ve fyzice do lavice ke svojí nejlepší kámošce a rozhněvaně se na ní podívala.
„Mrzly jsme tam čtvrt hodiny a ty nikde. Myslely jsme, že už nepřijdeš a laskavě po mě nevyjížděj. Už toho mám dneska dost.“
„Lu! Kdes byla, myslely jsme, že seš nemocná! Sraz je ve třicet pět, ne v padesát...“ Hrnula se k ní druhá kamarádka.
„Sorry Tes, nějak jsem nestíhala...“ Omlouvala se Lu provinile.
„V pohodě, zejtra vstávej dřív jasný?“ Usmála se na ní Tes a v tu chvíli vešel fyzikář.
Tessa, které Lu říkala Tes, byla andělské stvoření. Uměla odpouštět, uměla pomoci...
Už i její vzhled napovídal povahu anděla. Měla blonďaté, až platinové vlasy, to od samotné přírody získala jako dar, a safírově modré oči...
Kdyby věděla, proč přišla Lu pozdě… Ta se otřásla při té představě... 

Otočila se tváří k tabuli právě včas. Fyzikář se povážlivě mračil a koukal se směrem na ni.
„Tak, Emmo, Lucco, můžete mi vysvětlit, proč neposloucháte, a co tam děláte?!“
Lu udělala nevinný kukuč, Em překvapeně pootevřela pusu: „Já jsem nic...“
„Argumenty mě nezajímají. Každá máte mínus dva body a dejte už pokoj.“
Uzavřel to profesor.
„Hajzl pokryteckej, se blbě vyspal nebo co?“ Ulevila si tiše Lu.
„Promiň Em...“ Tiše promluvila k podmračené sousedce.
„Dej mi pokoj.“ Odsekla ta. Nebylo divu, obě propadaly z fyziky a jediné, co opravdu nepotřebovaly bylo, aby jim ještě odečítali body.
Tohle vyžehlím, usmyslela si Lu a upřela provokativně oči na profesora.
Ten uhýbal pohledem seč mohl, ale bylo to marné. Provokativně si olízla rty a mrkla na něj. Začal se povážlivě potit.
„Proč na něj tak koukáš?“ Nedala Em zvědavost, i když byla naštvaná.
„Tu potíž s bodama vyžehlím, to se neboj. Ten nás propadnout nenechá.“ Šeptla Lu, jako by to byla odpověď na otázku.
„To chci teda vidět, jak asi. Kdybys radši neprovokovala, nemuselo se to vůbec stát. A zas to odnesu já.“
„Emmo promiň, nechtěla jsem, fakt se omlouvám... Zařídím to, věř mi… A promiň, jak jsem po tobě předtím vyjela, mrzí mě to.“
„Nech to bejt a radši už na mě nemluv.“
Lu zmizel i ten poslední zbyteček úsměvu ze tváře.
„Co se děje? Ublížil ti někdo?“ Opatrně vyzvídala.
Em si povzdechla a podívala se na ni. Lu musela okamžitě uhnout očima. Vypadala naštvaně i smutně... Když se zase podívala do sešitu, Lu na ni znova upřela zrak.
Pozorovala ji takhle poměrně často. Obdivovala někdy trochu její vzhled… Ale hlavně o ní přemýšlela. Emma nevypadala jako anděl, tak jako Tessa, přesto byl její vzhled trochu éterický. Vypadala... Něžně. Když se nemračila. Měla velké, tmavé a především moc krásné oči, na něž by mohla být právem hrdá. Ale nebyla... Vlasy měla hnědé, dlouhé a hladké a teď momentálně jí překrývaly tvář, jak se skláněla nad lavicí. Jakmile zazvonilo, popadla tašku a beze slova zmizela dřív, než se Lu vůbec zvedla.
Ta zavrtěla hlavou, poupravila si minisukni a pomalým, plavným krokem došla ke katedře. Pozorovatel mohl vidět, jak se naklonila k profesorovi, něco mu šeptla, on se zatvářil šokovaně, ona honem něco přidala a profesor nenápadně kývl.
Pak zbytek třídy zmizel z učebny a za těma dvěma se zabouchly dveře.

Když po přestávce vklouzla do lavice, Emma si ji jen přeměřila a neřekla nic.
„Tak co se stalo Em?“ Ale nevydolovala z ní odpověď ani za boha. Tak toho po zbytek dne musela nechat. Moc toho nenamluvily a Lu si jen plánovala večer... 
Vypadly ze školy, ona se doma převlékla,  nalíčila, a šla.
Na svoje nové životní místo. Do zapadlé uličky poblíž několika lokálů, za prací, kterou včera prvně okusila. Zavrtěla zadečkem v těsné minisukni, dotáhla černý korzet a zkontrolovala punčochy a kozačky. I tu kabelku měla, s níž může točit. Byla z ní kurva.

A přitom zrovna do téhle holčiny by to nikdy neřekli. Měla vlnité, hnědé, dlouhé vlasy, které teď měla pečlivě vyžehlené, zelenohnědé „obyčejné“ oči, teď ale s modrýma čočkama… Dětskou tvářičku. No však jo. Teď je z ní lolita... Byla doopravdy ještě dítě. A přitom... Přitom už skoro dospělá. 
„Za kolik jdeš?“ Přitočil se k ní první.
Tetovanej s piercingem, ale nebezpečně nevypadal.
„Dva tácy za mou nevinnost, ani o trochu míň jasný?“
Mrkla na něj koketně a naklonila hlavu na stranu.
„Hmm, tolik mám, ale za co? Co děláš?“
„Žádný úchylárny, sadomaso, nebo anál a bez šprcky si, broučku, nevrzneš. Jinak co si poručíš...“ Vystrčila trochu prsa dopředu.
Co na tom, že je neměla moc velká, když se uměla naaranžovat...
„Hmm... Tolik bych normálně kurvě nedal, ale ty se mi líbíš...“
Rozhovor ve stejném duchu ještě chvilku pokračoval.
„Tak dobře... Půjdem jen ke mně do auta...“
Odešla s ním na zastrčené parkoviště... Za hodinu měla svoje dva tácy v kapse a dostala pětistovku navíc. Chlap byl spokojenej a vzal si kontakt. Ona se vrátila na stanoviště a pokračovala v lákání dalších... 

„Tak Em, tady máš něco pro sebe... Ber to jako omluvu za všechny problémy co máš s lidma kvůli mně.“ Vkráčela další den triumfálně do třídy a hodila Emmě na lavici obálku.
„Já od tebe peníze nechci...“
„Ale no tak, je to dárek, přece to neodmítneš! Kup si za to něco pro sebe...“
Postrčila obálku ještě blíž k ní.
„Ty ses zbláznila!!!!“ Zalapala po dechu Em, když do obálky nakoukla. „To jsou čtyři tisíce! To nemůžu přijmout, to fakt nejde... A nemáš zakázaný mě sponzorovat?“
„Ale to jsou moje prachy, vydělala jsem si je a chci aby sis je vzala.“ Vzpurně namítala Lu.
Em zavrtěla hlavou:  „Jsi blázen. Ale dobře, když je to teda dárek... Tak děkuju no...“
Lu se šťastně usmála, taky proto hlavně začala s tou prací. Chtěla platit kamarádkám za to, že s ní byly. Za tu pětistovku, co jí zbyla, si pro sebe koupila nějakou kosmetiku.... 
A tak to šlo i další spoustu dnů. Lu si pořizovala spoustu hadrů, kosmetiku a kamarádům pořád něco kupovala, nebo dávala peníze.
Em to bylo, stejně jako všem ostatním, hned dost podezřelé, ale když jí Lu ještě párkrát dala pár tisíc, rozhodla se, že zjistí, co a jak. Taky jí nešlo do hlavy, jak to, že mají najednou jedničky z fyziky...

„Tes, nezdá se ti divný, že má Lucca najednou tolik prachů a tak?“
Přitočila se k Tes jednou o přestávce.
„Mno…“ Pokrčila ta rameny. „Asi má brigádu, ne?“ 
„Hm... Asi jo...“ Pokrčila taky rameny, ale usmyslela si, že prostě zjistí, o co jde. 

„Lu, kde ty peníze bereš?“
„Vydělávám ne?“
„A jak? Kde máš brigádu?“
Lu se na ni podivně podívala a vzdychla.
„Nemám... Mám práci...“  Provinile se podívala na špičky bot.

„Řekni mi, že to není to, co si myslím! Ty nejsi... Nejsi kurva, že ne? Něco tak... Špinavýho, to nemůžeš bejt!“ Stačil ale jeden pohled a věděla to.
„Na tom není nic špatnýho!!“
 Emma se na ni jen podívala. Opovržlivě si vzala věci a odešla si sednout jinam. A od tý chvíle s Lu nechtěl mít nikdo nic společnýho. S tou... Kurvou.
V ten den, kdy jí její práce vzala všechny blízké lidi, jí přirostla k srdci. Nic, než ta práce jí už nezbylo. Pracovala, pracovala... Mladičká, hezká holka...
Holčička, lolitka...
Za chvíli měla peněz opravdu hodně. Snažila se pořád Em posílat peníze, chtěla se jí odvděčit za to, že byla její kámoška, ale obálky jí chodily zpátky neotevřené. Emma byla v šoku a rozhodně nechtěla přijímat peníze, na které si ona vydělá vlastním tělem. Lu se už ale od práce neodtrhla. 

Jednoho dne ji našli mrtvou. Asi některý zákazník… Měla proříznuté hrdlo. Ale stejně se nad ní nikdo neslitoval. Ani na pohřeb jí nepřišly. Nikdy nepochopily, že to dělala vlastně kvůli nim…

Peníze jsou důležitý, v tý dnešní době... Stejně jednoho dne dojde k tomu, že půjdou prodávat samy sebe i ony dvě.