Smrtící lék II.

Pustou planinou cválal kůň. Byl černý, bujný, divoký...
Na jeho hřbetě seděly dvě dívky.
„Jdi, utíkej!“ Pobízela rozpustile koně Ngiel a smála se.
Gambel seděla za ní a pevně se jí držela kolem pasu. Taky se smála. Nebylo nic, než prostor, vítr hladící je po vlasech, nezkrocený kůň a ony dvě...
„Ngiel... Jsem ráda, že tě znám...“ Opřela si o ní Gambel hlavu, když koník zpomalil...

Ngiel poslepu chytila její ruku. Co na tom, že u toho pustila otěže a kůň se mohl splašit... Co na tom, co si o nich lidi mysleli divného... Ony dvě byly sestry a právě to poznaly...
Obraz se rozplynul, nahradil ho jiný.
„Ngiel, proboha co je ti!“ Rozmazaně viděla nad sebou sklánět se ji. Probrala se.
Její tvář smáčely slzy a oblečení měla potrhané.
„Gambel, Gambel... Já...“ Plakala a Gambel ji svírala v náručí.
„Ngiel sestřičko… To nic... Pověz mi, co se stalo...“
Byla noc a ona ležela v příkopě, kde ji Gambel právě našla.
„Gambel... Já... On....“ Odhrnula si potrhanou sukni a Gambel sykla.
„Kdo ti to udělal? Kdo ti to vzal?“
Ngiele po stehnech stékala krev... Doplatila na poslední stopu důvěřivosti.
Nešly na policii... Vrátily se k nim domů... Už k nim...

Vyplul tedy jiný obraz. Plížila se u stěny domu s rancem tmavých věcí. Bylo jí čerstvých patnáct let... Už se sem nevrátí, pohlédla na šedou, studenou stěnu. Našla sestru, už nebude žít opuštěná tady... Minula ceduli Dětský domov Korálek a rozeběhla se pryč. Bylo jaro, docela chladno, pod těžkýma botama křupal ještě poslední sníh... Vlála za ní dlouhá černá sukně i tmavé vlnité vlasy...
Nevrátila se už zpět... Ani ji nehledali.
Gambel na ní čekala na konci ulice. I ona měla batoh se svýma věcma... Ona ale nebyla z děcáku, měla svoje rodiče a ti ji milovali... Dříve milovala i ona je, ale pak je začala nenávidět. Pořád jen něco chtěli... Pořád učení... Dříve to viděla stejně jako oni, ale pak poznala Ngiel. Tu krásnou a hlavně nezkrotně divokou, svobodnou Ngiel... Přátelily se víc a víc, až jejich duše splynuly... Dávno k rodičům nic necítila... A tak spolu utekly, rozhodly se žít bez lidí, kteří je nenáviděli a ignorovali, bez školy, která jen poutá... Byly chytré i bez ní...
„Jdeme....víme kam...“ Ohlédla se naposledy Ngiel a udělala něco pro dívku naprosto nevhodného. Odplivla si směrem k šedé budově, chytila se pevně Gambel za ruku a rozeběhly se pryč...
Tento obraz byl vystřídán krátkým zábleskem

„A dvojčata budeme navždycky...“
 „Navždycky...“ Přísahaly si to a nebylo už nic, co by je rozdělilo...

A pak uviděla obraz, který jí drtil srdce. Gambel třeštila oči a zoufale se snažila nadechnout, její rty modraly a ona, Ngiel, ji držela v náručí a nemohla nic udělat… Poslední křeč a smrt.

„Gambel! Gambel nééé!!!“ Křičela...
Probudila se a rozhlédla kolem sebe. Setřásla neškodného hada, který jí spal stočený na břiše. Nad hlavou jí proletěl papoušek. Byla na Madagaskaru, uprostřed pralesa a byly to tři dny, co Gambel zemřela. Ona ji odnesla v půli probdělé noci hlouběji do pralesa a tam ji uložila pod jeden nádherně kvetoucí a omamně vonící strom. Nehnula se od ní, jak hluboce truchlila... Hlídala tam její tělo i před zvířaty, která se už těšila na hostinu...
Ale ona ji přece nemohla nechat jen tak sežrat... Ani zakopat ji nemohla, nedokázala to...
Vzpomínala na pohádku o Sněhurce, kterou kdysi ráda poslouchala v děcáku. To jediné tam snad měla ráda... Kéž by tak dokázal někdo vrátit život Gambel...
Ngiel byla rozhodnuta radši zde zemřít, než ji opustit a vrátit se domů… Do jejich domova, nemohla by tam žít... Všechno tam bylo plné vzpomínek... A každá z nich bolela.

„Kuš! Jedeš!!“ Odehnala zase nějakou malou šelmičku a rozhodla se. Musí Gambel přemístit někam, kde bude mít klid... Konečně klid... A kde bude moci zemřít v klidu i ona sama.
Než žít bez milované sestry...
 Nějak tedy Gambel zvedla a vydala se na svou další pouť... Byla pořád silná, i přes třídenní absenci jídla i vody... Táhla ji dlouho... 
Slunko dávno zapadlo, když se Ngiel rozhodla přenocovat... Položila šetrně Gambelino tělo na zem a kolem dokola udělala pár ohníčků... Aby si šelmy netroufly. Pak si lehla co nejblíž k sestře...
Tiskla se k ní, ale z té už dávno vyprchalo lidské teplo... Teplo života...
Když se po hodince spánku zase probrala, uvědomila si teprve, kde to jsou. Kolem stály polorozpadlé chatrče... Ale všechno bylo tak opuštěné... Prázdné...
Všimla si, že nikde není ani brouček, muška...
Celý prales byl plný zvířat, na každém milimetru bylo nějaké, ale tady jako by život zanikl... Nikde nic, dokonce i zpěv ptáků a řev opic zněl tlumeně a vzdáleně...
Ngiel se podívala na Gambel a překvapeně pootevřela pusu. Musela ji v noci položit zrovna na exoticky vypadající koberec... Vypadala, jako by jen spala... Tak bledá a krásná...
I její šaty byly čisté, na rozdíl od ušmudlané Ngiel...
Gambel zkrátka vypadala nepřirozeně krásně na to, že byla po smrti a že ji Ngiel vlekla daleko pralesem…
Vtom Ngiel uviděla cosi, co připomínalo starou knihu... Leželo to napůl ohořelé v ohništi těch tajemných obyvatel pralesa. Ngiel ji opatrně vytáhla a rozhlédla se.
Běhal jí mráz po zádech, cosi tu bylo špatně a ona to cítila...
Otevřela starodávnou stopu po tom, co tu žilo... A četla. Ani jí nedošlo, jak je možné ,že tomu rozumí, když neumí jinou řeč než češtinu a s bídou angličtinu... Tohle byly runy, ale teď je četla bez potíží, jako by to bylo psané normálně...

Byla to pověst o pralesní princezně Inguilen... Princezně z kmene Chiengiek... To byl podle pověsti kmen neobyčejně vnímavých lidí, kteří dokázali komunikovat s mrtvými, s bohy a nadpřirozenem. Inguilen se narodila na den obětí Bohu pralesa, ale jako dcera náčelníka nebyla obětována, místo ní obětovali jiné dítě, narozené v tom dni...
To unesli z jiné, větší, vesnice v místě, kde nyní byla civilizace... Byl to chlapec a oni ho svrhli z vodopádu. Princezna se o tom neměla nikdy dozvědět.
Byla to dívka hodná a velmi krásná a tak se stalo, že ji v jeden den, kdy sbírala v pralese vzácné bylinky napadli a unesli muži z toho druhého, silnějšího kmene. Unesli ji do své vesnice, kde byla držena a mužům sloužila k zábavě... Jednoho dne do jejího vězení vnikl jedovatý had. Nechtěl Inguilen ublížit, ale ona ho dokázala přesvědčit, aby jí uštkl. Když ji našli, už umírala. Poslali honem muže hledat jednu z orchidejí, která dokázala jed přemoci, ale umírající princezna z posledních sil prales zaklela. Od toho dne tam rostlo mnoho bílých orchidejí, ale byly falešné a jedovaté...
Těch pravých bylo tak málo, že je ani lidé z kmene Chiengiek brzo nedovedli rychle vyhledat a celý kmen později vymřel na zákeřnou nemoc. To byl konec, nic dál se nepsalo. Proč ale někdo hodil pověst do ohniště? Kdo byla doopravdy Inguilen a co udělala s orchidejemi? A jak se nyní pozná ta správná? A hlavně, co to bylo za nemoc, na níž vymřel tento podivný kmen?

Na to všechno se Ngiel v duchu zoufale ptala. Jala se prohlížet chatrče... Nacházela kostry obyvatel, ale ona pátrala po jediné chýši. Minula tu větší, očividně bývalé honosné sídlo náčelníka a zastavila u té na okraji. Tady musel sídlit šaman... Nadechla se a do pobořené chatrče vlezla.
Kostra šamana ležela uprostřed obydlí a kolem se povalovaly listy... Vytrhané z knih... Ale ona hledala list psaný poslední dny před krutou smrtí... A našla ho. Šaman ho dosud svíral v rukou.
Ngiel ho opatrně vzala. Jímala ji posvátná hrůza z této vesnice.

Venku na světle se začetla do objeveného zápisku. Šaman psal, přesně, jak čekala, o nemoci na níž umírali lidé jeho kmene. Psal o krvi, která se stává tělu jedem. Očividně šlo o něco, co se přihodilo v těhotenství a dítě pak na tuto nemoc zemřelo... Matky v hrůze děti zabíjely, bojíc se zlé nemoci...
A tak nevědomky přivedly kmen k záhubě. Ale proč tedy ty kostry?
Otočila list. Nemoc se údajně projevila u všech lidí z kmene a začali umírat... Mrtví se nechávali v chýších navždy spát... Šaman zemřel jako poslední z kmene.

Ngiel dočetla a vyndala si z batohu to, co nyní potřebovala... Svůj mobil... Signál nakonec našla přímo v chatce náčelníka...
Zavolala jediným lidem, kteří znali Gambelinu diagnózu. Jejím rodičům. Ti jí jen potvrdili, co už si myslela. Že Gambel umřela na nemoc, která není známá a dosud byla zaznamenána pouze údajně kdysi u nějakého kmene pralesních lidí... A že si myslí, že ta orchidej by na to mohla zabrat.

Ngiel neřekla, že je Gambel už mrtvá... Stálo jí to přemáhání telefonovat lidem, nesnášela je... Zavěsila a vyšla z chatky. Strnula leknutím.
Nad mrtvou Gambel se skláněla obrovská, mohutná bílá lvice. Takovou Ngiel ještě neviděla. Zvedla teď hlavu a Ngiel uviděla velké modré oči. Lvice došla k ní a přátelsky se na ní dívala...
Nechtěla jim ublížit... Pak poodešla, ohlédla se a Ngiel se vydala za ní...
Samozřejmě i s Gambel...

 Lvice ji vedla kamsi do dalších hlubin pralesa. Šly mnoho dní a pomalu se spřátelily... V tom žalu lvice nešťastnou dívku chápala a pomáhala jí nést Gambel... Taky vodu pily svorně z jezírek a potoků...
A šly, jen lvice věděla kam.
Gambelino tělo pořád ještě nepodléhalo rozkladu, jako by ani nebyla mrtvá... Ale to jen krev Ngiely... Ona si totiž začala odebírat svou krev a vstřikovat ji do žil mrtvé milované přítelkyni... Jednoho dne se lvice zastavila a nešla dál. Ngiel ale na tomto místě neviděla nic zvláštního...
Až pak k ní přišla hrdě Haypur, jak pojmenovala lvici, se třemi bílými lvíčaty.
„Tos mi chtěla ukázat, drahá Haypur?“
Zeptala se, pečlivě skrývajíc zklamání, že ji neukázala lék, který by vzkřísil její Gambel. Lvice kývla hlavou. Ngiel pohladila krásná lvíčata a slíbila lvici, že nevyjeví její tajemství…
Haypur ji přemlouvala, aby zůstala tady s jejími dětmi a s ní žít... Bylo tam krásně a ona by Ngiel vždy ochraňovala... Ta ale odmítla.

 Tak jí Haypur tlapou tedy naznačila směr další cesty. Ngiel poděkovala, ale musela odejít... Šla a táhla mrtvou Gambel dál a dál...
Brzy už padla taky, vyčerpáním... Nevěděla ani, kolik uplynulo dní, když se vzbudila, divila se, že vůbec ještě dýchá... Ale pokračovala i tak dál...
Sama vlastně nevěděla kam... Jednou dojde k cíli... Najde vodopád obětování...

A našla ho, opravdu ho našla... Vytáhla sestru až nahoru a tam se vyčerpaně zhroutila vedle ní. Hladila její vlasy a vzpomínala, jak bývaly šťastné... Bývaly spolu a nic je nemohlo rozdělit... Uviděla bílou orchidej... Nenápadnější, než ostatní, ale mnohem bělejší... To je ona...
Zvládne změnit i smrt? Zeptala se na to, co jí hlavou už dlouho bloumalo... Natáhla se ke květince.... Už jen kousek a zachrání Gambel, probudí ji z věčného spánku a bude zase dobře, hřálo u srdce Ngielu... A pak se jí svět zatočil… Ztratila vědomí...

Bílá lvice se nad ní skláněla. Byla duchem této džungle, duchem zemřelé princezny.
„Já tě varovala, má drahá… Měla jsi mě poslechnout. Ani Bůh nevrátí život tomu, co jednou zemřelo. Chtěla jsem zachránit alespoň tebe. Za tu lásku, kterou oplýváš, za tu věrnost i za tvé pohrdání lidmi. Nikdy ses nevzdala svých cílů. Teď ale umíráš a já ti nemohu pomoci. Něco ti ale slíbit můžu. Za pár minut se zase setkáš s Gambel. Tam už vás nic nikdy nerozdělí.“

Ngielino srdce se zastavilo a velká bílá lvice shodila těla obou dívek do vodopádu. Byl to prostý pohřeb. Pak odešla. A zůstala jedinou živou bytostí, která věděla…