...a stačila vteřina 1.-5.

PŘEDMLUVA

S rodinou jezdím autem často i na větší vzdálenosti. Znáte to – babičky, chata, atd. Nedávno jsem s nimi jel z Hradce Králové, přes Havlíčkův Brod na Jihlavu. Na rovné silnici, vůbec nikým neohrožován – nebyl žádný důvod k obavám… a najednou se to STALO. V hlavě mi, snad v jediné vteřině, proběhl obraz, který pod Předmluvou popisuji. Hrůza mně sevřela srdce. Rodina nic netušila – dál vládla spokojenost… vtípky. Proč mě ta úzkost přepadla, nevím. A opravdu netuším, jestli mi pomůže o tomto zážitku psát… V těch nejhnusnějších pasážích mně bylo při psaní až neskutečně zle… Čím je člověk šťastnější, tím víc se bojí? Zajdu si za cvokařem.
A ještě něco mám na srdci. Sedmnáct let bydlím ve třináctipodlažním čtyřvchodovém paneláku. Jen v našem vchodu z tohoto světa dobrovolně odešli čtyři lidé. Čtyři sebevraždy. Tohle mi, prosím, věřte. Mrtvým už nepomůžu. Rukopis věnuji budoucím sebevrahům...

(Při uvádění nových kapitol na Liter zkusím jiný systém. Nebudu tady tak často, ale dám sem víc textu najednou.)
____

Jsou příběhy, o které nikdo nestojí, a přesto se stávají. Když něco takového zaslechnete - v autobusu, ve vlaku, v čekárně - z hluboka vydechnete… ještě že MĚ se to netýká.
____

1.
Jsem na konci… se vším.
Lezu na strom, uvazuju lano. Tuhle smyčku jsem udělal poprvé v životě. Za pár minut budu mít jistotu, že i naposled v životě.
Na co se nejvíc těším? Že se už nikdy nebudu probouzet s žaludeční nervózou, s obrazem mojí ženy a dvou malých synů… Mrtvé ženy a mrtvých synů.
Ten obraz je stále stejný. Silnice, tři mrtvá těla, krev… a beznaděj.
Slézám ze stromu. Rozhlížím se, co si dám pod nohy. Rozklepal jsem se. Ano, mám šílený strach. Ne ze smrti, ale z toho, že se zachovám zbaběle. Že to prostě v poslední chvíli nedokážu. Že se dál budu probouzet s obrazem nepřirozeně pokroucených těl. Moji nejmilejší… všechno, co jsem vlastně na tomhle světě měl… krev z nich stékala po silnici, …obrubník jejich život nasměroval do kanálu. Jejich ŽIVOT… a vlastně i můj.
Valím si pod strom balvan. Je kluzký. Nesmím z něho sklouznout dřív, než budu mít oprátku na krku.
____

2.
„Kdo mu to řekne?“
„Já teda ne.“
„Vidělas´, jaký měl krásný kluky? To je něco příšernýho…“
„Prosím tě, co vlastně na tý silnici vyváděli?“
„Jaruno, dej tam to prostěradlo pořádně, ať nejsou kecy… Napletl se jim uprostřed silnice náklaďák s proraženou pneumatikou. Támhleten chlap byl špatně připoutanej… vyletěl oknem. Ostatní tu kliku neměli. Oktávka prej byla na dva kusy. Jednoho hasiče, co sbíral ty malý děcka… (ozvalo se smrkání) …odvezli na psychárnu…“
„Evo, přestaň žvanit… mám pocit, že se pohnul…“
„No jo… skočím pro doktora.“
____

3.
Sedím v obýváku. Matka mi přinesla nějaké jídlo, které stejně jíst nebudu. Táta spravuje sporák, o kterém vím, že ho nebudu potřebovat. Už nechci žít.
„Martine, musíš něco sníst…“
Máma mi cpe nějakého králíka, kterého jsem stejně nikdy neměl rád.
„Čemu pomůžeš, když nebudeš jíst?“
Žvásty, žvásty, žvásty! Tohle nebudu poslouchat!
„Mami, hergot, to mě nemůžete nechat na pokoji? Táto, ty se v tom sporáku přestaň šťourat. Přijďte… třeba v sobotu.“
To už budu určitě s Radkou, Jiříčkem a Pavlem, pomyslím si.
Matka prohrabuje špinavé prádlo.
„Dej mi něco na vyprání. Žiješ tady jako divoch… Táto, řekni mu taky něco.“
„Máma má pravdu, Martine. Já vím, že to pro tebe není lehký, ale…“
„Dobrý, dobrý,“ přerušil jsem tátu.
Nejvíc nesnáším tyhle přiblblý kecy. Máma má pravdu – tohle jsem od něj slyšel celý dětství. I kdyby řekla sebevětší kravinu, máma, podle něj, měla vždycky pravdu.
Už abych chcípnul. Všechno mě bolí. Duše nejvíc...
____

4.
Rukou zkouším utahovat smyčku. Z čeho ty provazy, sakra, vyráběj? Bude mě škrábat, až si smyčku dám na krk. Ještě dostanu vyrážku.
„Co tady blbneš, debile?“
Nějaký hovado mě zezadu srazilo z kluzkého balvanu. Hubou jsem narazil do stromu. Zatmělo se mi před očima… krvácím ze rtu.
„Vo co ti de?“ otočím se po útočníkovi. „Chceš mě zabít?“
„Seš prdlej, nebo co? Právě jsem ti zachránil život, blboune!“
„…ti pěkně děkuju. Co kdyby ses na mě vysral…“
„To bych moc rád. Běž se věšet do jinýho revíru…“
Teprve teď vnímám jeho uniformu. Otravuje mě mladý hajný. Můžeme být stejně staří. Tak kolem třiceti let.
Sedám si na zem.
„Tak ty… né, že mě zachraňuješ život. Tobě jde hlavně o to, abych ti v TVÝM revíru nenadělal svinčík…“
„Přesně tak. Vypadni odsud. O žádný mrtvoly nemám zájem. Na…“ nabízí mi cigaretu.
Kouříme a mlčíme.
„Jsem Karel,“ podává mi ruku.
„Martin.“
____

5.
Sedím za masivním stolem v hájovně. Brečím, …čím dál víc… Všechen bol, všechna ta hrůzná nespravedlnost, co se mi stala… tichý pláč přerůstá v hlasitý nářek.
Karel předstírá práci ve dřevníku. Vím, že mě chtěl nechat o samotě. Není to hezký pohled – plačící chlap.
„Budeš ten provaz ještě potřebovat, nebo si ho můžu nechat?“
Utírám si dlaní obličej. Smrkám.
„Klidně si ho nech, koupím si jinej…“
„Tebe to ještě nepřešlo?“
Co mu mám na tohle říct? To se ví, že nepřešlo. Může něco tak šílenýho vůbec přejít?
„Utekla ti stará, a vono tě to sebralo, ne?“ povídá Karel, a postavil kafe s rumem přímo přede mne.
„Jo, jo… utekla…“ ukazuju prstem do nebe, …i se synama…“
Vstal jsem od stolu, a nakopnul jsem první židli, která se mi připletla do cesty.
„Svinskej život,“ řvu, abych zase nebrečel, „svinskej… zkurvenej život…“ a zase jsem si sednul.
„Loni mi zemřela žena,“ povídá Karel, „taková směšná nemoc, …chřipka. Děti jsme neměli…“
Karel je ke mně otočený zády. Vlastně to říkal do zdi. Skoro jsem mu nerozuměl.
„No vidíš, že ten provaz budeš potřebovat,“ probudil se ve mně šibeniční humor. „Budem viset vedle sebe.“ Utírám si nos.
„Tak jo,“ povídá Karel, a vyndal cigáro. „Ale půjdem do vedlejšího revíru k Havránkovi. To je hrozná sviňa. Uděláme mu tam svinčík, jo?“

(Pokračování)