...a stačila vteřina 6.-10.

6.
Vhodnou chvíli na sebevraždu jsem prošvihnul. Ani po pohřbu jsem se neodhodlal. Měl jsem nutkání pustit si plyn, ale tím bych ohrozil sousedy. Vyskočit z okna – to vyděsím sousedům děti, které ráno půjdou do školy. Prášky? Pořád mám žaludeční problémy. Dál už nic vyjmenovávat nebudu. Prostě jsem srab. Měl jsem to udělat hned. Teď už se opravdu bojím. Všechno kolem jsou výmluvy. Kdybych neměl strach, už je dávno po mně.
Byt jsem prodal se vším, co v něm bylo. Ze starého bytu mám jen fotografie, jinak nic. Co si z něj vzali rodiče, nevím. Neptal jsem se. Bydlím v garsonce kamaráda, který bude ještě pár let v zahraničí.
____

7.
Druhý měsíc jsem na neschopence. Jednou týdně musím ke cvokaři. Ten má ze mne radost – prý nepiju. Kdyby chudák věděl proč. Nepiju, protože hned zvracím. Ze stresu je žaludek naprosto nepoužitelný.
Cvokař je k ničemu. Obrazy v hlavě mi nezastavil.
Ozvalo se za mnou silné zatroubení.
„Jednu barvu už si vyber, debile, ať se hnem…“
Stojím na křižovatce, a místo na semafor, čumím nepřítomně před sebe. Vybral jsem si oranžovou.
Po cestě promítám v hlavě stejný film. Snad tisíckrát… S Radkou jsme se brali hodně mladí. Jí bylo devatenáct, mně jednadvacet. To bylo řečí – proč se berete, když nemusíte? Vždyť jste si ještě nic neužili… Nepochopili, že my si právě po svatbě užíváme. Rodinný život nám moc vyhovoval. Oběma. Nám všem… Ano, vím… lidi na manželství a rodinu víc nadávaj. Někteří právem. Ale my s Radkou a klukama opravdu uměli ŽÍT. Tak PROČ se to muselo stát? DŮVOD? Která svině za tohle může…
Zastavila mě policie.
„Ták… dobrý den, pane řidiči. Pročpak nám nesvítíte?“
To bych taky rád věděl.
____

8.
Jediné místo, kde mně je alespoň o trochu líp, je les. Schválně nachodím desítky kilometrů, abych cítil fyzickou bolest… vysílení. Už se procházím bez provazu. Ani mně nevadí, že (snad podvědomě) cesta pokaždé vede kolem stromu, kde jsem se věšel. Zpáteční cesta k mému zaparkovanému autu, „čirou náhodou“, vede vždycky kolem Karlovy hájovny. Ale zatím jsme se nepotkali… a dovnitř mu nepolezu. Je to divná hájovna. Neviděl jsem tam ještě živé stvoření. Žádný pes, kočka, …nic.
„Co tu šmejdíš, túúúristo?“ ozvalo se těsně za mnou.
Trhnul jsem sebou.
„Čau, Karle… to víš. Větrám si palici. Dělám práci za mého dvorního cvokaře. Kdybych byl král, dám mu hlavu na špalek…“
„Ty bys´ jen vraždil…“ smutně se usměje Karel, „buďto sebe, nebo cvokaře…“
„Karle, jak to, že nemáš psa? Nemaj to myslivci povinný?“
„Ty víš prd. Nic živýho do baráku už nechci. Jestli se tady bude ještě něco pohřbívat, tak to budu jedině já!“
„Máš pravdu, Karle. Mluvíš mi z duše. Nechceš mi dělat cvokaře?“
„Kolik bere?“
„Hradí to pojišťovna.“
„Tak nechci.“
Sedli jsme si na lavičku, a opřeli se o plot. Koukáme do zeleně stromů.
Krásný pohled, který řadím hned na druhé místo. Nejkrásnější pohled na světě byl na moje kluky… a na Radku…
____

9.
Jsem stále ve stavu práce neschopných. Duševní mrzák. Doktorům se nelíbí jak jsem vyhublý. Kost a kůže. Začali vyhrožovat nitrožilní výživou. To mě probralo, protože jehly nesnáším. Slíbil jsem nápravu.

Do lesa chodím čím dál častěji. Už to není náhoda, že se s Karlem potkávám. Víme o sobě. Známe svoje zvyky… časy pochůzek.
„Pojď dál, šmejdile,“ zve mě Karel do hájovny. „Máš hlad? Mám tady chleba s tvarohem…“
„Nejseš náhodou ten Dr. Voštěp z pohádky?“ usmívám se.
„Nežvaň… tak chceš, nebo ne?“
„Chci.“
Chleba s tvarohem zapíjím pořádným hrnkem mléka. Kde ten chlap to mléko bere? Je hodně dobrý…
„Jsem rád, že ti šmakuje,“ povídá Karel - má tvarohový vousy.
„Kde máš skutečný vousy, myslivče?“ ptám se ho s plnou pusou.
„To jsou předsudky. Nikdy jsem nic takovýho na hubě netahal.“
V klidu jíme. Moje první jídlo, po dlouhé době, co mi chutná.
„Karle, koukni na mě… že tloustnu?“
„No jó… člověče. Jseš už jak prase. Budou z tebe skvělý jitrnice…“ vtipkuje.
Napiju se mléka a převedu hovor radši jinam.
„Včera mně volal kamarád z Kanady. Bydlím u něj v garsonce. Jeho firma zkrachovala. Jede domů… a já si pěkně zabalím pět švestek… Hledám si ve vedlejší ulici byt. Mám vyhlídnutou slušnou garsonku. Tu už si raději koupím, abych se nemusel furt stěhovat.“
„Já bych ve městě nebydlel…“ prohodí Karel.
„Tobě se to kecá, myslivče… s tak krásnou hájovnou…“
„Tak se nastěhuj sem…“
Tvaroh mi zůstal trčet uprostřed krku.
„Vždyť tu, Karle, nemáš ani psa, abys´ ho nemusel pohřbívat…“
„To je něco jinýho, Martine… Psa by mně bylo líto. Ty sem můžeš…“
____

10.
Co myslíte? Dělal jsem se stěhováním drahoty? Bydlel jsem u Karla hned druhý den. A můj majetek? Přijel jsem autem s dvěma kufry. Karel nic jiného ani nečekal. Věděl, že víc nemám. Víc totiž nepotřebuju. Na co…
Karel ke mně drží uvítací proslov:
„Jedno si hned, a jednou provždy, vyjasníme. Ženský sem nesměj! Jedině starou, hrbatou pošťačku pustíme k brance. Dál ne!“
„To mně, Karle vyhovuje. Nejlepší by bylo, kdyby tý starý, hrbatý pošťačce, ještě smrděly nohy.“
„Jo… souhlas!“
„Jenom mám starost, Karle, že přijdeme do řečí. Uneseš to?“ ...a začnu přihřátě žvatlat: „Božíííčku, Martin a Karel, jak jim to dnes spolu sluší...“
Karel se rozchechtal: „To bude jen dobře, ty vole. To už nám sem tuplem žádná ženská nepoleze. Místo pošťačky nám budou posílat pošťáka...“
„...a s ním si tady zahrajem lízanýho mariáše...“ řvu smíchy. „Ty vole, dostal jsem hlad...“
„To je dobře. Umíš lívance?“
„Umím.“
„Tak jdem na to...“

(Pokračování)