Netopýří pláč

Najednou jako by se setmělo a svět se ke mně obrátil zády.
Stála jsem sama uprostřed oblohy, a všude kolem bylo ticho. Takové ticho...
Přemýšlela jsem o všem a o ničem. Jen jsem si pohrávala s myšlenkami. Zvenčí šel slyšet smích, ale mně se smát nechtělo. Nechtělo se mi vlastně nic, jen stát a nechat kolem sebe poletovat netopýry nebo kalony nebo co to k čertu bylo.
Pak jsem přemýšlela o těch venku. A bylo mi všechno líto. To, co jsem tak pokazila, se mi teď vrátilo. Všechno mi došlo.
Netopýr zlehka otevřel oči a vrhl na mě pohled, který jako by říkal: "Vidíš, vidíš. Můžeš si za to sama." Věděla jsem to, a tak jsem se od něj odvrátila.
Pak jsem je uviděla. Dva fenky, pouštní zvířata s velkýma ušima a nádhernýma, upřímnýma očima.
Stáli proti sobě, dívali se na sebe a najednou jako by se usmáli.
A já, ač jsem nechtěla sebevíc, jsem se rozbrečela. Brečela jsem pro ně, pro sebe a pro všechny. Jen tak, protože se mi chtělo...
Jakmile to přešlo, vyšla jsem ven zase úplně v pořádku. Tedy skoro...
A proto všem radím: Až se budete chtít vyplakat, tak běžte do pavilonu netopýrů. Opravdu!