Radka. Chvíle procitnutí a poznání

Utekla jsem jako malá holka! Utekla jsem z bytu, kde jsem se nikdy necítila jako doma; utekla jsem od nepříjemné atmosféry, která na mě dopadal jako těžké kapky deště; a především od člověka, se kterým jsem toto chladné ovzduší sdílela.
„Kde jsi byla, Radko?“ ozvalo se, jakmile jsem opět vstopila do předsíně našeho bytu. Neměla jsem nejmenší chuť něco vysvětlovat.
„Lítal jsem po ulici jako debil a hledal jsem tě,“ dolétne ke mě vyčítavě.
Tak on měl o mě strach, napadne mě. Pche, měl jen strach, že by se mi něco mohlo stát. Ale na mě už mu nezáleží, cítím to.
----

Uvelebila jsem se na předním sedadle auta a vyrážíme s mým přítelem do posilovny, kde se chystáme pořádně protáhnout svá těla.
Zazvoní telefon, neznámé číslo – pevná linka a on jej po krátkém zaváhání příjme.
„Ahoj Martine! Tady je Klára!“pronesl rozradostněný hlas na takovou míru, až mi to uši nebraly. Tyto dvě (ani ne rozvinuté) věty pronesené na celé auto díky výdobytku moderní techniky handsfree se pro mě staly začátkem konce.
Můj přítel sehrál takové divadlo, až mi přecházel zrak.
„Óóh, to nějak nefunguje,“ začal rozmachovat rukama. Naštěstí jsme zrovna stáli na křižovatce na červenou. To nás zachránilo před nehodou, protože v té chvíli své auto vůbec neovládal.
Nakonec hovor zcela očividně přerušil se slovy „Zavolám jí později.“ To už pronášel do naprostého ticha.
Ve mě by se teď nikdo krve nedořezal. Byla to právě ta chvíle procitnutí a poznání, o které se všude mluví. Ale ještě jsem dokázala zachovat ledový klid.
----

O dva dny později v předsíni hledám svůj ztracený klid naprosto marně. Ze svého malého útěku jsem se vrátila posilněna dvěma baňkami alkoholu od našich čerstvých známých, trochu se vybrečela a vypovídala. Nepomohlo to.
Odběhla jsem se špinavým prádlem v koši do sklepa, abych ho nacpala do pračky. A ztratila jsem se asi na dvě hodiny.
No a ON si tam teď sedí na gauči. Tak chladný. Tak chladný a vzdálený. Milióny světelných let.
Můj Martin. Můj milovaný Martin.

Nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Místo toho najednou slyším jeho hlas, jak říká „Já už tě nemám rád.“
Je to jasný. Neexistuje žádná cesta zpátky. Nemůžu udělat zhola nic, nemůžu se už ani bránit. Srdce mi tluče jako na poplach a mě se po tvářích koulí slzy.
„To nemůžeš! To nejde. Jen tak jednou větou všechno zničit, rozbít náš vztah, všechno smazat.“
„Co ti na to mám říct? Prostě tě už nemám rád,“ opakuje ta krutá, mrazivá slova znovu.
Brečím. Nechci před ním brečet, chci být silná, chci být nad věcí, chci ho zasypat spoustou argumentů, které mám na srdci. Jediné, na co se vzmůžu je... brečet.
Sednu si k němu na zem.
„Jak to? Jak můžeš být tak chladný? Je v tom jiná, že?“
„Není v tom žádná jiná.“
„Je to Klára, co?“ pokračuji ve výčitkách.
Mlčí.
„Tak odpověz! Nejsem blbá, je to ona, viď?“
Mlčí.
Dospěla jsem ve svých 24 letech k významnému životnímu zjištění. Když váš partner nechce odpovídat ani komunikovat, žádnou silou ho k tomu nedonutíte.

Odběhla jsem do ložnice, zhroutila se na postel a potok slz se valil dál. Nějakým nedopatřením jsem se uviděla v zrcadle.
„No, ty vypadáš,“ pronesla jsem v myšlenkách k odrazu v zrcadle.
„To je jedno, vždyť už je to dávno stejně k ničemu, snažit se před ním a pro něj hezky vypadat,“ odpovídal mi můj odraz.

Jak může jedna věta obrátit člověku celý život vzhůru nohama? Tolik společných snů, které jsme jsme si vysnili, je nezadržitelně pryč. Ještě si to plně neuvědomuji, protože to právě prožívám. To pravé poznání přijde až později a bude o to bolestnější. Šest společných let. Vlastně moje celé mládí – poslední rok na gymplu, maturita, příjímačky na vysokou školu, krásná studentská léta, bakalářky... vše jsem prožila s ním, po jeho boku. A teď, pár měsíců před závěrečnými státnicemi, to na mě vrchlí. On to na mě vlastně všechno hodil. Jemu se ulevilo, je to za ním, jeho pravda je venku. Ale co si teď s tím já mám počít?

Přišel za mnou do ložnice a sedl si na postel vedle mě. Vím, nejsem mu lhostejná. Objal mě kolem ramen a já se mu zhroutila do klína. Chvíle poznání bolí.
Tolik bych mu toho chtěla říct, konečně se vypovídat. Tolik bych od něj chtěla slyšet odpovědi, kterých se nikdy nedočkám.