Pod útesem

,Ještě kousek,‘ pomyslil si Robert, když se sunul po břiše ke kraji útesu. Již velmi blízko slyšel hučení nepokojného moře a tříštění divokých vln vrcholícího přílivu. Jejich nezkrotná síla a sílící vítr, narážející na rozedrané skály, znemožňovaly zaslechnout jakýkoliv jiný zvuk. Musel se podívat dolů. Musel se přesvědčit.

Ostré kamínky bílého vápence se mu zadíraly do dlaní , které nikdy nepoznaly fyzickou práci. To nebylo v domě rodiny Doreů zvykem. Plejáda služek, komorníků, kuchařek a zahradníků zajišťovala, aby bylo všem sociálním rozdílům učiněno zadost. Obsah klenotnice a délka rodokmenu určovala důležitost lidského života odjakživa. A tak je to i správné. Na světě by panoval velký chaos, kdyby tomu tak nebylo.

Jen jednou měl chuť se vzbouřit. To, když mu představili jeho nastávající. Dívku ze starého a váženého rodu Parkerů. Nejstarší ze tří dětí movitých rodičů a jejich jediného potomka ženského pohlaví. Dívku o deset let starší než byl on, která mohla sňatek s ním považovat za životní záchranu. Věděla, že její rodiče dosáhli tohoto úspěchu jen díky věnu, jehož výše byla přímo úměrná stupni její odkvetlosti a nepůvabu.

Robert se přibližoval k okraji skály a jeho myslí proběhla vzpomínka na svatební noc. To zklamání, když ve tmě seznal, že má zcela nepřitažlivou postavu…
,Nu což, budu s ní spát dokud mi nedá syna, blesklo mu tehdy hlavou. ,Nějaká mladinká služebná, bez jména a peněz, ale s příjemně zvoucími boky se najde vždycky.‘
Jenže roky ubíhaly a stále nic. Noci s ní mu byly čím dál odpornější a opakovaný neúspěch ho odrazoval. S postupujícím věkem ztratila i ty sporé ženské půvaby, které možná kdysi měla a naděje na potomka definitivně pominula.

A pak, kdy už to ani v nejmenším nečekal, přišel na svět Robert Dorey III. Když jeho otec uslyšel křik svého vytouženého syna, cítil chvíli k jeho matce snad téměř lásku. Ten pocit ale nepřežil první pohled do znetvořené tváře jejich potomka. Maličký opustil svět tak nečekaně, jako na něj přišel a zanechal v duši Roberta jen destilovanou nenávist ke své neschopné přestárlé ženě. Od té chvíle již nemyslel na nic jiného, než jak se jí zbavit.
….

Bojím se, že to zase přijde. Proč mě tak trápíš, Bože?
V potemnělé ložnici venkovského domu Doreů leží na secesní dubové posteli paní domu. Na loži, které bylo za posledních dvě stě let místem početí i zrození několika šlechtických generací, na loži, které bylo zároveň svědkem její největší životní prohry. Unaveně se převaluje a marně nutí myšlenky ke zklidnění. Místnost leží v severním křídle paláce a majestátné starobylé okno odhaluje stíny, které v tuto noční hodinu vrhají prastaré buky v parku pod studeným měsíčním světlem.
Myslela jsem si, že teď už bude všechno jak má být. Nikdy jsem si nedělala iluze o jeho lásce, ale syn by všechno napravil. Tys nám ale, Bože, nepožehnal. Teď jsem odsouzená k doživotnímu chladu a nenávisti. Nevadí, jsem zvyklá na ústrky. Vím, že si všichni za mými zády šuškají, že pán mohl dopadnout lépe. Vím, že ho všichni litují a mnou že pohrdají. Jalová ženská, říkají. Vždyť, k čemu je kráva, která nedovede porodit tele? Teď už ho u sebe neudržím. Najde si jalovici, které mu potomka zajistí. Ach, Bože, pomoz mi. Jenže se nemůže rozvést, tak dalece zdejší morálka tolerantní není. Přišel by o sympatie a navíc by ztratil polovinu majetku, který by tak připadl mně.
…

Musí to vypadat jako nehoda. Až ji budu mít z krku, znovu se ožením. Všichni politují ubohého vdovce, všichni zapláčou nad mým krutým osudem a za čas mi budou přát nový život. Šťastný život. Vždyť jsem si tolik vytrpěl. A pak…je tady Emily. Půvabná, jemná, něžná a vzrušující Emily. Emily s vlasy přesýpavými jako pšeničné pole, když do něj zafouká teplý vítr, Emily s vůní z které se mu točí hlava, Emily se slonovinovou sponou, která poutá prameny jejích nezkrotných vlnitých vlasů. Emily se zlatým medailonkem v úžlabině ňader, který ji včera sám rozechvěle zavěsil na jemnou šíji.
Nejdéle za rok, bude moje před lidmi i před Bohem.

Ale jak to jen nastrojit? Má ošklivá žena má odjakživa sklony ke všemu tajemnému. Věří na duchy a znamení, na fantomy. Je pověrčivá… Pověrčivá hloupá nána. Už vím…
…

„Duchu, jsi-li zde, ozvi se nám.“
Kolem kulatého stolu v potemnělé jídelně sedí paní domu, starý komoří, zkušený účastník těchto seancí, senzitivní a přenádherná Emily, dcera sousedního pána a dobromyslná rodinná kuchařka Tina.
Místnost je osvětlena tuctem voskových svící a všichni zúčastnění mají tváře zrůzněné napětím:
„Chceš - li porodit syna, vydej se zítra o půlnoci k Bílému útesu a na jeho okraji zvolej do běsnícího moře jeho jméno.“ Tak pravil duch předešlé paní domu, baronky Claudie Von Doreyové.
Všichni se otočili k paní domu. Tak přece jen je ještě naděje. Následovník, pokračovatel rodu je na cestě. Štěstí se vrací do domu!
Ale pánovi ani muk. Bude to překvapení.
…

Plán mi vychází. Uvěřila. Komorník je spolehlivý, vždyť mě zná už od dětství. Připrav se na svou poslední noc v životě, má milá…
Má nemilovaná.

…

Ještě poslední metr a už ji uvidí. Ano, je tam! V hloubce skalního útesu se bělá nehybné tělo. Zatímco rozhozené paže ženy se barví krví, Robert fascinovaně hledí na ženin krk. Ne, Bože, ne!
Sedmá vlna se právě přelila přes bělavou siluetu a stáhla do mokrého hrobu temných hlubin i malý zlatý medailon…

…

Jediný komorník byl v tomhle domě na mé straně. Neměl nikdy rád sobeckou bezohlednost mladého pána. Nikdy mu nezapomněl, jak ho jednou sešlehal bičem, když mu podal nesprávný kord. Nikdo nepoznal, že dutý hlas vychází z jeho útrob. Dokázal nepohnout ústy, když odříkával mnou připravenou věštbu. Ach, nic se ničivostí nevyrovná pomstě stárnoucí ženy. V žaláři, můj milý, nevysvětlíš, jak je možné, že tě přistihli na útesu ve tři hodiny ráno nad mrtvým tělem těhotné dívky. Budou vědět, že ses jí chtěl zbavit. Zbavit se důkazu svého hříchu. A tys při tom hloupoučký naiva. Nic jsi netušil. Jediná já jsem poznala, že je samodruhá. Jediná já jsem věděla, že si ta slova vztáhne na sebe. Jak jsem ji jen nenáviděla… Nikdo neviděl, že jsem tady byla první a postarala se o to, co jsi ty chtěl provést mně. Tma je tak vhodná pro záměny...Zavolala jsem četníky, vždyť se mi ztratil manžel. Co, kdyby se mu něco stalo? Prostě se nevrátil z večerní procházky. Mám takový strach, vždyť víte, že tady řádí ta zlodějská banda. Najděte mi ho, prosím…Tak se o něj bojím. Ano, rád se prochází u Bílého útesu, zkuste hledat tam…

Ach, Roberte…a teď shoř v pekle!