Povídky doktora Cvokaře 8. DOMOV DŮCHODCŮ

C: „Tak co vám schází?“
P: „Chtěla bych už umřít, pane doktore...“
C: „Ale, ale... to snad ne. Řekněte mi co vás trápí, a snad na něco spolu přijdeme.“
P: „Víte, pane doktore... první půlku života jsem prožila docela spokojeně. To byly samé svatby, křtiny, narozeniny... A teď? Teď už chodím jen na pohřby. Vdova jsem už patnáct let... i své jediné dítě jsem přežila.“
C: „Máte alespoň vnoučata?“
P: „Snacha děti nechtěla... a náš kluk – ať mi odpustí – byl trouba.“
C: „Paní, to byste nevěřila, kolik lidí tíží samota. I mladé. Snášíte dobře prášky? Andidepresiva...“
P: „Nic takového! Ne ne, na tohle prášky ještě nevymysleli. Chtěla bych do domova důchodců, ale mají plno. Tak jsem si myslela, že byste mi napsal nějaký papír...“
C: „To vám napsat mohu. ...Nezlobte se, ale jste mi povědomá.“
P: „Ale ano, s mým Honzou jste chodil do školy. Bydlíme za rohem.“
C: „Honza Pánek. Tak on už... Upřímnou soustrast...“
P: „No jo, bude to rok. Ale já jsem vás poznala hned. Máte moc šikovného kluka. Tak se vám to přeci jen s paní podařilo, viďte?“
C: „Jak se to vezme. Kluk je šikovnej, ale nevíme po kom. Je adoptovaný, bez papírů. Někdo ho dal do baby-boxu bez rodného listu.“
P: „No to je zrůdnost! Takového hezkého kluka.“
C: „Vy vnouče nemáte, a moji rodiče se vnuka už nedočkali. Ze strany manželky je to stejný.“
P: „To jsou osudy. Já tady žádám o protekci do důchoďáku, ale přitom tam vůbec nechci. Vždycky jsem byla hrdá na to, že mě někdo potřebuje... a teď o mě nikdo nestojí. Dnes je například nouze o byty – a mně je až stydno, že bydlím sama v pět plus jedna, s velkou terasou. Ale už to sama neutáhnu, protože nájem leze stále výš. Já už chci jen co nejdřív umřít – ještě před důchoďákem.“
P: „Ten svět je pěkně zamotaný, paní Pánková. Třeba vám pomůže vyslechnout si moje starosti, když prášky nechcete. Máme tak malý byt, že obracíme palačinky na chodbě, protože v kuchyňce není místo. Manželka chce do práce, abychom mohli našetřit na větší byt. Ale nemůže, protože školky jsou plný, a babičky nemáme. Ale vám se asi neulevilo, že jo...“
P: „To máte pravdu. Mně by se ulevilo, kdybych našla rodinu – třeba jako jste vy. Řekla bych jim: nechám si jednu místnost, zbytek je váš. Budu vám hlídat kluka, a vy mi pomůžete s nájmem.“
C: „Kdybyste to myslela vážně, JÁ bych to bral všemi deseti a HNED!“
P: „Já to ale myslím SMRTELNĚ vážně.“
C: „Ještě jsem to za celou svou praxi neudělal, ale můžu vám dát pusu?“
P: „Musíte...“