Povídky doktora Cvokaře 14. PABLO PICASSO

C: „Tak co vám schází?“
P: „Velké plátno a přímluva u sestry Judity.“
C: „Obojí můžete mít, ale naznačte mi, o co jde?“
P: „Jsem v ústavu jediný malíř. Byla by to přeci ostuda, kdybych já – Pablo Picasso – nenamaloval obraz na ples Zájmového klubu bývalých sebevrahů. Pěkně blbej název klubu. Opravdu pan primář jiný název nepovolil?“
C: „Ne. Nedá se nic dělat. Plátno vám seženu, ale na co potřebujete naši sestru?“
P: „Pomůže mi s obrazem.“
C: „Sestra Judita umí malovat?“
P: „To já nevím, neptal jsem se. Ale mám v hlavě zajímavou kompozici, proto ji nutně potřebuji.“
C: „Jo ták… už tomu rozumím. Sestra vám bude stát modelem. Doufám, že oblečená…“
P: „Na nahé tělo ji ve třech vrstvách nanesu speciální olejové barvy. Potom s ní budu umělecky smýkat po plátně, převalovat…“
C: „…Hm… To bude problém. Viděl jste už jejího manžela?“
P: „Ne.“
C: „Tak to je další problém. Proč, Pablo, nemalujete jak jste zvyklý? Normálně kubisticky? Sestra bude stát oblečená modelem, vy ji namalujete třeba hranaté oko kam budete chtít, ale na PLÁTNO! Její manžel nic nepozná, a je KLID!“
P: „Ale já se vyvíjím, pane doktore. Nemůžu přece ustrnout. A navíc – dovedete si představit tu nádhernou TVŮRČÍ atmosféru?“
C: „Právě že ano. Její manžel na tom bude podobně. Radím vám dobře. Než vás k nám přivezli, byl jste po neúspěšné sebevraždě utonutím tři dny v bezvědomí. Tentokrát byste z toho tak lacino nemusel vyklouznout.“
P: „Na tyhle prkotiny se dějiny umění neohlíží. Já to risknu. Jenom se to sestře stydím říct.“
C: „Pablo Picasso je stydlivý, to slyším poprvé, Tak jo, já ji teď zavolám… ples je ples, že jo. Sestru Juditu Královou… Ať přijde, prosím, na chvilku ke mně. Ne, kvůli tomu ne… ano… děkuji.“
P: „Pane doktore, možná… než přijde, něco bych vám měl říct. Já už jsem jí…“
K: „Volal jste mne, pane doktore?“
C: „Ano, pojďte dál. Jde o ples Zájmového klubu…“
K: „Cože?! To chcete mluvit o tom čuňáckým obrazu? Pablo Picasso už mně všechno řek´. Tobě jedna facka nestačila? Styďte se oba! Prasáci!“
C: „Pěkně nám s těmi dveřmi práskla, Pablo. Ale docela dobře jsme z toho ještě vyvázli…“
P: „Někdo ťuká…“
K: „Když se to můj starej nedozví, já bych do toho šla.“
C: „Moje paní se to taky nesmí dozvědět, …ani primář, proboha!“
P: „Já se pod ten obraz raději nebudu podepisovat.“
C: „Plátno a barvy koupí doktor Pepan Rambousek.“