Povídky doktora Cvokaře 15. KAREL MARX

C: „Tak co vám schází?“
P: „Platón mi dal facku!“
C: „Tak tohle tady trpět nebudu. Nemějte obavy, pane Marx, já ho velmi důrazně napomenu. Násilí na mém oddělení…“
P: „…A taky mě trochu škrtil, prevít jeden.“
C: „Však já už si to s ním vyřídím. Ale nedráždil jste ho už zase, pane Marx? Vy dobře víte, jak je Platón prchlivý, nesnese posměch.“
P: „Měl jsem jenom drobnou poznámečku, a ten dědek po mně hned vyjel!“
C: „Jakou poznámečku, Karlíku?“
P: „Jéé, pane doktore, takhle jste mi už dlouho neřekl… No… bavili jsme se s Pláťou o politice. Vy víte, jak on to měl vymyšlené. Chtěl, aby vládli ti nejmoudřejší… chacháá, blbec. To je přeci nad slunce jasnější, že TOHLE se nikdy nikde nemůže povést. Kdežto JÁ – já to měl daleko líp vyšpekulovaný. Vláda LIDU. To je bomba, co?“
C: „No, to je…“
P: „Pár zbohatlíků si žilo na úkor milionů zedřených dělníků. S tím jsem přeci něco musel udělat, no né?“
C: „Můžu ti tedy tykat, chlapče? To víš, dvacetiletého bezvousého Marxe, který už dávno napsal Kapitál, takového jsem na oddělení ještě neměl.“
P: „Budu rád. Vždyť já tu mám jenom vás, pane doktore. Nikdo se mnou nechce kamarádit. Já vím, jsou to samí blázni, nemaj rozum.“
C: „Karlíku, já ti něco poradím. Když přestaneš neustále tu svou PRAVDU druhým vnucovat, jistě si nějakého kamaráda časem najdeš.“
P: „Vždyť já to s lidma ale myslím tak dobře! Nastolit celosvětově socialistickou soustavu… Co může být krásnějšího? Žádný soukromý majetek, všechno by patřilo lidu… a kdo s tím nebude souhlasit, toho popravíme. Pořádek musí být, to je jednou jasný!“
C: „Karlíku, jestli právě těmihle řečmi ostatní pacienty od sebe neodháníš? Oni jsou sice blázni, ale nejsou blbí. Na každém patře máme televizi. Díky bohu už přestala fungovat komunistická cenzura. Pacienti vidí, že dělníci v kapitalistických státech měli a mají větší životní úroveň, než v socialistických.“
P: „Jo, ti co mají práci… To jste mě zklamal, pane doktore. A co Čína?“
C: „Co Čína? Ta přeci leze hospodářsky nahoru až teď díky kapitalistické ekonomické šabloně, chlapče. O politickém útlaku a otrokářských firmičkách se mi s tebou opravdu nechce hovořit. Oběma by se nám mohlo přitížit.“
P: „Zato ten VÁŠ kapitalismus je bez chybičky…“
C: „Chybovat je lidské. Co má na konci –ismus, vždycky tam najdeš průšvihy. Církev si k tomu, Karlíku, můžeš klidně přihodit. Demokratické systémy ALE mají odzkoušené samočisticí mechanizmy. Často už pomohly. U církve už si tak jist nejsem. Ale u TOTALITNÍCH systémů samočisticí mechanizmus TOTÁLNĚ selhal. Představ si, Karlíku, že vůdce – nebo generální tajemník strany, to je jedno – je silný VÍTR.“
P: „Pane doktore, že vy jste se taky zbláznil?“
C: „Představuješ si to, Karle? No… a ty čůráš směrem PO větru. To je pohodička, co? A teď se otoč o 180 stupňů – PROTI větru. V mžiku jsi nejen mokrý, ale začneš i SMRDĚT! Spousta naokopřátel se od tebe odvrátí, sousedé a spolupracovníci se ti budou vyhýbat. Možná v demokratické společnosti by se chovali normálně, možná ne. Nevím. Ale v totalitní společnosti na tebe jistě někdo upozorní. Ze strachu nebo z osobního prospěchu. Sprostě udá, práskne… chápeš? „On smrdí, a my voníme! Zavřete ho, ať nevybočuje! A nebo ještě lépe: uděláme podpisovou akci, že chceme, abyste ho pověsili! A kdo to nepodepíše, pověsíme ho taky!“ Takhle dusnou atmosféru bys´ chtěl, Karlíku? Já vím, že nám tady mafie už všude prorostla, ale socialismus ani komunismus by si s tím neporadil.“
P: „Nic by řešit nemusel! V Československu mafiáni nebyli!“
C: „Ale byli, Karlíku. Jinak se jmenovali, ale možná jsou to ti samí. Anebo jejich děti, vnuci. Může to být kdokoliv, kterákoliv svině, která se ničeho neštítí. Do toho já už nevidím. Já mám práci tady v ústavu s vámi, a to mi zabírá veškerý čas…“
P: „Co já teď budu dělat? Myslel jsem si, že vy byste mohl být můj kámoš… jsem tu úplně sám…“
C: „Neboj, Karlíku. Myslím, že tu sám nebudeš. Dnes mám na příjmu móóóc zajímavého pacienta. Prý se jmenuje Béďa Engels.“