Povídky doktora Cvokaře 21. MARŤAN

C: „Tak co vám schází?“
P: „Je mně trapné o tom mluvit, pane doktore.“
C: „Klidně mluvte. Třeba bude rozhovor k užitku oběma.“
P: „No, jak myslíte. Chodí za mnou jeden Marťan. Na tom by nebylo nic divnýho, že jo? Ale on má dost divný řeči.“
C: „Tak to jste mne dostal, musím se přiznat. Už jsem měl v ordinaci jednoho Marťana – ale někoho, kdo si s ním povídá… to tedy ještě ne.“
P: „To je dobře, že máte alespoň tyhle zkušenosti. Už jsem se bál, že na mne budete koukat jako na blázna.“
C: „Co vás napadá. Jen klidně mluvte. Jaký divný řeči má ten váš Marťan?“
P: „Povídal, že když se lidi nezmění, tak na Zemi končí.“
C: „Nezlobte se, ale tohle si mohl přečíst ve všech novinách. Kvůli tomuhle letěl takovou dálku, aby nám tohle řekl?“
P: „Jenomže, pane doktore, on tvrdí, že jsme si to zavinili pracovitostí. Kdybychom byli líní, a skoro celý svět by si nezavedl pravidelnou pracovní dobu, tak nejsme v takovým průšvihu.“
C: „To se sice hezky poslouchá, ale mám dojem, že pak bychom byli zase v jiném průšvihu. Přece spousty vynálezů nám usnadňují život.“
P: „To je prý ten zásadní omyl. Lidi ze sebe nadělali otroky, aby mohli žít v pohodlí. Slyšíte v téhle větě už ten rozpor?“
C: „To podle vás mají lidi pořád odpočívat, a čekat odkud přiletí jídlo?“
P: „On říkal, že při výrobě základních potřeb - aby byl člověk spokojený, ne-li šťastný – stačí vynaložit setinu úsilí, než jak to děláme teď. A hlavně by prý zbylo spoustu času na zlepšení mezilidských vztahů. Tady jsme to prý podělali ze všeho nejvíc. Kam se hrabe globální oteplování, říkal…“
C: „Nezlobte se, ale mně to zní příliš idealisticky.“
P: „Možná, že to od něj špatně, a ne dost srozumitelně, tlumočím. Třeba by bylo lepší, kdybyste si s ním promluvil sám.“
C: „No, to by bylo opravdu nejlepší.“
P: „Tak já vám ho sem pošlu, pane doktore. Sedí v čekárně…“