Povídky doktora Cvokaře 23. UČITEL, 24. HLOUPÝ MANŽEL

23.
C: „Tak co vám schází?“
P: „Začínám být příliš roztržitý, pane doktore. Prý i moji žáci si toho všimli. Hrozí mi výpovědí. Vlastně mě k vám poslal náš ředitel.“
C: „Takže... vy jste učitel základní školy.“
P: „Ano prosím. Učím už třicet let. Vypadá to, že mám nervy v haj... špatné nervy.“
C: „Promiňte moji zvědavost. Jaký je poměr učitelů a učitelek ve vaší škole?“
P: „Já učím dějepis a zeměpis, Drábek je tělocvikář. Jinak je to samá ženská, pane doktore. Proto jsem asi ještě nedostal výpověď.“
C: „Jak často míváte stavy roztržitosti?“
P: „Já tedy nic nepozoruji. Ale ředitel si na mě zasedl. Přitom je to ještě takovej mladej fakírek.“
C: „Frajírek...“
P: „Vždyť říkám. I manželka se na mě začíná zlomit...“
C: „Zlobit...“
P: „Prej jsem ráno nezalil budíka a nenatáhl azalky. Jenže brtníka má natahovat ona – a večer. A ve škole? Teď smějí žáci polemydlovat s učitelem! Dřív – co jsem řekl, to bylo svaté. Nikdo nesměl ceknout. Přišlo nařízení shora, že černá je bílá? Výborně. Tak jsme to do těch školáčků nablili.“
C: „Nalili.“
P: „Jasně. Strana měla pravdu, i když to mohla být sebevětší hloupost. Ale byl jsem tam od toho, abych nad tím bádal? Dřív bylo všechno pěkně jasné. Tady máš směrnice – řiď se podle nich. A dnes? Děcka otravují s internatem...“
C: „Internetem.“
P: „Vždyť říkám. Člověk jim něco zajímavého vypráví... a oni, že na internatu viděli něco jiného. Já od nich chci jen dvě deci...“
C: „Dvě věci.“
P: „KÁZEŇ a DESPEKT!“
C: „Respekt.“
P: „Přeci po nich nechci tak moč?“
C: „Já vám, pane učiteli, naleju také dvě deci. Dvě deci upřímnosti. To, že jste se stal učitelem, je trestný čin. A byl bych moc rád, aby si to konečně někdo pořádně odskákal. Na tlustou čáru za minulostí vám seru, pane učiteli dějepisu. Pozdravujte fakíra...“
____
24.
C = Cvokař, P = pacient

C: „Tak co vám schází?“
P: „S manželem to jde nějak s kopce, pane doktore. Já jsem vždycky byla zvyklá na intelektuální společnost. Potřebuji kolem sebe život, neustálý intelektuální ruch – jestli mi, při vašem vzdělání, rozumíte. Mám ráda zajímavé informace, a také ráda ty informace předávám dál. Mám přečtené všechny díly Harryho Pottera. Třeba se mi líbila ta pasáž v pátém dílu…“
C: „Trochu jste mi pozapomněla říct, co je s vaším manželem.“
P: „Vždyť bychom se k tomu plynule dostali, pane doktore. Mého manžela snad nic nezajímá. On se vůbec neumí zapojit do rozhovoru. Já do něj hučím hodiny tolik zajímavých společenských událostí... třeba, co se stalo u nás v práci, kdo se s kým vyspal, kdo se zase rozešel, kdo moc pije, kdo vůbec nepije, co nemožnýho má na sobě televizní hlasatelka... Myslíte, že se na tu televizi podívá? Je mu jedno, co ta čůza nosí! Jak se mnou může jít do lepší společnosti, když ani neví, že se Paroubek rozvádí?! Ani ho to snad nezajímá! Věřil byste tomu?“
C: „Věřil.“
P: „Tak vidíte! Musíte mi s manželem nějak pomoci, pane doktore, protože včera to už opravdu přehnal! Tohle byla poslední kapka mé trpělivosti!“
C: „Copak se tak závažného stalo?“
P: „Vytýkala jsem mu, že pořád mlčí a že prostě duševně zakrněl. Neví nic o Lucii Bílé, Gottovi, Vondráčkové. Řekla jsem mu, že už toho mám dost! Jestli se nezmění, že půjdu za vámi, a všechno vám povím. On jenom chodil po bytě a otvíral postupně všechny zásuvky. Tak se ho ptám: „Co pořád hledáš?“ A víte co mi odpověděl? „KLID!! Ty krávo!!!“