Povídky doktora Cvokaře 25. GUGLIELMO MARCONI, 26. NAROZENINY

25.
C: „Tak co vám schází?“
P: „Jsem smutný. Asi jsem přispěl k celosvětové katastrofě…“
C: „Vy, milý Marconi? Vynálezce rádia? Bezdrátového spojení? Mně se podařit takový husarský kousek, tak se dmu pýchou ještě několik tisíciletí!“
P: „Vy možná jo, protože jste bláznivej psychiatr. Ale mě tady u vás v blázinci došlo, co jsem způsobil.“
C: „Já se vám divím, Marconi. Vždyť na vás navázala spousta jiných vynálezců. Informačně jste propojili CELÝ svět!“
P: „No právě! Víte, co to přineslo zla?“
C: „Naopak dobra! Já jsem s vámi navýsost spokojen, to mi věřte.“
P: „Copak o to, já vám to věřím. Vy se radujete, protože vám to pořád nedochází…“
C: „…Hm… To jsem zvědavý, co z vás vypadne. Doufám, že ne nějaká blbost. Vás si totiž HODNĚ považuji, pane Marconi.“
P: „Lidé informačně zahlceni NEJSOU šťastní! Tohle se vám zdá blbý?“
C: „…Pokračujte.“
P: „Já vím, že v tom průseru nejedu sám. Telegraf byl padesát let přede mnou. Televizí, satelitama a internetem jste to dorazili. Ale koukněte se na uzavřené komunity lidí, kteří žijí primitivně, obklopeni rajskou přírodou. Oni většinu času spolu hovoří, dotýkají se navzájem, rodina je pro ně posvátná…“
C: „…A bez léků umírají ve čtyřiceti, i dřív.“
P: „No a co? Smrt si vyložili po svém - nestaral ses´ o tělo? Duše jde jinam… Čtyřicet let šťasného života se vám zdá málo? Víte dobře, že ani přírodní léky jim nescházejí. Někteří umírají, když nějakej civilizovanej vůl je nakazí. Buďto nemocí, chlastem, nebo jim naroubuje touhu po majetku.“
C: „Marconi – a co lodě? Víte, kolik zbloudilých námořníků jste zachránil?“
P: „Měli sedět doma na prdeli. Víte, kolik lidských životů se kolonizací zmařilo?“
C: „Stejně vám nevěřím, že informace přinesly víc zla, než dobra.“
P: „No jo… psychiatr. Ani jsem od vás pochopení nečekal…“
C: „Umíte šachy?“
P: „Šachy? Šachy miluju!“
C: „Tak si sedněte támhle k mému počítači. Mám rozehranou partii šachu s nějakým farmářem z Nového Zélandu. Dává mi na frak, pacholek. Pomůžete mi?“
P: „Rád. Jak se to ovládá? Jo… jasný… to je príííma. Tak… jak to máte postavený? Tý vole… No, nějak se z toho vyhrabem. Však já ti dám, farmáři…“
____

26.
C = Cvokař, P = pacient

C: „Tak co vám schází?“
P: „Když sedím se slušnými a inteligentními lidmi, tak mi neschází nic. Když ale sedím s nějakým blbcem, co mi dává debilní otázky, začínám být nervózní.“
C: „Jak vám mohu pomoci?“
P: „Možná bude stačit, když mne jen vyslechnete a nebudete mne přerušovat. Můj největší problém je, že nestačím odhánět chlapy. Je úplně jedno, jestli jsem na pracovišti, na ulici, v kavárně. Oblečená, nebo jen tak letně na lehko. Já nevím co to ze mne vyzařuje, snad nějaké fluidum, či co. Ale chlapi – hlavně ti mladí a krásní – mi nedají pokoj. Vy to tak neposoudíte, pane doktore. Vaší paní se divím, ale to je váš problém… tedy hlavně vaší ženy.“
C: „Souhlasím. Soustřeďte se výhradně na VAŠI osobu.“
P: „Samozřejmě – to bude daleko zajímavější. Podívejte se třeba na mé nohy. Pochybuji, že jste někde ŽIVĚ něco podobného viděl. Ale, že jsem v dobrém rozmaru, ukáži vám ještě stehna. Škoda, že se nevidíte v zrcadle, pane doktore. Máte tak krásně vykulené oči, že je vám vidět bělmo. Mohla bych vám toho ukázat daleko víc, ale vás by to zkolilo. Problém je v tom, že ostatní chlapi se můžou uslintat, ale můj manžel – rozhodně větší krasavec než vy – je stále v práci. A když přijde domů, tak se jen nají, vleze si do pracovny, a tam studuje ty svoje nesmysly. Já se pak večer osprchuji, navoním, polonahá přijdu až k němu do pracovny… a co myslíte, že se stane? Raději odpovím za vás: nestane se nic. Ani se neotočí. Nanejvýš suše prohodí: „Tys´ koupila zase nějaké kytky? To je teda puch.“ Zkouším na něj různé fígle, aby žárlil. Třeba jsem se ohnula v ještě menší sukni, než mám teď…“
C: „To už si ani nedokážu představit…“
P: „Nechte si ty duchaplnosti… Ohnula jsem se u ledničky až ke spodnímu regálu. Manžel přeci jen nepatrně reagoval – pohladil mě po nahém zadečku. Měla jsem tanga, jako dnes. Aby žárlil, tak povídám: „Ty si dovoluješ stejně, jako chlapi u nás v práci.“ Jenže on uviděl v lednici pivo v plechu. Přestal mě vnímat!! Dnes má manžel narozeniny, oslava je za chvíli u Karla v hájovně, a ty jsi TONDO, manžílku můj milovaný, ještě tady v blázinci!“
C: „Renato, ženo moje milovaná, přestaň blbnout, nebo si tě tady necháme. Pepan nás odveze, žádný strachy. Ty máš pod touhle prťavou sukničkou tanga?“
R: „A co?“
C: „Zamkni. Pepan má u sebe delegaci. Dřív než za půl hodiny tu určitě nebude.“
R: „A jestli jo, tak ho zabijem.“