Na plese Klubu sebevrahů 13.

13.
Byli jsme s Pepanem tak rozrušeni, že jsme si šli ven zakouřit.
„Já už jsem klidnej,“ prohlásil po malé chvilce Pepan, „dáme si taneček...“
„My dva spolu?“
„Hele, zklidni hormóny. Od čeho máme manželky?“
„A jó, teď se hoděj, Pepane!“

Když jsme se vrátili do sálu, zjistili jsme, že naše manželky na nás nečekaly. Klidně si tancovaly se členy Klubu sebevrahů, a náramně se bavily. A Lenka s Karlovou těhotnou Petrou jakbysmet. Sebevrazi okupují naše ženy, a všem to vyhovuje.
„Karle,“ Pepan projevil zájem o svého nového přítele, „jak to tvé Petře trvalo dlouho, než se u tebe v hájovně zabydlela? Nevadilo jí, že jsi hajný?“
„Kdybych hajný nebyl, vůbec by ke mně nepřijela. Možná ti to Cvokař už říkal, ale dcerka Lenky – Veronika – mně Petru přes internet dohodila.“
„Jó, to vím. Ale nevím, za jakou dobu si Petra na tebe a hájovnu zvykla?“ zeptal se Pepan.
„Tak to ti řeknu přesně. Tenkrát přijela jen na víkend...“
„...A už neodjela,“ směje se Martin. „Naše Verunka se pak všude chlubila, že za to miminko, co se narodí, může ona.“
„Vždyť taky jo,“ usmívá se spokojeně Karel, „kdo jinej, že jo...“

V Klubu sebevrahů máme s Pepanem většinu pacientů. Je ohromná výhoda, že jejich předseda je náš kamarád Martin.
„Jak proběhla první schůze, Martine?“ zajímám se.
„No, já čuměl jako blázen. Víš, že jsem předseda docela rád? Oni jsou vážně skvělí. Takhle příjemný lidi jsem už dlouho nepotkal. Hodně mě zaujal ten kluk s kresbama, co mu říkáte Picasso. Ale támhleta babička...“
„Myslíš paní Marii Curie-Sklodowskou?“
„No, já nevím jak si říká, ale ta je vážně poděs.“
Nakloním se k Martinovi. „Nevím, co ti Mařka Curie napovídala, ale u mne byl nedávno její manžel,“ povídám tajemně.
„Pierre Curie?“ žasnul Martin.
„Ále... houby Pierre Curie. Pan Dohnálek...“

PŘÍBĚH MARIE CURIE-SKLODOWSKÉ

Jejich vnuk měl týden před svatbou. Přijel za svou milou babičkou a dědou, aby jim představil nevěstu.
„Dědku, někdo zvoní... slyšíš, ty poleno nahluchlý? Hergot, přeci se nebudu štrachat po schodech dolů, když TY to máš pár kroků! Chrápeš zase, nebo co?“
„Nó jo... vždyť už jdu... porát. Furt něco.“ Děda se ztěžka zdvihá z kanape od televize, přidržuje se židlí a nábytku, něž se mu ztuhlé nohy zpět probudí k životu. Zvonek opět zaútočil.
„Už letím,“ přehnal tuhle informaci děda. Za dveřmi stál mladý pár.
„Ahoj dědo. Tak tohle je moje Johanka,“ culí se vnuk.
Johanka panu Dohnálkovi podává ruku. „...brý den.“
„Jéminkote, děti! Tos´ mi Fanánku udělal radost, že sis na nás taky vzpomněl. Bábo, polez dolů... Fanánek je tady. A není sám, to budeš koukat.“
„Koukat budu, až najdu brejle...“
„Nezlobte se na ni,“ šeptá děda, „už jí to moc nemyslí. Mívá divný řeči...“
„Neboj dědo, Johanku jsem na všechno připravil. To bude dobrý.“
„Jak myslíš, chlapče.“ Děda je usadil do obyvacího (nebo jakého?) pokoje a přistrčil před ně misku s nahnilými jablky. „Vemte si, nenechte se pobízet.“
S díky odmítli. Nad schodištěm se ozývá lamentování staré Dohnálkové: „Dědku, doufám, že jsi čuměl kukátkem, než jsi ňákýmu prevítovi otevřel!“
Johanka už nervózně poposedává, ale Fanánek ji uklidňuje: „Nic se neboj, babičku zvládneme, že jo, dědo?“
„Doufejme... horší se to chlapče. Ale snad nebude tak zle. Vemte si jablíčko, slečno.“ Děda přisunul nahnědlá a vrásčitá jablka až před Johanku. Ta očima hledá záchranu u svého snoubence.
Fanánek hbitě zasahuje: „Dědo, díky... přišli jsme sem najedení.“
„To jste udělali dobře, děti. My už na to vyváření moc nejsme.“
Fanánek se podíval na sporák, kde se válel přeplněný popelník a stará ponožka. Dědek ji taky zmerčil.
„Jéje, moje fusekle. Co já se jí nahledal, ani po čuchu jsem ji nevypátral. Už mi ani ten frňák neslouží, ach jo... Bábo, pojď už,“ volá děda nahoru, „je tu Fanánek s nevěstou. ...A našel jsem tu fusekli! Žádnou ponožku nemusíme kupovat, stejně by nám asi jednu neprodali. Bábo, to máš radost, viď?“
„Děsnou, blázne stará...“ zaznělo už blíž. Babička bude asi nedaleko.
„Bolej jí kolena,“ omlouvá babičku děda, „jinak by tu už byla.“
„No, vždyť už jsem tady, Fanánku! Pojď na mou hruď, ty můj kloučku. Tebe jsem vždycky měla z celý famílie nejraději,“ bezzubě se usmívá stará Dohnálková a mačká vnuka drtivým objetím skoro do bezvědomí. „A hele, ty máš tady nějakou nádheru?“
„Johana Lehká,“ kuňkla Johanka nesměle.
Babička popadne do objetí i Johanku. „Tak ty máš s sebou lehkou holku? A kde máš tu druhou? Vždyť jsi říkal, že jsi bigamista!“
„Babi, Johanka na tohle žertování moc není,“ Fanánek se babičku snaží ubrzdit. Marně.
„Jen ať si zvyká – není z cukru. Nebo jo?“ babka do Johanky zapíchla ostrý pohled.
„Prosím ne...“ nevěsta klopí zrak.
„No proto! Na žádný třasořitky nejsem zvědavá. Tuhle sousedovi povídám: ,Proč jste si vzal tak vošklivou ženskou? Hrbatou, kulhá, šilhá.´ Povídal mi: ,Klidně mluvte ještě víc nahlas, bábo Dohnálková, vona taky neslyší.´ Johanka slyší, Fanánku?“
„Jó, babi, Johanka slyší... ale je zvyklá na slušný zacházení. Její táta je doktor a máma...“
„Co tím chceš říct?! Že my jsme ňáký křupani z Balíkova? To bys´ mě nasral, Fanánku. Ale já vím, že to tak nemyslíš. Vždyť já tě mám ráda, ty kluku paťatá. A holku máš hezkou, ne jako ten pitoma odvedle.“
Děda využil klidnější atmosféry a zapálil si doutníček. Šel ke sporáku pro popelník, ale ten byl plný. Sedl si bez popelníku zase zpátky ke stolu a klepe popel na zem.
„Babi,“ zajímá se vnuk, „proč ti v ulici říkají Marie Curie-Sklodowská?“
„To já nevím...“
„Ale já to vím,“ ozval se děda. „Protože tady rozbila víc manželství, než Mařka Curie atomů!“
„Dědek žvaní,“ mávla babka rukou.
„Já že žvaním? A co ten Daněk? Bába mu řekla: ,Tak prej už nemáte rakovinu, pane Daněk?´ On na to: ,Jak to víte, Dohnálková?´A naše bába: ,Protože vaše paní mi to před chvílí říkala v krámu, a byla pěkně vytočená... musela vrátit rakev!“
„Řekla jsem pravdu,“ odsekla stará Dohnálková.
„No právě!“ bafá dědek z doutníku.
„Byl na mě drzej, nemusíš ho litovat. Minulej tejden tady Daněk zvonil, že prej jestli seš doma. Říkám: ,Starej není nikdy doma.´ A ten sprosťák povídá: ,Jak se tak na vás dívám, ani se mu nedivím.´ Tomuhle smraďochovi už neotvírám,“ babka uzavřela řeč.
Děda je celý zahalen v dýmu, bafá z doutníku jako z fajfky. „Na kráse nezáleží, ženská musí být hlavně inteligentní, že jo, bábo? Čemu dáváš přednost ty, Fanánku? Má být ženská radši krásná, nebo inteligentní?“
„Ani jedno, ani druhé, já mám rád Johanku.“
„Inu LÁSKA,“ vzdychla si babička a zadívala se na svého dědu. Pak si odplivla na podlahu. „A manželská věrnost... to je taky zajímavý. Já musela tomuhle Othellovi slíbit, že mu budu věrná, jinak... že by mě radši zabil! No, a vidíte - jsem tu pořád.“
„Bábo, ty už si prd pamatuješ. Říkal jsem – než si tě vzít, to bych se radši zabil.“
Babka Dohnálková si stále mele svou: „A máme se rádi už přes padesát let, že jo, dědku?“
Tentokrát si na podlahu odplivl děda. Asi měl v puse tabák.
„Nikdy nesmíte mít víc než čtyři děti!“ začala babka budoucí novomanžele poučovat: „Statistiky jasně uvádějí, že z pěti dětí je jeden Číňan!“
„Ale babi, to je...“
„S tím si nezahrávejte, děti,“ pokyvuje hlavou.
Děda taky přispěchal s užitečnou radou: „Hlavně, Fanánku, ty čtyři děti nesmíte mít najednou. Když jsem byl pro tvýho tátu v porodnici, tak jsem tam slyšel příšernej pláč. Prý se ten den narodila čtyřčata. Zeptal jsem se sestry, proč ty čtyřčata nějak neutišej? Sestra mi povídá: ,To neřvou čtyřčata, takhle naříká jejich tatínek.“
„My chceme mít jen jedno děcko,“ povídá Johanka.
„To je málo, děvče,“ nesouhlasí babička, „zapomeneš třeba otevřená dvířka do sklepa, a pak budeš ještě ráda, že máš dětí víc.“
„Nó... my už asi půjdeme,“ zdvihá se Fanánek.
„Nezlob se Fanánku na starou zvědavou bábu, ale ještě mi řekni jednu věc. Vy se musíte brát?“
„Ale ne, babi. Jenže její máma na mě křičela, že jestli si mě Johanka vezme za manžela, tak k nám v životě nevkročí. To rozhodlo.“

ZPÁTKY NA PLESE

Martinovi přeci jenom něco vrtá hlavou: „Chlapi, řekněte mi, proč je vlastně Marie Curie v Klubu sebevrahů? Ona měla taky pokus o sebevraždu?“
„Tohle ti rád vysvětlím,“ povídám. „Curie má v Klubu zvláštní postavení. Ona není sebevrah, ale prý k několika sebevraždám lidi donutila. Dnes je nesvéprávná s mizivou pamětí. Není schopna spočítat, kolik zoufalců si kvůli ní vzalo život a proč.“
Pepan vytáhl notýsek: „Mně naposledy říkala: 263 žen a 512 mužů.“
Vytáhl jsem také notýsek: „Mně včera dopoledne údaje upřesnila. Prý NIKDO.“

(Pokračování příště)