Na plese Klubu sebevrahů 14.

14.
Své pacienty z Klubu sebevrahů mám rád všechny – bez výjimky. Každý z nich má své osobité kouzlo, něčím je zvláštní... prostě SVŮJ. Ale k jednomu z nich jsem opravdu přilnul. Je to neprofesionální, přiznávám, ale po Guglielmovi Marconim se mi bude stýskat. Uzdravil se a zítra půjde domů. Tento ples je pro něj rozloučení s ústavem.
„Ještě s Marconim hraješ šachy?“ zeptal se mne Pepan.
„Netroufám si. Porazil jsem ho dvakrát na začátku. Pak už mi nedal šanci. Přes internet hraje s nějakým farmářem z Nového Zélandu, a ten ho fantasticky vyškolil. Farmář – to je jeho rovnocenný soupeř... kdepak já.“
„Tondo, já měl u Marconiho stejně divnej pocit. Mně připadalo, že sem nepatří. Že je u nás v blázinci omylem.“ Pepan se rozhlíží, kde vlastně sedí. Zrovna byl zabraný do důležitého rozhovoru s Platónem.
„Jak se Marconi do blázince vlastně dostal?“ otočil se na mne Pepan s otázkou.
„Jó, Pepane... to je hned, víš to sám. U něho jsem si uvědomil, že blázinec má otevřenou náruč pro kohokoliv.“

PŘÍBĚH GUGLIELMA MARCONIHO

Pan profesor Vacek je v důchodu jedenáct let a vdovec je už druhým rokem. Ve velkém starém bytě zůstal sám. Jediná dcera žije v Austrálii a dvakrát do roka pošle otci pohled – na jeho narozeniny a na Vánoce. Vždycky, když profesor vyndává pohled ze schránky, řekne si polohlasem: „Karlíku, jak sis ji vychoval, takovou ji máš.“ Pohled zastrčí do kredence k těm ostatním, a úhledně je vyrovná. Pytlík s tabákem a nádobíčko k lulce má hned vedle sebe. Navyklým pohybem napěchuje tabáček a usedne do svého oblíbeného křesla. Žádná televize, žádné noviny – v téhle domácnosti nic takového nenajdete. Pan profesor Vacek si zakoupil nový poklad v antikvariátu: Aristoteles – metafysika, poetika a rétorika. Rozsvítil stolní lampu, jemně potáhl z lulky a otočil první stránku knihy. Zazvonil zvonek.
„Nejsem doma,“ řekl si pro sebe pan profesor.
Zvonek zazvonil třikrát za sebou. Pak ještě jednou dlouze. Velice nerad knížku zavřel. Přišoural se ke dveřím, ale neotvírá.
„Kdo je tam?“
„To jsem já.“
„To jste vy, Blaženko?“ pan profesor poznal sousedku po hlase. Otevřel dveře.
„Co se vám, proboha, stalo?“ Profesor málem překousl lulku. „Proč tu stojíte nahá?“
„Zabouchly se mi dveře...“ plačtivě oznámila slečna Blaženka.
„Tak pojďte rychle dál, než nás... tedy VÁS, někdo neuvidí. Budu dělat, že se nekoukám... Zatím vám přinesu župan a pak vymyslíme co dál.“ Pan profesor pobíhá zmateně po bytě. Už se nešoural, opravdu pobíhal.
„Mně je to tak trapný,“ naříká Blaženka. Snaží se skrýt to nejnutnější, ale má jen dvě ruce. Na horní partie by stejně potřebovala ruce o dost větší.
Pan profesor župan konečně našel a k Blažence nacouvává. Přes rameno jí ho podává. Vypadá to sice, že mravnosti profesor učinil zadost – ale jen do chvíle, než Blaženku v celé její kráse neuviděl v zrcadle. Rychle se zadíval do stropu, ale bylo už pozdě. Pan profesor mocně tahá z dýmky v domnění, že tím se jeho „spodek“ odkrví.
„Pěkně se Blaženko v klidu oblečte, já vám zatím půjdu najít něco vhodnějšího.“ Doufám, že to do té doby rozchodím, řekl si v duchu.
Během chvilky byl pan profesor Vacek zase v pořádku. I šaty našel. Blaženka se ve vedlejší místnosti převlékla a pan profesor zatím postavil na čaj.
„Co to tady tak krásně voní, pane profesore?“
„Šípkový čaj, Blaženko. Ten je na leknutí nejlepší. S chutí si ho dám s vámi.“
„Asi jsem vás pořádně vyděsila,“ konečně se Blaženka poprvé usmála.
„To víte, čekal bych všechno možné... ale na tohle jsem opravdu připravený nebyl,“ povídá pan profesor a pořádně se napil ještě horkého čaje. Bolest spáleného rtu ho zklidnila už úplně.
„Jak se vám to vlastně stalo?“
„Šla jsem zrovna do vany, chtěla jsem dát přede dveře ještě boty. Kukátkem jsem na chodbě nikoho neviděla, tak jsem myslela, že na tu vteřinku... blbej průvan... Jé, vy tady nemáte televizi, že ne?“
„Ne.“
„Nenudíte se? Sám... a bez televize?“
„Mám Aristotela.“
„Vy máte psa?“
Pan profesor Blažence podal knížku.
„A jó... sem blbá. Vy hodně čtete, že jo?“
„Baví mě to.“
Blaženka se rozhlíží po starém bytě, přeplněném knihami. „Tohle všechno jste už přečet´?“
„Asi ano, ale můžu začít klidně znova. Některé knihy už mám tak dlouho, že si na ně nevzpomínám,“ řekl s trochou nadsázky.
„Můžu si od vás zatelefonovat?“
„No samozřejmě... vidíte, vždyť vy potřebujete zámečníka.“
„Brnknu příteli, to přijde laciněji.“ Blaženka vyťukala číslo. „Matěji? Ahoj, potřebuju vložku... co? Né... do dveří. Ale hned, prosím tě. Jsem tu u souseda úplně nahá. ...Neřvi na mě, já za to nemůžu, zabouchla... Ale né, do souseda jsem se nezabouchla. Hlavně přijeď i s vložkou, já ti to pak vysvětlím. Tak pa... Jo, hned teď, sakra. Pa.“ Blaženka zavěsila s omluvným pohledem. „Nezlobte se, on je Matěj trochu natvrdlej, ale jinak je hodnej.“ Na kredenci si všimla malé fotografie v rámečku. „Tohle byla vaše paní zamlada?“
„To je moje dcera. Žije v Austrálii s narkomanem a majetek odevzdali sektě Východ Slunce. Taky je natvrdlá, ale jestli je hodná... tak to nevím. Už jsem ji moc let neviděl.“

ZPÁTKY NA PLESE

„Marconi se ten den předávkoval práškama na spaní,“ povídám Pepanovi. „Já opravdu nevím, jestli chtěl spáchat sebevraždu, nebo už to s dávkami přeháněl. Nebýt žárlivého Matěje, Marconi už není mezi námi. Matěj se ještě tu noc chtěl přesvědčit, že soused je neškodný stařec. Zvonili, nikdo neotvíral – tak Matěj ty dveře vyrazil. No... a místo toho, aby dal Marconimu po hubě, volali záchranku.“
„Tondo, jak se ti ale podařilo Marconiho dceru dostat do Čech? Marconi ji tolik let prosil, a nic...“
„Její narkoman tam nedávno zemřel, a ona v sektě Východ Slunce zůstala bez debilního našeptávače. Zřejmě ji příliš ovládal, neměla vlastní vůli, nebo malé sebevědomí... kdo ví. Já do ní pral jeden dopis za druhým. Marconiho jsem tajně nafotil... měla moje dopisy i s fotkami svého táty. To ji konečně zlomilo. Zítra si ho odveze domů. K němu domů.“
„Za tohle si Tondo zasloužíš panáka.“
„Jenže už není, Pepane.“
„A co je tohle?“ Pepan vytáhl ze skrýše druhou láhev. Mávám k našemu stolu, aby k nám přišli. Na irskou whisky nesmíme být sami, to by špatně dopadlo.

(Pokračování příště)