Na plese Klubu sebevrahů 17.

17.
Hudba začala vyhrávat a já se vrátil k našemu stolu. Renata si stále povídá s profesorem Vackem. Pro štěstí jsem si pohladil Petřino těhotné bříško.
„A pak že je internet jako seznamka na prd,“ povídám Petře i Karlovi. „Nebýt malé Veroniky a internetu, takhle pěkně by se bříško třeba ani nezakulatilo.“
Petra mi do ucha zašeptala: „Ale Karel taky odvedl kus práce…“
„Jasně! O tom já nepochybuju,“ mrknu na Karla.
Martin už zase v menším hloučku „schůzuje“ se členy Klubu sebevrahů. Pepan tancuje se svojí Jitkou a já se rozhlížím, koho bych vyzval k tanci. Jen co jsem se rozhodl pro Mařku Curie, muzikanti udělali přestávku. Pepan s Jitkou si ke mně přisedli.
„Zrovna jsem Pepanovi říkala,“ povídá ještě po tanci udýchaná Jitka, „proč Těreškovové sahá za výstřih, když ví, že chodí s Platónem. Prej to je součástí terapie, magor…“
„Jituš, neblázni, lhal jsem ti někdy?“
„Jo.“
„Blbost! Sama Lída mi…“
„Ahá… tak Lída, jó,“ pošklebuje se Jitka.
Pepan pokračuje v „odborném“ výkladu: „Těreškovová měla prvního muže příšerného žárlivce, týral ji. Lída Platóna průběžně prověřuje – proto netancuje jenom s ním, ale i třeba s Marxem. Finta s lístky od tomboly za výstřihem byla od ní další prověrka. Říkala mi: ,Když kvůli týhle blbosti Platón nebude žárlit, tak si ho nechám.´ Platón ani okem nemrkl, i když Lída neměla podprdu…“
„Cože?! Ty prase, tohle je pro mě novinka!“ zavřeštěla Jitka.
Přeci jen mě jedna věc vrtá hlavou, musím se Pepana zeptat. „Hele, nepouštíš Lídu ven moc brzo? Jseš si jistej, že už je dobrá?“
„Tondo, jistej si nejsem, ale risknu to.“
„Teď jsem s ní mluvil,“ povídám Pepanovi, „stojím za tebou, kdyby se něco stalo. Jestli tě pak případně Kléma vyrazí, půjdeme spolu tadyhle za hajným. Karle naučíš nás dělat v lese. Chci být odmalička dřevorubcem!“
Karel se na mne pobaveně podíval: „Z Pepana bude dobrej dřevorubec, ale tebe dám radši do kanclu, Cvokaři.“
Tuhle pohanu jsem spláchl minerálkou.
„Víš, že Lída má filozofickou fakultu?“ navazuje na předešlé téma Pepan.
„Né…“
„No jo, ty vole, české dějiny – to byla její parketa. Něco ti o ní řeknu…“

PŘÍBĚH LÍDY „TĚREŠKOVOVÉ“ (Valentina Vladimírovna stále žije, vážím si jí, nechci ji urazit… opravdu)

Mám vysokou školu… a k čemu mi vlastně je. Na hovno. Místo jsem sehnala jen v zapomenutý, zastrčený knihově. Jedinou společnost mi dělají knížky a chlast. Až to na mně zaměstnavatel jednou pozná, zbude mi už jen chlast. Na chlapy nemám štěstí. Možná je sama odpuzuju svým chováním. Jenže mě blbci vytáčej, nemůžu za to. Když chlap kvákne nějakou kravinu, už mě přestává zajímat. Může vypadat třeba jako Brad Pitt, ale když se projeví jako blb… i když, Bradovi bych to odpustila. Jarda Eben se mi v knihovně začínal docela líbit, dokonce jsem kvůli němu omezila pití. Pak ale přišla nějaká mladá holka… on se mi z ní pomátl. Snad chtěl skákat z mostu, teď je v blázinci. Škoda, občas jsme si dobře pokecali. Když jsem nadávala na nás – na Čechy – trochu se čertil. Ale pořád byl v obraze, věděl o čem je řeč. To se mi na něm líbilo nejvíc. V knihovně se nesmí mluvit, ale my jsme tu byli většinou sami, tak to nevadilo. Jarda pěkně zvyšoval hlas: Češi – hospodářská páteř Rakouska-Uherska, Češi – most mezi Západem a Východem, Češi – nejpodnikavější z exkomunistických národů! Jasně, že jsem mu dávala kapky! Říkám mu: „Jardo, neblbni, most mezi Západem a Východem jsme dělali tak dlouho, než nás před válkou v Mnichově ti hajzlové ze Západu prodali. Mezi exkomunistickými národy jsme sice nejpodnikavější, ale jen jako jednotlivci. Vůbec ne, jako národ. Čeští bosové si kolem sebe koupili vliv, a nedalo jim to velkou práci. Ti nahoře se mají líp, my dole hůř. Koukni na můj a tvůj plat. A teď si v hlavě promítni růst cen nemovitostí, nájmů, benzínu, nafty, elektřiny, plynu, léků, školného, poplatky za všechno možné a hlavně nemožné… Jestli tě uklidňuje, že jsou lacinější černobílé televize…“ Pěkně jsem ho vždycky rozhycovala. Řeči o české mafii, která tu všechno řídí… to nesnášel úplně nejvíc. Říkal tomu „typické české sebemrskačství“. Když prý budeme do světa stále vykřikovat, že nemáme jediného slušného politika, soudce nebo policajta, tak tomu budou za chvíli věřit. A těm pár slušným hrdinům, co nám tu ještě zbyli, zbytečně podrážíme nohy. Prostě… nedal se tak lacino. Občas sáhnul dál do historie, hodně jsme se štěkali o české náboženské dějiny. Já tedy nevím, kde a co vyčetl, ale měl v tom guláš. Přeskakoval od keltského křesťanství z 6. století, přes řecko-slovanský a římskokatolický ritus. Nejvíc se zdržel u českého protestanství. Jan Hus to sice myslel dobře - Bible v mateřském jazyce… ale kam až to došlo? Patnáct let se pod praporem kalicha zabíjelo a bořilo. Já vím, měli hodně pravdy v tom, že to církev s útlakem už přeháněla, ale reakce – podle mého – byla taky přehnaná. Toleranční patent za krále Jiřího z Poděbrad byl dobrej pokus, ale opět to nevyšlo. Habsburkové to brzo zařízli. Co geneticky kvalitních lidí při náboženských třenicích uteklo do světa – a jakej genetickej odpad nám tu v Čechách zbyl? Tímhle jsem Jardu tenkrát nasrala nejvíc. Začal mi jmenovat české velikány, kteří nejsou žádnej odpad. Jenže podle mne, Jaroušku, politiku v demokracii netvoří jednotlivci, jak tvrdí historici, potažmo novináři. Politiku v demokracii tvoří masa lidí! Masa lidí politiky volí, a KVALITNÍ masa lidí by měla politiky kontrolovat, Jarouši. Jestliže ta zdravá masa Čechů není v Čechách, ale někde na Západě, tak jsme v hajzlu! Tenkrát mi poprvé řekl, že jsem kráva… Druhý den mi na usmířenou přinesl tři růže s asparágusem. Dojalo mě to. Začala jsem ho mít ráda, pošuka jednoho. Jenže se mi zbláznil do tý mladý holky… a mně se zhroutil svět. Piju čím dál víc. Radši jsem si v práci vzala volno, aby se to neprovalilo. Bože můj, dej mi sílu… Jak může být masa Čechů kvalitní, když já jsem ožralá kráva… a můj Jarda je v blázinci. Co kdybych si dala židli takhle na balkon, a pěkně si stoupla na zábradlí… mohla bych se naučit lítat. Sedmé poschodí, to už je slušná výška. Ale já chci ještě výš – až do vesmíru. Když se pořádně odrazím, poletím jako Těreškovová…

ZPÁTKY NA PLESE

„Skutečná Těreškovová letěla líp,“ povídá Pepan. „Lída se pod balkonem zabořila do keřů a měkké hlíny. To jí zachránilo život. Obě nohy měla sice zlámané, ale tady se potvrdilo nepsané pravidlo – opilci mají štěstí.“
V rohu sálu padla facka. Picasso se drží za tvář. Manžel sestry Judity Králové se od primáře Klémy dozvěděl, jak byl obraz namalován. Jde se ještě jednou podívat na prsní bradavky.

(Pokračování příště)