Na plese Klubu sebevrahů 19.

19.
PŘÍBĚH GIJÓMA APOLINÉRA (Guillaume Apollinaire)

Lidi si myslí, že jsem bezdomovec, ale já jsem tramp! Teda bývalý. Teď bydlím v maringotce u lesa a na obživu si vždycky nějak vydělám – borůvky, houby a tak… Nebo les vyčistím od železného šrotu. I v hospodě se dá lecos dohodnout, kdo s čím potřebuje za úplatu píchnout. Práce se nebojím, hrůzu mám spíš z ouřadů. Nechci od nich vůbec nic, ani podporu. To samé vyžaduju od nich – nechtějte po mně taky nic, a budeme spolu vycházet!
Říkají mi Gijóm. Blbý jméno, co? V hospodě si píšu básně, občas za to dostanu jídlo a pití. Starý pan učitel z vesnice si něco přečetl od Apollinaireho a začal mi říkat Gijóme. Ale nebráním se, docela mi to lichotí.
„Gijóme, proč máš jednu botu černou a druhou hnědou?“ tlemí se mi kámoš Fred do obličeje.
Kouknu se na svoje nohy… má pravdu. „Frede, kdybys věděl, že mám ještě jeden takovej pár v maringotce, tlemil by ses ještě víc!“ Tohle nebyl v hospodě nejlepší nástup.
„Tak si z toho nic nedělej. Máš nový básničky?“
„Když tebe, Frede, zajímá jen píchání. Mám tu jednu o smrti, ta tě nebude zajímat.“
„Nežvaň, sem s ní.“
Kecám, nemám žádnou báseň, neměl jsem náladu nic psát. Beru si ale pivní tácek a od hospodského tužku. V časovém presu mě občas něco napadne:

CESTA

Víš, co bych rád věděl, Frede?
Na kterém místě zemřít mám.
Pak najdu cestu, která vede
na jiné místo… kde nejsem sám.

„Týýý vole, v tý básničce je moje jméno! Franto, dej mu utopence na mě… a pivko.“ Fred se na mě zkoumavě zadíval: „Hele, Gijóme, od čeho máš vodřenou palici?“
„Spadnul mi kabát.“
„Z věšáku, nebo co? Od toho máš krvavej šlinc na hlavě?“
Přede mnou přistály utopenci. Už jsem měl docela hlad, tak jsem se do nich pustil. Nechtělo se mi o zranění moc mluvit. Měl jsem toho víc, ale naštěstí moje žebra Fred neviděl.
„Tak co je, Gijóme? Spadnul ti kabát, …co bylo dál?“
„No… já byl v tom kabátu oblečenej.“
Fred se začal řehtat jako valach. „Ty seš vůl!“
Bylo to trochu jinak, ale to Fred nemusí vědět. Vyhlídli si mě nějací mladí frajeři, co v Čechách čistí rasu od cikánů, černochů, vietnamců a bezdomovců. Pak ještě – jako vedlejšák – řežou fandy jiného fotbalového klubu. Mají v tom „jasno“.
Hospodský zakopl o mou tašku. „Gijóme, hergot, co v tom tlumoku máš?“
„Krmení pro králíka.“
Z tašky se vykutálelo pár třešní.
„Odkdy tvůj králík žere třešně?“
„Jestli to nebude chtít, sežeru to sám.“
Hospodský jen zakroutil hlavou, ale pivko mi přeci jen dal. Určitě poznal třešně ze své zahrady. Zítra mu naštípu dříví.
Fred ukázal na moje dvoubarevný boty. „Gijóme, ty jsou moc dobrý do vody.“
„To bych řek!“
„…Ale hodit,“ vysmívá se. „Donesu ti moje starší kanady, máme stejnou nohu.“
„Fakt? Tak dík.“
„Můžeš si do nich dát třeba dvanáct ponožek.“
„Cože?“
„No jo, ale nohy bys musel nechat venku!“ Fredy se zase řehtá jako kůň.
„Když se tak řehtáš, tak si dávej způsobně ruku před hubu, ať nemám tvoje zuby mezi utopencema.“
„No a co, pomůžu ti je rozkousat.“
„Chlapci,“ ozval se hostinský Franta, „uklidněte se, prosím. Utopenci jsou pěkně křehoučký, nemusej je žvejkat dva najednou.“
„Pánové, pánové… to je humor,“ nevydržel to poslouchat pan učitel od vedlejšího stolu. „Raději ať nám Gijóm přečte nějakou novou báseň.“
„Pane učiteli, žádnou nemám. Ale řekněte mi nějaká tři slova, a já tady jednu sloku spáchám.“
„Tak dobře: maringotka, rosa, hic.“
„Pane učiteli, hic je hnusné, nepoetické slovo…“
„To je dobře. Aspoň to nebudeš mít tak snadné.“
Franta mi dal tužku a čistou účtenku.

MARINGOTKA

Je mi ráno pěkná kosa,
z maringotky není nic.
Ráno na ni padla rosa,
v poledne snad bude hic.

Pan učitel si spokojeně strká účtenku do odřené peněženky. Vypadá to, že budu mít další pivíčko.
„Gijóme, čím sis tu maringotku včera natíral?“ ptá se mě Fred. „Vodovkama? Je to hrozný, chlape, nemůžeš kváknout? Pomohl bych ti. První déšť ti to umyje.“
Utřu si bílý vous od pivní pěny. „Nesmíš myslet na nejhorší, Frede. Třeba letos už nezaprší.“
„Ty seš dobrej… kvůli tvý blbý barvě nebude pršet!“
Pan učitel se nám vmísil do rozhovoru: „Gijóme, když jsi takovej tramp, tak bys měl spát pod širákem, ne? Já jsem zamlada taky trampoval, ale ve stanu. Jenže mi bylo jednou vedro, pak zase zima.“
„Jak často jste jezdil, pane učiteli?“
„Byl jsem jen dvakrát… jednou v létě, podruhé v zimě.“
V rohu sálu se probral harmonikář Jozífek: „Chcete zahrát? Má tady někdo rád hudbu?“
Hospodský Franta na nedoslýchavého Jozífka zavolal: „Hudbu máme strašně rádi, Jozífku, ale to nevadí… klidně hraj. Jestli chceš u toho taky zpívat, tak běž radši před hospodu, aby si tvoje stará nemyslela, že tě tady mlátíme.“
Jozífek se opravdu zdvihl a naštěstí odchází. „Budu vám sem zpívat oknem. Je tu děsně nahuleno, mohl bych přijít o hlas.“
Starý Jonáš přišel k pípě i s kozlem. Hospodskému podává nádobu: „Franto – do džbánu a s čepicí!“
„Pane Jonáš, nechoďte mi sem s tím kozlem… hroznej smrad.“
„Neměj starost, Fanouši, kozlovi smrad nevadí.“
Za oknem začal pokus o hudbu. Dva chlapi k oknu přiskočili, pořádně ho zavřeli a utěsnili dekou.
„Gijóme, proč ty nemáš v maringotce ženskou?“ zajímá se Fred.
„Á… na to už je pozdě.“
„Co to meleš? Ještě nejseš tak starej!“
„No jo, to je fakt. Tak na to mám ještě dost času.“
„Ty seš vůl. Víš co, šoupni mi nějakou zamilovanou báseň. Ale taky bych si dal tři slova, jako pan učitel,“ škemrá Fred.
„Blázníš? Na slova maringotka, rosa a hic?“
„Ne, ty vole… jiná slova. Něco něžnýho, aby se to mojí Božce líbilo. Vona je zrzavá, tak ať tam jsou třeba rudé vlasy, a taky tam vraž třešně, ať to je hodně poetický! Jó… a chci tam mít trylky.“
„Jaký trylky, proboha?“
„Vím já? Ty seš básník, mě se neptej. Udělej to jak chceš, ale ať se to hlavně líbí mojí Božce.“
Zase píšu na účtenku:

BOŽENKO

Ve tvých vlasech rudé trylky,
jako z třešní barvivo.
Třešně tvoje Gijóm ukrad´,
králíkům dá krmivo.

„Gijóme, neser! Začátek tam nech, dál už jsi to zprasil! Už jsi někdy dostal o půlnoci do huby?“
Kdybys Frede věděl… Samozřejmě, že dostal. Včera. Ale to vím jen já a ti tři parchanti, co do mě kopali.
Ani jsem nevěděl, že už je půlnoc. S Fredem jsem se rozloučil (báseň jsem opravil podle jeho vkusu) a vyrážím k lesu. Ale už z dálky vidím, že je zle. Maringotka hoří…

ZPÁTKY NA PLESE

„Že nejste ani blázen, ani sebevrah, víme jen já, vy a doktor Rambousek,“ povídám Apolinérovi.
„Strašně nerad vám dělám problémy, pane doktore. Za pár dní bude chatička už dodělaná. S chlapama z vesnice jsme ji postavili tam, kde stála maringotka. Už se těším zpátky do lesa.“
„Tak, tak… a tím ukončíme váš azyl u nás. Mám o vás strach, abyste se příliš nevcítil do role blázna. Ty vaše básně, co Martin četl na pódiu… člověk by řekl, že to máte z vlastní zkušenosti, ale vy jste čerpal z našeho prostředí. Kradete náměty, co?“
„Já nekradu, ale čerpám celý život, pane doktore. Proto bydlím nejraději v lese. A taky mám kliku na lidi. Tedy, jak na který…“ Apolinér se podrbal na nose.
„Ty kluky, co vám podpálili maringotku, už chytili,“ uklidňuji ho.
„Já vím, doufejme, že místo nich nepřijdou další.“
„Doufejme.“

(Pokračování příště)