Povídky doktora Cvokaře 32. PO DOVOLENÉ

C: „Tak co vám schází?“
P: „Má dovolená je v hajzlu a nervy taky, pane doktore!“
C: „Ale?“
P: „Dejte mi honem něco na uklidnění, protože jak si na ni vzpomenu, už to se mnou lomcuje.“
C: „Na dovolené jste si měl přeci odpočinout…“
P: „Pchááá, kde to žijete? Vyrazili jsme v přecpaným autě do Chorvatska – dvě rozjívený děti, moje širokorozchodná manželka a tuna krámů. Na hranicích mi stará povídá: ,Ještě jsme měli vzít piáno!´ Povídám jí: ,Už ti z horka hrabe, Květuš?“ Prej: ,Nehrabe, na piáně máme pasy!“
C: „Nejste první, komu se to stalo.“
P: „Jenže, pane doktore, tahle čtyřistakilometrová zajížďka byla jen začátek! Ještě před hranicema mě stopli policajti. Nezdál se jim technickej stav naší popelnice. Ten jeden začal machrovat, že mi udělá nepříjemnost. To mě dožralo a začal jsem trochu řvát: ,My se vrátili pro pasy, Péťa mi pozvracel záda, Jituška má průjem, jestli to necejtíte, manželka mně celou cestu žvaní do řízení, a VY MNĚ chcete udělat nepříjemnost?!´ Zaplatil jsem dva tácy, strhnul mi body, ani nevím kolik, a jeli jsme vstříc novým průserům.“
C: „Ale u moře už bylo dobře, ne?“
P: „Ježíííši… ihned mi dejte prášek. Když jsme tam dojeli, dva dny jsem spal. Teda, CHTĚL jsem spát. Manželka skuhrala se žaludkem.“
C: „Co jste s tím udělal?“
P: „Zacpal jsem si uši. No, a když jsme se konečně dostali k vodě, napíchali jsme si ježky do chodidel a popálili medúzama. Na pláži byla zabodnutá cedule: Na vlastní nebezpečí – plavčík se utopil. To mně nevadilo, aspoň na nás žádnej paznecht nepískal.“
C: „Neříkejte, že tam nebyly nějaké atrakce, sportovní vyžití..“
P: „Jó, vyžití tam jedno bylo. Odtučňovací kúra pomocí jízdy na koni. Starou na jednoho chudáka vysadili, chachááá… Květuš váží pořád stejně a kůň během hodinky zhubnul o patnáct kilogramů. Jediný co mě těší, že v hotelu na dovolenou nadával každej.“
C: „Pročpak?“
P: „Naše děti hrozně zlobily, nedaly hostům vydechnout. Ale přeci je nebudu o prázdninách okřikovat, že jo?“
C: „Tady máte ty prášky, taky si dám jeden…“