Deník bezdomovce 1.

3. 5. 2006
Do notesu si budu psát co budu chtít, jak budu chtít a kdy budu chtít. Nikdo mi do něj nebude čumět a to mi dává obrovskou svobodu. Kam se na mne hrabou třeba prezidenti! Pod balvanem, kde mám taky ještě dost peněz, notes nikdo nenajde. Doufám. Jestli na skrýš někdo náhodou narazí, ať namístě zcepení!!!
Bude mi skoro padesát, učil jsem na vysoké škole, měl jsem mladou ženu. Víc o minulosti nechci psát. Odřízl jsem ji, neexistuje. Teď je teď... a hotovo. Všichni mě hodili přes palubu, nikdo se mě nezastal, a na škemrání už jsem starej. Mám teď až zbytečně moc volného času a při psaní líp snáším samotu. Ležím tu na plesnivým gauči pod mostem, který mi je hodně podobný. Nikdo ho nepotřebuje, je stranou veškerého dění a pinožení. Nikdo po něm nejezdí ani nechodí. Měla tudy vést dálnice - postavili most a pak si projekt rozmysleli. Vyhodilo se oknem pár miliónků... a koho to zajímá? Pak tu byl vojenský prostor. Když jsme se s Rusákama rozloučili, tenhle kus lesa byl dlouho samá mina. Jak se to tu vyčistilo, nastěhoval jsem se. Mám tu klid, k této části krajiny nemá nikdo důvěru – ani houbař, ani hajnej, ani porybnej. Ideální stav pro bezdomovce. Všude kolem mne lítaj jeleni a srnky, tak je jasné, že je opravdu odminováno. Samozřejmě, že tuhle informaci si nechám pro sebe!
Vlastně nejsem tak úplně sám. Mám společníka, lépe řečeno - společnici. Chodí za mnou malá krysa. Taky je sama. Naštěstí. V hejnu bych je nesnesl, ale tahle maličká je roztomilá. Nejdřív jsem jí říkal „Krysa Vasilisa“, ale nechtěla na tak blbý jméno slyšet. „Filoména“ – to už bylo lepší, ale moc dlouhý. Začátek jména „Fi“ jsem chtěl ponechat, protože dobře reagovala. Takže... „Filcka“? Ne, stále to není ono.
„Fíďo,“ zavolal jsem na ni. Otočila se a nahatým ocáskem mi před gaučem trochu zametla. „Fíďo, ty máš určitě hlad, viď? Bratrsky se rozdělíme – já si vezmu jídlo z obchodu a ty dostaneš dobrůtku z odpadkového koše, jo?“
Fíďa byla náramně spokojená. Já taky. Rád dělám někomu radost.

4. 5. 2006
Bezdomovec nejsem dlouho. Řekl bych tak měsíc a něco. Nevím to přesně, protože kalendář sleduji teprve co jsem začal čmárat tužkou do notesu. Jaro a léto tady bude fajn, ale pak musím něco vymyslet. Jsem začátečník bez zkušeností a kolem nejsou žádní rádci. Crusoe vojenského prostoru. Ani se jako bezdomovec necítím, vždyť mám pod kamenem dost peněz. Jestli budu dál žít skromně, jako doposud, bude to dobrý. Nekouřím, nepiju, drogy do sebe neláduju – tak mi snad penízky vydržej nadosmrti. Fíďa toho taky tolik nesní, viď Fíďo? Když tak nad tím přemýšlím, schází mi něco? Jsem zdravej a nemusím žebrat. Kolik nás takových je? Asi né moc, viď Fíďo. Holka moje, ty jsi na tom stejně jako já – opuštěná, zdravá a nežebráš. Jídlo si odpracuješ tím, že jsi se mnou.

5. 5. 2006
Nakoupil jsem si jídlo na celý týden dopředu. Vždycky to tak dělám. Mezi lidmi jsem nervózní, i když se snažím vypadat civilizovaně. Nejsem špinavý ani zarostlý. Nechci vzbuzovat soucit, natož odpor. Vždyť já vlastně začínám litovat lidi kolem mne! Uštvaný, ustaraný, nasraný lidičky. Lítaj jak splašený, oči vykulený, jazyk málem vyplazený. Bojí se o sebe, o děti, o lásku, o práci, a já nevím o co všechno. Já se bojím jen o Fíďu, ale ta je zdravá a šikovná. Přežila by i beze mne. Napadá mě – proč JÁ bych měl být mezi lidmi nervózní? Oni jsou nervózní...

(Pokračování)