Deník bezdomovce 3.

23. 5. 2006
Dnes je nádherný, slunečný den. Na houby je sice brzy, ale smaženice z májovek by nebyla špatná. Vajíčka i cibuli mám, jen houby schází. Fíďu nechávám doma, nebaví ji dlouhé nošení v košíku, nebo po kapsách. Pod mostem se umí sama zabavit.
Kde je houbařů málo, tam je májovek moc. Košík jsem měl hned plný, ani jsem nemusel courat daleko od mostu. Slunce svítilo tak silně... možná ozónovou dírou. Svlékl jsem se do trenýrek a tělo vystavil škodlivým paprskům. Letadla nade mnou bíle čárují oblohu. Zavírají se mi oči.
„Jé... co tu děláte? Ještě že máte trencle. Hihi... červený s lampasama.“ Na můj vkus řve Eva jak na lesy!
„No nazdar. Tobě se nelíběj moje trenýrky?“
„Dobrý den. Dlouho jsem nic krááásnějšího neviděla. Nejsou ty trencle od Versaceho?“
„To víš, že jo. Chvilku je nosil a pak mi je půjčil.“
„Hihi... můžu se opalovat s váma?“ chichotá se Eva.
„Máš pod tím alespoň trenýrky, jako já?“
„Pročpak? Bojíte se? Vždyť máte přece emoce pod kontrolou.“
„Hele, dělej si co chceš. Slunce je tu pro všechny.“
Eva si sundala jen rifle. Protože neměla podprsenku, tričko si nechala. Má rozum, nechce přivést do trapné situace ani mne, ani sebe. Ležíme na pasece – napůl mech a napůl tráva. Kromě šumění stromů občas zaslechneme letadla.
„Naši se rozvedli,“ přerušila idylku.
„To je mi líto. Jak ti je?“
„Já nevím. Někdy mám pocit, že se to nestalo mně, ale někomu jinýmu. Pak přijdu domů, a táta nikde. Mámě jsem ale křivdila, četla jsem soudní papíry...“
„Jak ses k nim dostala?“
„Radši se neptejte. Táta nejen pije, ale má i ženskou. Všechno pohnojil. Bude mi šestnáct, ale nepamatuju se, že bych s ním někdy byla třeba na výletě... nebo aspoň v kině. Kamarád mi vyprávěl o SVÉM dětství. Rodiče s ním chodili každý týden do loutkového divadla... a vůbec. To byl... takovej trapas...“
Slyším jak pláče. Raději se dívám jinam. Dělám, že o tom nevím. Za chvilku se uklidnila.
„Máš ráda smaženici z májovek?“ zeptal jsem se.
„Já nevím. Ještě jsem to nikdy nejedla.“ Eva si hřbetem ruky utřela oči.
„Tak tě zvu na oběd. Když to nebudeš jíst, Fíďa to za tebe dorazí.“
„Jé, Fíďa... už jsem se s ní dlouho nemuckala!“

Eva se sice s Fíďou pomazlila, ale pak mi začala pomáhat s vařením, aniž bych ji o to požádal. Míchala smaženici klackem, protože vařečku by u mne hledala marně.
„Byl jste ženatý? Nebo ještě jste?“ zeptala se mne, když porce rozdělovala na plechové tácky.
„Byl jsem.“ Krájím plátky z černého chleba.
„Nezlobte se, asi o tom nechcete mluvit.“
„Není o čem. Naučil jsem se z hlavy vytěsnit nepříjemnosti.“
„To jde? Taky bych to ráda uměla. Jak to děláte?“
„Autosugescí.“
„To je něco jako meditace?“
„Skoro.“
„Ále... tak na tohle já nevěřím. Když jste teda vytěsnil nepříjemnosti, tak mi řekněte příjemnosti.“
„Ty seš potvora, viď? A co tě zajímá?“
„Mně zajímá, co vás v manželství bavilo.“
„Jak bych ti to, při tvým věku, řekl...“
„Jestli chcete říct sex, tak klidně můžete. Nemám problém o tom mluvit.“
„Fakt? Tak si to prověříme. Jsi panna?“
„Jsem. A dál?“
„Prima. Tak sex mě bavil, ale já v manželství, bohužel, hledal daleko víc. Myslel jsem si, že rozdílnost povah je spíš klad, než zápor. Dvě rozdílné osobnosti, že se budou doplňovat. Co neumím já – doplní partnerka a naopak. Tak tohle byl omyl jako prase.“
„Jak to? Vždyť to vypadá docela rozumně?“ diví se Eva.
„Je to jen skořápka rozumnosti. Není to zevnitř vyfutrovaný tolerancí. Tolerovat jiného, s jinými vlastnostmi nebo názory... tohle snad už geneticky vymřelo. A přitom je to pro lidi nutnost! Problém je, že nikdy nedojdeš do bodu, kdy si můžeš říct – TÁK, už jsem tolerantní, už to umím. Blbost! To je studium na celý život. Ještě na smrtelné posteli dostaneš poslední lekci z tolerance. Vyučující bude ta bába s kosou.“
„Hm... a co třeba tátu? Jak mám tolerovat tátu? Zkazil mně dětství a ještě neskončil.“
„Tolerovat tátu... no jo, to je... nemáš lehčí otázku? Já totiž neznám jeho verzi, jenom tvoji.“
„Ale já vám nekecala!“
„To netvrdím. Ale třeba nevíš všechno. O jeho situaci, pocitech a tak...“
„Vy se ho zastáváte, protože jste chlap!“
„Podívej - za to, že tě nevzal ani do loutkového divadla, za to bych ho vykostil. To se prostě nedělá. Ale má to háček. Třeba mu nebylo DÁNO.“
„Co dáno, jak dáno. Asi jsem blbá, ale nechápu.“
„Nechtěl bych se tvého táty dotknout, ale třeba na to nemá geneticky.“
„Jaký geneticky? To jako, že když jeho táta, nebo děda, byl magor, tak on se na to může vymlouvat?“
„Vymlouvat není správný slovo. On to spíš odskákal.“
„Větší kravinu jsem fakt neslyšela.“
„My se vytahujeme, že genetický vývoj směřuje k dokonalejšímu člověku. Jenom pár lidí z výzkumu ví, že to není pravda. Vypadá to, že se prosazuje genetická nekvalita. U některých jedinců tuplem.“
„Teď jste trochu přestřelil, ne? Kdyby byl člověk čím dál blbější, tak nevznikne tolik vynálezů, rekordů ve sportu, nelítáme do vesmíru...“
„Kdyby byl člověk čím dál chytřejší, tak zjistí, že ke šťastnému životu nic takového nepotřebuje.“
Eva s plnou lžící smaženice ukázala kolem sebe: „Tomuhle říkáte chytrej a šťastnej život? Nezlobte se, ale mně to připadá ujetý. Jste jako hipísák, kterej zaspal dobu. Vždyť tohodle se PRÁVĚ každej bojí... aby neskončil pod mostem.“ Eva si lžíci konečně strčila do pusy.
Musel jsem se usmát, jak ji to rozčílilo. „Nejsem výjimka, taky jsem se toho bál. Je mi jasný, že tenhle život není pro každýho. Jinej by na mém místě asi trpěl. Ale jestli si lžu do kapsy, tak se musím pochválit. Lžu si tak dokonale, že to sám nepoznám.“
Fíďa se od Evy nechá krmit jako mimino. Olizuje jí prst.
„Vy tu vážně chtete žít?“ Eva to říkala spíš Fídě, než mně.
„Evičko... já jsem tu proto, abych to zjistil.“

(Pokračování)