Deník bezdomovce 4.

28. 5. 2006
Samota a notes je dobrá věc na utřídění myšlenek. Když jsem na skládce našel kamna (která bych na zimu vážně moc potřeboval), došlo mi to. Nejsem takový samotář, za kterého jsem se považoval. Ty kamna SÁM neodnesu. A nejde samozřejmě jen o kamna. Evu jsem viděl všehovšudy třikrát, a už mi schází. Přitom na samotu jsem trénovaný možná víc než kdo jiný.
Moje dětství? Jedináček bez sourozenců. Ani si nevzpomínám, že by si rodiče se mnou hráli! Oba, jakožto vědečtí pracovníci, neměli na mne asi čas. Nebo chuť. Možná se jim hraní s vlastním synkem zdálo příliš infantilní. Na základce, jako premiant třídy, jsem byl ocejchován za šprta. Takže ani kamarádi ze školy mi v hlavě neuvízli. Pak přišla střední, a na vysoké škole jsem potkal Jarmilu. Měl jsem tenkrát jít jinudy, já blbec. Manželství byl omyl. V zaměstnání ve výzkumu jsem si to taky pěkně vyžral. Kolegové mě považovali za hnusného kariéristu a udělali na mne podraz. Chtěli se mě zbavit – a to se jim povedlo. Moje pokusy tak dlouho zkreslovali, až nikdo nevěděl, kde je pravda. Můj nadřízený už vůbec ne. Dostal jsem prvního padáka v životě. Přitom kybernetika byla celý můj život! Utíkal jsem k ní, nahrazovala mi všechno – lásku rodičů, manželky... i dětí, které jsem nikdy neměl. Když jsem nemohl být ve výzkumu, alespoň jsem kybernetiku přednášel. To byla moje kardinální a poslední chyba. Studenty jsem málem unudil k smrti. Buďto kybernetika zajímala jenom mne, anebo jsem blbě přednášel. Vyhodili mě právem... až tady pod mostem mi to došlo.
Moji rodiče už nežijí, manželka mi utekla, práci nemám, ani nehledám. Zažívám po padesáti letech tady pod mostem první klidnější a šťastnější období? Nebo má ta holka pravdu – lžu si do kapsy? Fíďa se mi prochází po stránkách notesu, ona jediná tohle smí číst. Třeba o mé lásce: kybernetice.
Už jako prcek jsem hltal všechno, co táta s mámou o kybernetice napovídali. Pracovali spolu na stejném projektu. Seděl jsem v kuchyni pod stolem a poslouchal, jak se o kybernetice hádají. Ne o penězích, jako jinde – těch jsme měli vždycky dost. Ani o výchově – nosil jsem samé jedničky, tak to pro rodiče bylo v pořádku. Mami, to VŮBEC nebylo v pořádku, sakra! No nic, teď už je pozdě si něco s mámou vysvětlovat. U nás se vedly hádky JEN o kybernetice. I jejich známí, kteří k nám byli zváni na honosná párty (za socialismu!), o ničem jiném snad nemluvili. Já, malej vůl, jsem si myslel, že to je normální! Teď a tady se mi vybavují moje životní omyly. V padesáti. Paráda!
Začátkem padesátých let (když jsem ještě nebyl na světě) měli rodiče trochu problémy. Kybernetika přišla ze Západu a komouši nevěděli, jak tu kapitalistickou pavědu nejvíc zesměšnit. Když už to nešlo dál bagatelizovat, některej blbec vymyslel, že se tomu bude říkat informatika – a bylo po problému.
V sedmi letech se mi do ručiček dostala kniha Norberta Wienera: Kybernetika aneb Řízení a sdělování u organismů a strojů. Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Bože, co mi dalo práce, než jsem si ve slovnících našel srozumitelnější vysvětlivky k cizím výrazům. Trvalo mi měsíce, než jsem si sehnal informaci, jakou jsem nutně potřeboval. NUTNĚ? Co to kecám! Tohle byl můj další omyl. Já měl tenkrát NUTNĚ jít za barák! Kluci tam každý den hráli fotbal. Beze mne... No jo, ale moje srdce hořelo pro kybernetiku.
Sakra, když už je řeč o hoření... jak já ty kamna dostanu do chatrče, když už se Eva třeba neukáže? Fíďa si v notesu našla slovo Eva a očuchává ho. Myslím, že mi v mozku začíná trochu hrabat. V tomhle je samota opravdu nebezpečná. Jdu se proběhnout do lesa.

4. 6. 2006
Chodím v supermarketu mezi regálama, ale potraviny mě zajímají méně než lidi. Dnes se na ně dívám shovívavěji. Nejsou všichni uštvaní a nervózní, křivdil jsem jim. Vidím i rozchechtané hloučky mladých lidí. Naivně mezi nimi hledám Evu. Samozřejmě že tu není, město má šedesát tisíc obyvatel. Nezajímám je. Jsem jen součástí šedé zóny anonymních ksichtů. Pan nezajímavý.
Mám tašku na kolečkách, což je velká výhoda. Tedy ve městě. V lese je to o něco horší, ale nestěžuju si. Není komu. Evě bych si třeba postěžoval, pomyslel jsem si a nahlas se zasměju. Les mám už na dohled.
Vedle mne zastavilo auto a z okénka vykoukla Eva: „Dobrý den, pane Pavle. Nechcete svést?“
„Nazdar. Ne, dík. Támhle už zalezu do lesa.“
„To je škoda. Chtěla jsem vám píchnout.“
Vzpomněl jsem si na kamna. „Vlastně... potřeboval bych s něčím píchnout. Sám na to nestačím a Fíďa je strašně líná.“
„To není pravda, nepomlouvejte mi jí. Míro, vypni na chvilku motor,“ řekla vedle sebe řidiči. „Tohle je můj Mirek, my spolu strááášně dlouho chodíme, viď? Už asi čtrnáct dní, hihi...“ chichotá se Eva.
Asi dvacetiletý kluk mi okénkem přes Evu podává ruku. Je mi povědomý.
„Dobrý den.“ Podali jsme si ruce a kluk na mě vytřeštil oči. „Pane profesore, já jsem si myslel, že to budete vy, že to nebude shoda jmen. I podobu Eva trefila. Tak tohle bych od vás nečekal... šoking. Vy fakt bydlíte tam?“ ukázal palcem za sebe k lesu.
„Fakt,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Já se z vás zblázním, pane profesore, vy se dokonce usmíváte. Nezlobte se, vy jste byl ve škole ten největší morous.“
„Míro,“ šťouchla do něj Eva.
„Jen ho nech,“ povídám smířlivě, „má pravdu. A budu ještě větší morous, když v zimě zmrznu.“
Eva s Mirkem vystoupili z auta a sedli jsme si na lavičku. Dohodli jsme se, že do týdne seženou dvoukolák a s kamny mi pomohou.
Míra zavedl řeč na školu: „Kybernetiku po vás vzala Ďáblice...“
„Myslíte docentku Žďárskou?“
„Jo. Myslel jsem si, že si polepšíme. Kozy má obrovský, ale to je asi tak všechno.“
„Míro, ty seš fakt hroznej,“ naježila se Eva.
„V čem je problém?“ ptám se. „Je přísná?“
„Je blbá... Na vás bylo vidět, že vás kybernetika baví a že o ní hodně víte. Akorát, neurazte se, nemělo to šťávu. Máte moc monotónní hlas. Zato Ďáblice – ta má hlas naprosto v pořádku, ale s hlavou je to horší. Mě třeba dost zajímají celulární automaty, neuronové sítě, molekulární a kvantové počítače... jenže vona na mě jen vytrčí ty svoje hroty a řekne: ,Na to je ještě čas, mladíku.´ Vona se takovou dobu hrabe jen v teorii informace a dál ty její kozy nedohlídnou.“
„Seš vadnej, Míro? Co máš pořád s jejíma kozama?“ naštve se Eva.
„Neboj, nic. Ty nejsou do ruky, ty bych musel vzít snad do náruče!“
„Seš blbej,“ plácla ho Eva přes nohu.

(Pokračování)