Deník bezdomovce 8.

21. 6. 2006
Je první letní den. Teprve teď se mi usazují hormony do normálu. Co mě to, sakra, předevčírem popadlo? Kybernetika se mi zbystřila – to je v pořádku. Ale co ta Voláková?! Václave, máš rozum? Asi ne, ty debile! Víš co se mohlo stát? Uvědomuješ si to, magore? Málem si vyjel po její mámě, a na následky jsi samozřejmě nemyslel, nadrženče! U mámy ses málem ztrapnil... a u dcery tím pádem znemožnil! Nebo obráceně, to je jedno.
Teď s odstupem dvou dnů si to musím s chladnou hlavou rozebrat: může za to biochemie, o tom není pochyb. Nervové zakončení buněk vydalo příliš velký elektrický vzruch chemickým látkám, jejich molekuly se mi, kurňa, spojily sinaptickou štěrbinou s receptory. Bohužel se mně odstranila přirozená biologická brzda v talamu. Blbej serotonin mě nezachránil, hajzl. Endorfin taky zklamal, někde se zasekl v bazální ganglii a do čelního laloku se, vůl jeden, už nedostal! Tím pádem se mi tam napumpovalo příliš dopaminu... bylo ho tolik, že už jsem to neukočíroval. O testosteronu hanba mluvit, ten se taky vyznamenal. Moje mužství, skryto pod Reflexem, se mohlo v Mohsově stupnici tvrdosti vyšplhat klidně na desítku. Což je uhlík, potažmo diamant. Ty vole, já s ním mohl klidně řezat sklo! Tohle se nesmí opakovat! Jak to dělali tibetští mniši, aby se téhle trapnosti uchránili? Nějak meditovali... ale jak? Hergot, nemůžu si vzpomenout! Jediné na co si ŽIVĚ vzpomínám je, že paní Voláková neměla kalhotky...

24. 6. 2006
Je sobota. Nikdy jsem pod mostem nerozlišoval volné a pracovní dny. Proč taky? Ale dnes je to jiné. Zaprvé – JÁ jsem jiný. Změnil jsem se, vím to. Žádné meditace nepomáhají. Zadruhé – očekával jsem návštěvu. Vidím je už zdálky. Netušil jsem ale, že budou čtyři a zase potáhnou vozík. Vypadá to na nová okna. Dalekohled nemám, ale ta čtvrtá bude asi paní Voláková. Výhružně jsem se podíval na svoje kalhoty. Opovaž se mi dělat ostudu!
„Co to sem zase valíte?“ volám na ně.
„Nech se překvapit,“ odpovídá zdálky Eva. „Máš okenu?“
Tak jsem to trefil. Místo igelitu bude sklo. Chlapci to s totální izolací myslí vážně. Ale tohle už zavání nepovolenou stavbou. Vlastně už dávno. Musím se spolehnout na laxnost úřadů, nic jiného mi nezbývá.
Partička s paní Volákovou se blíží. Hormony se naštěstí nebouří, protože přítomnost Evy a kluků emocionální hladinu tlumí. Endorfin propouští přijatelné množství dopaminu. Kdyby bylo nejhůř, dám si do kapsy tu velkou baterku a vymluvím se na ni.
„Přemluvila jsem mladé, aby mne vzali sebou. Nezlobíte se?“ zeptala se paní Voláková.
Co na to říct... „Rád vás vidím, paní Voláková, ale možná nebudu mít tolik příborů.“
Eva utrousila na půl pusy: „Co já vím, má tu jednu dřevěnou lžíci.“
Přeháněla. Mám lžíce dvě, hliníkové... a čtyři nože.
Luděk s Mirkem hned začali přeměřovat, jak zasadit okna.
„Zase se vám tu nemám motat?“ vyšlu kontrolní otázku.
„Buď tak hodnej,“ pokýval souhlasně Mirek.
Potupně jsem se vrátil k ženským.
„Václave, není to blbý, že já ti tykám, a vy s mámou...“ začala nesměle Eva.
„Jestli by vám to nevadilo,“ nabízí mi paní Voláková pravici, „...Věra.“
„Václav... možná by to chtělo přípitek, ale já tu mám jen vodu z pramene.“
„Vážně? Máte tu skutečný pramen?“
„No jo.“
„Mohla bych ho vidět? Není daleko?“
„K němu je to asi sto metrů, zpátky... o něco delší,“ mlžím informaci.
„Jak to?“
„Zpátky totiž táhnu dva plné kanystry, tak se mně to zdá delší.“
Zasmála se. Nálada se uvolnila, je to dobrý. Baterku nebudu potřebovat. „Jestli ale chcete, tak můžeme jít. Vezmu si jen jeden kanystr.“
„Ty mámě furt vykáš?“ zeptala se Eva.
„Né... mluvím k vám oběma.“
„Já tady zůstanu s klukama, jestli vám to nevadí,“ řekla Eva.
„Vadí nám to?“ zeptala se mne s nevinným úsměvem Věra.
„Ne... nevadí. Jenom si ještě vezmu baterku.“
„Na co baterku? Vždyť je světla dost?“
„No jo... na co baterku... Jó! Je tam nora jezevce. Chtěl bych se do ní podívat.“
„Tak to jó,“ usmívá se Věra. „Koukám, že to bude ještě dobrodružný.“

(Pokračování)