Deník bezdomovce 9.

stále 24. 6. 2006
Dobrodružné to je hned od začátku. Hlavně pro mne. Co mě to napadlo, strkat si baterku do kapsy!? Jemné údery tohoto tvrdého předmětu mi za chůze nedělalo vůbec dobře. Ne, špatně jsem se vyjádřil: dělalo mi to až MOC dobře. Ale nebylo to vůbec vhodný. Proč jsem zamlada jako trouba ležel v knihách, místo abych lítal za holkama, jako každej NORMÁLNÍ kluk? Už jsem tyhle stavy zamilovanosti (zároveň vzrušení) mohl mít dávno za sebou! Václave, vždyť to není důstojný – lítat po lese s dvěma baterkama v kapse!
„Tady je krásně. Ani se vám... promiň, ani se ti nedivím, že jsi zrovna tady. Já bych ale takovou odvahu neměla,“ povídá udýchaně Věra. Naštěstí mi to říká do zad, protože se šplháme úzkou cestičkou do kopce.
„Někdo té mé odvaze říká blbnutí zastydlého hipísáka.“
„Kdo?“
„No... tak Eva to takhle přímo neřekla, ale určitě si to myslí.“
„Nemůžeš ji brát vážně, je v pubertě,“ uklidňuje mne Věra.
„Můžu trochu nesouhlasit?“
„Posluž si.“
„Právě mladí v pubertě by se měli brát vážně.“
„Jak to víš? Říkal jsi, že nemáš děti?“
„Zajímám se o přenos informací u živých organismů. A tvoje dcera je živá až až.“
Věra mne zezadu chytla za pásek u kalhot. Zastavili jsme se. „Ty teď mluvíš jako kybernetik.“
„Já jsem kybernetik.“
„Pořád?“
„Hm... jak bych ti to... Tady v téhle nádherné přírodě, a hlavně s tebou... se mi občas stane...“
„...že z kybernetika je občas člověk,“ dopověděla Věrka.
„Asi tak nějak...“ Koukáme si do očí.
„Kde máš ten pramen, kybernetiku?“
Chvilku jsem vzpomínal, proč jsme sem vlastně vylezli. „Jakej pramen? A jó... pramen. Ještě kousek. Vidíš? Támhle už vyvěrá.“
Mezi kameny tryskal malý pramínek. Do zkušební trubičky jsem nabral trochu vody.
„Podívej, Věro, co vidíš?“ Držím ji před očima trubičku – můj vynález.
„Růžové krystalky.“
„Správně. To znamená, že voda je nejen pitná, ale i zdravá. Kdyby krystalky byly zelené, umřeš do dvou dnů. Kdyby byly žlutohnědé, do pěti minut máš křeče, do osmi minut jsi v bezvědomí, a do patnácti minut se ti zastaví srdce. Mozek nevyšle impuls k dalšímu pokračování života. Tohle my, kybernetici, umíme.“
„Zabíjet lidi?“ postříkala mě vodou.
„Houby... Víme, které látky si mezi sebou rozumí, a které – když se propojí – mohou i zabít.“
„Václave, proč jsi vlastně od té práce utekl, když tě stále baví?“
Sedli jsme si do trávy. Chtěl bych se s ní milovat, testosteron nečeká. Proč se musíme bavit o práci zrovna teď?
„Už jsem se do práce vrátil. Píšu tady tak zásadní práci, že mě kolegové budou buďto nenávidět, nebo oslavovat. V každém případě se o tom bude mluvit, na to vem jed.“
„Už zase?“
„Promiň.“
Věra se protáhla jako kočka. Nemá podprsenku, to mi ještě scházelo. „Deset let jsem s chlapem v trávě neseděla. Můžu se o tebe opřít?“ Lehla si na záda a hlavu si opřela o mou baterku.
„Co to tam máš?“
„Baterku.“
„Vážně?“
„No dobře... kecám. Baterku mám v druhé kapse.“
Sedla si a zadívala se mi do očí. „Jakoupak informaci, ty můj kybernetiku, tvůj mozek vyslal tvojí falešné baterce?“
„Mozek jí prozradil, že už zase nemáš kalhotky,“ řekl jsem čistou pravdu.
„Takhle šmírovat umějí všichni kybernetici?“ objala mne.
Políbil jsem ji... jen zlehka. „Věrko, já teď nemám chuť se ptát ostatních kybernetiků, jestli umí šmírovat jako já.“
Líbáme se... čím dál víc. Náš vztah je příšerně uspěchaný, víme o tom oba. Ale vsadím se, že si to necháme pro sebe. Nevím jak to děláme, ale naše rty jsou stále spojené a přitom jsme svlékli jeden druhého.
„Václave?..“
„Ano, lásko?“
„Toho... jezevce... mi ukážeš až... zítra, jo?“
„Vymyslel... jsem si ho...“
„Podvodníku...“

(Pokračování)