Deník bezdomovce 10.

stále 24. 6. 2006
„Trochu jsme to uspěchali,“ zašeptala mi Věra do ucha.
„Myslíš ten začátek, nebo konec?“
„Ty dobře víš, co myslím. Chtěla jsem s tebou nejdřív chodit, až pak... tohle.“
„Souhlasím, dobrej nápad, Věrko. A jak dlouho bys se mnou chodila, než by „tohle“ přišlo?“
„No... já nevím. Asi tak rok?“
„To by šlo. Tak já si počkám."
"Pozdě," podotkla Věra.
"Akorát... Věruš, za rok mi bude padesát. To už bych tu taky nemusel bejt...“
„A kde bys byl?“
Ukazuju palcem směrem do pekla.
„Já bych po dnešku řekla, že jsi zdravej.“
Zasmál jsem se. „A víš, že se teď cítím ještě líp? Budu to muset zohlednit ve své zbrusu nové vědecké práci...“
„Tohle chceš lidem doporučovat?“
„No jasně. Proč ne? Kardiaci by u pohlavního styku měli mít i zdravotní sestru, ale jinak...“
„...to určitě,“ vyprskla Věra, „vždyť by to po zdravotní stránce bylo pro ně ještě horší... A vůbec, musíme se obléknout, aby z nás i hajnej nedostal infarkt.“
Na zpáteční cestě jsme našli ještě pár májovek. Začínám mít ale špatné svědomí – kluci se tam lopotí s okny, a já místo toho... A co teprve chudák Eva? Místo opilého tatínka – maminka si začala s bezdomovcem. Tak to sis, holka, moc nepolepšila. Někde v městské knihovně najdu tu tibetskou meditaci, snad Eduard Tomáš o tom psal. Musím tlumit libido za každou cenu. Takhle to dál nejde, neovládám se. Tenkrát zamlada mi to přeci zabíralo, sakra, tak v čem je problém? A jo, už vím... já neměl holku. Teď ji mám. No, holku... je zralejší, ale moc mě vzrušuje...
„Na co myslíš?“ zeptala se Věra za chůze.
„Ále, ještě před měsícem májovky rostly jako divé, a my jich máme sotva dvě.“
Pod mostem jsem se od kluků už nenechal odehnat. Snažili se, ale marně. Špatné svědomí moji chuť do práce umocňovalo. Nakonec mi svěřili řezání rámů.

Eva nás zavolala ke stolu. Úplná hostina. S mámou připravily hody, až jsem z toho byl naměkko. „Fakt jste na mě všichni moc hodní,“ držím u stolu proslov, chvěje se mi hlas. „Opravdu jsem si zpočátku myslel, že to tu s Fíďou už doklepu. S lidmi jsem nikdy moc nevycházel – oni se mnou taky ne. Dojali jste mě, pacholci mizerní...“
„Tak už si sedni a jez, nebo nám to kvůli tobě vystydne,“ usmívá se Mirek.
„Václave,“ ptá se Eva, „kde máš ten kanystr, se kterým jsi šel s mámou pro vodu?“
S hrůzou jsem se podíval na Věru – a ona na mne.
„Víš, Evičko,“ zachraňuje Věra situaci, „asi jsme tam ten kanystr zapomněli.“
„Ale vždyť jste šli k tomu prameni pro vodu, ne?“ diví se Eva.
„No jo... ale Václav mi ukázal jezevce...“

(Pokračování)