V zemi vysokého písku 3/VII

Smlouvání

„Mami, mně je blbě,“ pronesla Ivanka a koukla na mě zelenou tváří.
„Jo, mně je taky nějak šoufl, moc to houpe,“ podívaly jsme pod sebe, kde v hloubce padesáti metrů jiskřilo moře. Už pár dní jsme fascinovaně hleděly k obloze pokaždé, když jsme zahlédly padák, upevněný za člunem na laně a lidi, mávající na nás z výšky. Jako nejstatečnější z rodiny jsme sebraly odvahu a šly to zkusit. Poté, co nás dva obsluhující hoši zapnuli do různých popruhů a přezek a dali instrukce, kterým jsme nerozuměly, lano sebou trhlo a my se vznesly do výšky. Dostaly jsme se do zvláštní euforie a neměly jsme vůbec strach. Nevadí nám, když jsme v lanovce nad Skalnatým plesem a vítr s námi houpe sem a tam, nevadí nám ani propast ukončená mořskou hladinou pod námi, jen jsme nepočítaly se vzdušnými proudy a opravdu do minuty od vzletu začal náš žaludek stávkovat. Nejhorší chvíle jsme zažívaly, když jsme se podívaly pod sebe. Byl to stejný pocit, jako když se v rozjetém autě podíváte do mapy, abyste mohla navigovat a zvedne se vám žaludek. Celou čtvrthodinu jsme tedy koukaly do dálky, ověřily si, že Djerba je opravdu naprostá placka, jejíž nejvyšší bod měří pouhých padesát šest metrů a jednolitost terénu je narušována pouze věžemi minaretů. Být tam ještě chvíli, tak z té výšky krmíme ryby. Hodinu po přistání jsme se z toho zážitku léčily a uklidňovaly žaludek a odpoledne jsme se pak rozhodli zpestřit si kombinaci pláž – moře návštěvou hlavního města a touláním se po obchůdcích a kavárnách. Vzali jsme si taxi, neboť nás náš delegát Samir upozornil, že taxikáři „no banditos“, že se nemusíme bát, že nás natáhnout a že nejsme v Praze. Měl pravdu, zaplatili jsme tolik, kolik náš průvodce avizoval dopředu, prohlédli si houf plameňáků, který jsme míjeli cestou a vystoupili na okraji tržiště ve městě Houmed Souk.

„Ahoj!…jakse mašdobře…sadarmo dneska…poďte dále jen kuking,“ lákal nás Tunisan, majitel obchůdku s čímkoliv.
Od chvíle, kdy nohy nás čtyř opustily auto, stali jsme se centrem pozornosti pro stovky mužů, sedících před obchůdky, popíjejících čaj, kouřících vodní dýmky a jinak zevlujících. Okamžitě nás oslovovali česky, chválili krásu našich dcer a nabízeli velbloudy. Holky byly v šoku, přece jen, čeští muži mají své emoce více na uzdě, ale jak už jsme věděli, tady je všechno jinak. Pokud Evropanka v Tunisku nemá do deseti do rána za sebou aspoň tři komplimenty, chybí jí zřejmě noha nebo přebývá oko. První dny děláte, že si toho nevšímáte, ale pak si zvyknete a s úsměvem poděkujete. Nedá se totiž říct, že by tlačili na pilu moc nebo příliš obtěžovali. Jenom považují za nezdvořilé, přejít kolem ženy a neříct jí, jak je nádherná. To ostatně není špatný zvyk.

„Ahoj..jakse maš…dobře…jenom kuking levně sadarmo,“ pobízel další prodavač a tak jsme do jeho obchůdku vešli. Ocitli jsme se v jiném světě, ze všech koutů na nás koukaly vodní dýmky různých tvarů, barev a velikostí, napodobeniny značkových triček, figurky velbloudů, barvený saharský písek v lahvičkách, sušení škorpioni a pouštní zmije, kožené kabelky, stříbrné řetízky, barevná nápaditá keramika a vzduchem se nesla vůně jahodového tabáku. Lucka si začala prohlížet vodárny, protože kamarádovi slíbila, že mu jednu přiveze a při té příležitosti zapředla hovor, jestli bychom doma taky jednu nemohli mít, že: „Lukáš normálně s mamkou a taťkou hulí v obýváku.“ Zase jsme se jednou cítili jako starci, když jsme své patnáctileté dceři rázně vysvětlovali, že tak IN teda nejsme. Protočila oči, jako když jsem jí zakázala piercing brady a upřeně zkoumala zelenkavou skleněnou vodárnu.
„Kolik stojí?“ padla zásadní otázka a vzápětí začalo to správné divadlo. Před nákupem jsme si zjistili, jak smlouvat a těšili jsme se na zábavu. Prodavač vzal kus poškrtaného papíru a začal:
„Normalni cena pro amerikanos je čtyřicet osm, vy ale čeko, tak pro vas specialně třicet osm.“
Celá rodina jsme se zatvářili pobaveně, jakože to je dobrý fór a vyzbrojena informacemi - nikdy neříkej, kolik jsi ochotná zaplatit, začni na desetině jeho ceny nebo na polovině toho, co jsi ochotna dát a nepouštěj se do smlouvání, pokud nemáš vážný zájem - jsem přeškrtla jeho cifru a napsala pětku
„Pět?! Vy banditos! Firma kaput, familia bankrot, děti hlad a umřít!“ hořekoval hlasitě a poté pravil, „dobře…moje cena…vy bankrot, vaše cena… ja bankrot,“ přeškrtl moji pětku a napsal třicet.
Dalších deset minut, během kterých jsme dvakrát odešli, jakože tedy za takové prachy ne a následného volání prodavače, ať jdeme zpět, jsme cenu usmlouvali na finálních šestnáct dinárů. Mezitím za Lucku nabídl deset ferrari, za Ivu osm tisíc velbloudů a já jako lehce přestárlý model, navíc neblonďatý, jsem vydala za pět tisíc velbloudů. Rozloučili jsme se a zapadli hned do vedlejšího obchůdku, kam nás majitel tahal, ať se podíváme na kožené bundy. Nastalo další kolo:
„Jaka barva vam libit se?“ ptal se prodavač
„Já ale nechci nic kupovat.“
„Nemuset kupovat. Jaka barva? Modra?“ měla jsem na sobě bledě modré šaty.
Viděla jsem, že nedá pokoj, tak jsem se rozhlédla po obchůdku, která barva mu tam chybí a řekla:
„Zelená.“
Nešťastně projel okem zboží a pak odněkud vyštrachal brčálovou hrůzu:
„Ale tu přece ne,...“měl soudnost. Tak teď doopravdy, jaká?
„Oranžová se stříbrnými proužky,“ smála jsem se a majitel protočil oči:
„Hrozná ženská,“ a naznačoval škrcení. Pak se obrátil na Toma a zeptal se jeho:
„A jaká barva tobě?“ Tom potutelně pravil:
„Růžová.“
„Ty jsi gey?“ zazněla překvapená odpověď. Ještě pár minut jsme srandičkovali a přesto, že jsme nic nekoupili, jeho přátelské chování se nezměnilo.
Podobným způsobem jsme ještě jinde usmlouvali tabák z dvaceti dinárů na osm a obrázek z čtyřiceti pěti na sedm, abychom pak v obchodě s fixními cenami zjistili, že dýmku jsme i tak přeplatili o čtyři dináry a tabák o dva. No co, aspoň jsme si užili trochu srandy a přičichli k místní mentalitě. Musím říct, že i ti, u kterých jsme nic nekoupili, byli pohodoví a jejich snaha o komplimenty nepřekročila únosnou mez. Ovšem rozhodně jsme začaly chápat výhody dlouhých hábitů.

„Tak co, dáme si něco na zub?“ koukla jsem na Toma.
„Jo, můžeme si tady sednou,“ ukázal na jednu z venkovních kavárniček. Vzápětí u nás stál usměvavý číšník:
„Dobrý den, co si dáte?“
„Přineste nám prosím jídelní lístek.“
„Ten mám tady,“ a ukázal si na hlavu, „dneska máme pivo a pomerančový džus s citronem.“
„Vážně? Tak nám přineste pivo a tři pomerančové džusy s citronem.“
„Si představ ty domácí nákupy,“ povídám, když číšník odešel, „tak, dneska máslo, mlíko a chleba…to stačí, když vyjdu o dvě hodiny dříve, než to všechno uhádám. No a víkendový nákup?…To je třicet položek…OK, vyjdu v úterý odpoledne. V sobotu jsem zpátky.“
„Jak tady takhle můžou fungovat? Dohadovat se o cenu každých blbých zápalek.“
„Slyšel jsi Samira. Osm set let praxe.“
Trvalo nám hodinu, než jsme únavu ze smlouvání zvládli a vypravili se zpátky do hotelu. Inu…jiný kraj, jiný marketing.
..........

pokračování příště - "Figurky"