Deník bezdomovce 19.

Zvoní mobil.
Věra V: „Čau bezdomovče. Co kdybychom dneska zašli do naší kavárničky?“
Já: „Tak jo. Počkám na tebe před nemocnicí. Ale Věrko, kladu ti na srdce, pořádně se odspodu oblékni, děsně tam fičí.“
V: „Můžeš mi prozradit, v kolika letech dostaneš rozum?“
Já: „Spíš si zřetelně vybavuju, kdy a kde jsem o rozum přišel. A hlavně proč...“
V: „Hele, bezdomovče, sex není všechno. Až vyrosteš a zmoudříš, třeba na to přijdeš. Budu mít na tebe dneska pár otázek, tak se těš!“
Já: „Něco jsem provedl?“
V: „Tak v pět u vrátnice. Čau, bezďáku.“
Zavěsila. Ahoj jsem řekl už do hluchého mobilu.

U vrátnice jsem přešlapoval přesně v pět. Věra měla mírné zpoždění, ale pracující ženě tohle přeci nemůžu vyčítat. Po cestě mi nechtěla nic prozradit, vedla podružné řeči o nepodstatných věcech. Ale v kavárně přiostřila: „Co je tohle?“ Ze své tašky vytáhla projekt srubu se solárními kolektory, poblíž se tyčil sloup s větrnou elektrárnou. Půdorys jasně naznačil, že srub nešetřil ani počtem, ani velikostí jednotlivých místností. I s garáží pro dvě až tři auta se počítá.
„Takhle si s Mirkem představujete permakulturu? Potravinovou a energetickou soběstačnost? Nepočítala jsem ani s elektřinou ani s benzínem. Natož s takovýmhle dřevěným HRADEM!“
Beru si od ní usvědčující materiál, který jsem měl schovaný za skříní. „Kde jsi to našla?“
„Vašku, přestaň blbnout! To je snad jedno, ne? Znáš doktora Veselského?“
„Ne. Ale kamarádil se s mými rodiči.“
„Jo, tak to je on. Víš, co mi řekl? ,Jestli ten váš bezdomovec má teď jen půl majetku než dřív, tak mu zůstalo tolik milionů, co máme my dva prstů na ruce.´ Vašku... že kecal?“
„Kecal.“
„Fakt?“
„Je toho víc. Dva melouny mi nedávno přibyly. Dalších jedenáct dostanu z Anglie na vybavení laboratoře... a to je jen začátek.“
Věra má hlavu v dlaních. Její výraz v obličeji naznačuje něco mezi smíchem a pláčem. „Jakou zase laboratoř, hergot?“
Zapíchnul jsem prst do projektu srubu. Největší místnost... no, spíš větší hala.
„Ježíši, Vašku... proč jste s Mirkem žvanili o permakultuře?“
„Věrko, miláčku, dýchej zhluboka, uklidni se. Permakultura tam bude, ale hlavní dozor nad tím bude mít Mirek s Luďkem. Ležej v odborné literatuře a už mají předplacené přednášky na Slovensku.“
Věra si utřela zpocené dlaně do ubrousku. „Ani se neptám, kdo jim ty přednášky zaplatil.“
Pohladím Věru po vlasech. „No ták... Věrko, já vím že to je blbý. Bejt v Čechách bohatej není žádnej med. Ale já za to opravdu nemůžu, že se dneska víc platí za mozek než za ruce.“
„Nebo za nohy,“ usmála se Věra.
„Proč za nohy?“
„Protože fotbalisti mají těch milionů víc než ty, bezdomovče.“

(Pokračování)