Příběh šťastného foxteriéra

Paní Dáša jezdí ráda na Vysočinu. Uprostřed hustých lesů, protkaných běžkařskými trasami má chatu a občas posedí s rodinou a přáteli u táboráku, pod hvězdami posetou oblohou. Jeden listopad před lety byl velmi příjemný, barevný a prosluněný, takže ač by se toto roční období mohlo zdát pro piknik u ohně už trochu chladné, v tomto případě tomu tak nebylo. S manželem nabalili auto teplým oblečením, zásobami, naloženými kuřecími stehýnky a několika lahvemi bílého vína a těšili se na příjemný víkend.

Tenhle nápad ale neměli sami. Ve vedlejší chatě chtěli její majitelé taky využít posledních příjemných dní a tak sezvali velkou společnost. Celé odpoledne přijíždělo jedno auto za druhým a jindy tiché hvozdy začaly žít čilým ruchem:
„Čau, kámo, ty vole, tys zase přibral,“ pravil na uvítanou majitel chaty čtyřicátníkovi, který se pracně dral ven ze škodovky.
„Zklapni, Rudlo, ty taky nevypadáš nejlíp. Co ten pupek?“ odpověděl „kámo“ a bodře ho doubl do břicha.
„Mám krkovičku a taky bečku piva!“ halasil zatím další.
„Ne, že se zase ztřískáš jako loni, ty dobytku!“ podotkla suše jedna z matek rodu a hodila po manželovi studeným pohledem.
„Neboj, zlato, a dej si taky panáka, ať jsi povolnější… cha, cha,“ odvázal se „dobytek“ a plácl upjatou manželku přes pozadí.
Do toho mumraje vybalování a halasení pobíhal neurčitý počet dětí ve věkovém rozmezí tří až třinácti let a střídavě se praly nebo řvaly. Občas taky obojí najednou. Chvílemi to vypadalo jako v jedné filmové scéně, kde matka od rodiny, do které si každý z manželů přivedl svoje děti a další si pořídili spolu a která nemá situaci až tak pod kontrolou, volá na svého manžela:
„Miláčku, pojď mi prosím tě pomoct. Moje děti a tvoje děti bijou naše děti!“
A aby toho nebylo málo, kolem celé skupiny teď už asi dvaceti lidí pobíhal pes, štěkal, tajtrlíkoval, poskakoval a bylo vidět, že si ten halas opravdu užívá. Není divu, byl přesně té rasy, které je nejspokojenější, pokud se něco děje a když je náhodou příliš klid, postará se, aby to tak dlouho nezůstalo. Prostě foxteriér.

Paní Dáši zatím tuhl úsměv na rtech a vidina klidných romantických chvil pod noční oblohou se pomalu rozplývala v nekontrolovatelném rámusu od sousedů. S postupujícím večerem se do halasu zapojil magneťák, pivo teklo proudem a po několika hodinách dospělí jeden po druhém, s několika promilemi v krvi, odpadali. Kolem jedné ráno už u dohasínajícího ohně zbyly pouze bezprizorní děti, na které nikdo nemyslel. Poté, co obešly poloprázdné kelímky od alkoholu a všechny zbytky pořádně dorazily, odešly se i ony do chaty uložit ke spánku. Jediný, kdo u ohně zůstal, byl onen pejsek. Celou dobu překypoval energií a ta mu neubyla ani teď. Neměl se ale s kým družit. Seděl sám u posledních doutnajících oharků a koukal, co se bude dít zajímavého. Zabodl pohled k vedlejší chatě:
„A na tebe zapomněli, viď?“ pravila rozněžněle paní Dáša, která byla psíkem celý večer fascinovaná a doslova se do něj zamilovala. Už předtím, okouzlena knížkou Robin, spisovatelky Zdeny Frýbové, koketovala s myšlenkou pořídit si psíka oné rasy. Teď její představy nabyly konkrétnějších forem:
„Zkusíme na ně zabouchat, určitě tě pustí domů. Neboj.“
Pejsek se ale rozhodně nebál a ani fakt, že nikdo z jeho páníčků neotvíral, mu nezkazil náladu. Dělal roztomilé ksichtíky a s hlavou nakloněnou na stranu čile rejdil paní Dáši kolem nohou. Výše hladiny alkoholu účastníků mejdanu ale zjevně nedovolovala jejich sluchovým buňkám zaslechnout v nočním tichu intenzivní bušení na dveře a ty zůstaly neotevřeny.
„No nic, co s tebou? Tak prostě přespíš u nás,“ pravila Dáša, jako žena činu. „Přece tě nenecháme venku.“
S manželem se rozhodli vyčlenit pejskovi verandu, kde byl pouze odpadkový koš a kobereček, na kterém se mohl pohodlně vyspat. Zavřeli za ním dveře a unaveni tím mnohahodinovým rámusem zamířili do podkroví, kde mají ložnici. Převlékli se do pyžam, popřáli si dobrou noc a …
…začalo peklo!
Pes se rozhodl, že tohle si teda nedomluvili, že jemu se spát nechce a že se mu už vůbec nelíbí být sám, bez společnosti. Začal hrát s odpadkovým košem rugby a vrhal jím proti stěně verandy tak, že hrozila sesunutím a štěkal a štěkal a… štěkal.
„No, to snad nemyslí vážně,“ pronesl manžel paní Dáši poté, co si deset minut tiskl polštář na uši a doufal, že se pes unaví. „Běž mu prosím tě domluvit, já chci spát!“
Paní Dáša tedy sešla dolů a použila všechnu svou výmluvnost na to, aby čilounovi vysvětlila, že jsou dvě ráno a že v tu dobu spí i pejsci. Koukal na ni mile a chápavě, vrtěl ocasem a zdálo se, že situaci rozhodně pochopil. Dáša vystoupala nahoru, ulehla, pronesla k manželovi:
„Už bude klid,“ a …
Nebyl.
Psík už měl rány košem natrénovány a začalo druhé kolo. Dáša pochopila, že ho bude muset pustit dovnitř. Stejná scéna se opakovala, když byl zavřen v kuchyni a později i v obýváku. Nakonec ho ve čtyři ráno pustili k sobě do ložnice, kde si lehl na peřinu a jedním okem kontroloval, jestli nikam nejdou a občas se dloubnutím do polštáře dožadoval nějaké akce. Vstali ráno v sedm, nevyspalí, naštvaní a vyřízení a čekali, až se dveře vedlejší chaty otevřou, aby to mohli nezodpovědným sousedům pořádně nandat.
„Co já jim řeknu, to si za rámeček nedají,“ horlila Dáša.

O dvě hodiny později se z chaty vypotácel první účastník a začal nosit batohy do kufru auta:
„Dobrý den,“ pravila nasládle paní Dáša, „tak jakpak jste se vyspali?“
„Ale, děkujeme za optání, moc dobře. To víte, ten horský vzduch dělá divy,“ odvětil mile pán a šel do chaty pro další zavazadlo.
„A víte, že jste včera zapomněli psa venku?“ zeptala se s předstíraným klidem.
„Psa? Tohohle?“ zeptal se udiveně Rudla. „Ale kdepak, ten není náš. Ten se k nám prostě přidal. Čert ví, komu patří.“
Paní Dáša zůstala štajf a nevěřícně zírala na foxteriéra, který opět vesele vrtěl ocasem, smál se s tlamou od ucha k uchu a čekal něco dobrého k snídani.

Nakonec byla Dáša ráda, že sousedy umluvila, aby vzali psíka alespoň na nejbližší policii. Měl naštěstí psí známku a byl dobře živený, takže to nebyl žádný bezprizorní toulavý chudáček. V jeho případě bylo jasné, že se ho jeho páníčci brzy dopátrají. Proč? Protože pokud foxteriéra máte, jste vyčerpaní jeho neustálým hlídáním, jeho energií, jeho potřebou stále někam utíkat, s někým se přátelit, ať už je to hárající fenka nebo náklaďák. Pokud vám ale opravdu uteče, budete podnikat masivní akce na jeho záchranu, slíbíte tučnou odměnu každému, kde ho někde zahlédl, zapojíte Scotland Yard, FBI, tetu z Bubenče i strejdu z Vysokých Tater, jen abyste svého miláčka našli. Soužití s foxteriérem totiž způsobuje silnou závislost. Neustále na něj nadáváte, líčíte přátelům, jak vám zase hnul žlučí, když vám rozcupoval nové botky od Bati, ale ve skutečnosti bez něj nedokážete žít. … ( A kdo ví… možná to byl opravdu ten slavný Robin, během jednoho ze svých Velkých Útěků.)

Jednu podstatnou věc ale onen psík určitě rozhodl. Paní Dáša už nechce o foxteriérovi ani slyšet. Je navěky vyléčena z romantických představ o roztomilém čiperovi a mluví něco o želvě. Prý je to báječné, tiché a tak neuvěřitelně klidné zvíře.