Strašlivá historie růžových šatů

„Ahoj, Kájo… dobrý den, paní doktorko… zdravím Vás, pane inženýre…Tak, můžeme jet,“ pravila PhDr. Dana Doudová, CSc., poté, co se přivítala s ostatními členy spanilé jízdy - kolegou Karlem a členy vedení, doktorkou Prokešovou, důstojnou dámou v šedém tvídovém kostýmku a inženýrem Štajnerem. Dnešek je důležitý, jde opravdu o hodně a pokud bude konstalace hvězd příznivá a všechno klapne, bude večer zásadní projekt pro Sdružení Invalidů, na kterém pracovali už rok, schválen. Pak už lidé s fyzickým omezením nebudou muset lepit pytlíky a dělat jinou podobnou tupou činnost jenom proto, že měli tu smůlu a narodili se s kratší rukou nebo sluchovým postižením, ale bude jim dána možnost používat i mozek, vzdělávat se a například i překládat knihy a články z angličtiny a němčiny do češtiny.
„Nezapomněla jsi na ten referát?“
„Neboj, mám ho tady.“
„A rozpočet?“
„Dodělávala jsem ho ještě v noci, ale je přesný.“
„No, tak děj se vůle boží,“ pomyslil si Karel, nastartoval svou škodu 120 L a zamířil k dálnici směrem na Brno. Psal se rok 1983.

Dana usedla na zadní sedadlo a zálibně se zahleděla na své nové šaty:
,Tak ty mi opravdu seknou, konečně jsem si jednou vybrala dobře,‘ pomyslila si. Byla ten přírodní typ, který se cítí nejlíp v tričku a džínách a šaty si obléká pouze pod fyzickým nátlakem a přesto vypadá za všech okolností výborně. Když už je donucena ke koupi nějaké róby, většinou tak zpanikaří, že sáhne po příšerně drahé a naprosto neslušivé tylové hrůze a doma pak nevěří, co za výtvor si to pořídila. Tentokrát ale rozhodně vedle nešlápla. Elegantní růžovošedá kombinace barev podtrhovala její husté blond vlasy a splývavý, ve správných místech projmutý střih, zdůrazňoval bezvadnou figuru. Vypadala skvěle a cítila to správné adrenalinové napětí v očekávání důležitého souboje.

Po hodině a půl jízdy se o slovo hlásil pocit neodbytného tlaku v podbřišku. Ale kde tady najít WC? Benzínové pumpy na trase Ostrava – Brno se daly spočítat na prstech jedné ruky a to i pokud byste měli prsty pouze tři.
„Karle, můžeš mi tady někde zastavit? Musím…“
„No jo, ale další pumpa je až u Brna.“
Dalších dvacet minut jízdy už bylo nesnesitelných, když se najednou zjevilo po pravé straně dálnice odpočívadlo.
„Zastav!... Promiňte, jsem hned zpátky,“ pravila Dana spolucestujícím a vyběhla v elegantních černých lodičkách do rozoraného pole. Jak naschvál bylo ze všech stran vidět, takže nějakou dobu pobíhala zmateně v naměklé hlíně, až se na ni nakonec usmálo štěstí a objevila terénní nerovnost, na které rostlo pár keříků. Vyběhla na kopeček, rozkročila se, aby mohla vykonat pro co sem přišla a když pohlédla pod nohy, ztuhla hrůzou. Jelikož toto místo bylo na příslušné trase jediné vhodné pro hledaný účel, mělo stejný nápad za poslední týden asi padesát lidí. Kolem nových lodiček, kam až oko dohlédlo, se nacházely desítky hromádek exkrementů různého stáří a konzistence. Dana tedy lokalizovala ta sporá místa, na kterých byla pouze hlína, přidřepla, přidržela si šaty a odložila si tu hodinu potlačovanou zátěž.
,Bože, díky,‘ pomyslela si s blaženým úsměvem a samou radostí nad pocítěnou úlevou se na vteřinu přestala kontrolovat. Trest se dostavil vzápětí. Na mokré hlíně jí podjely lodičky, Dana se svalila celou vahou na zadek a ve vteřině sjela dolů onu terénní vyvýšeninu, stírajíc rozprostřenou sukní produkty lidského snažení, které tam zanechali její předchůdci.
Dalších pět minut seděla na zemi a zcepeněná hrůzou přemýšlela, jestli se má oběsit nebo otrávit. Šaty byly celé pokryté smrdutou hmotou a neexistoval způsob, jak katastrofu operativně odstranit.

„Tak jedem,“ zvolala s hysterickým úsměvem Dana, když přišla k autu, ve kterém se už všichni dívali významně na hodinky. Naskočila dovnitř a přibouchla dveře:
„Nevadí, když si zakouřím?“ zeptala se do ticha, nečekala na odpověď, zapálila si tři najednou a mohutně vyfukovala ve snaze přehlušit ten smrdutý zápach, linoucí se celým autem, jiným zápachem, sice též strašným, leč společensky omluvitelným.
„Otevřu okénko, co vy na to?“ oznámila opět nepřirozeně vysokým hlasem a odpovědí ji bylo podivné ticho, které trvalo až do Brna.
Když po půl hodině dorazili na místo a vystoupili z auta, všichni se na ni zaraženě dívali, ovšem nikdo se na nic neodvážil zeptat. Zamířili k univerzitě, na které se měli zúčastnit důležité pracovní snídaně, před následným jednáním.
„Já si jenom odběhnu něco vyřídit a pak se k vám připojím,“ zvolala opět vesele Dana a zvláštními couvavými krůčky zamířila k obchodnímu domu.
„Ale, poč…kam?...vždyť…“ nestačil ani dopovědět kolega a Dana zmizela z dosahu jejich překvapených pohledů.
„No, tak nic… kolegyně se k nám později připojí,“ pravil s omluvným úsměvem Kája svým spolucestujícím na úrovni a v duchu Danu cupoval na kousky.

Ta mezitím vplula do obchodního domu s částkou sto padesáti korun československých v kapse, které jí původně měly zajistit celodenní stravu. Což o to, na oběd to bylo dost, ale aby se za ty peníze člověk slušně oblékl, to už byl problém.
,No nic, zkusím něco vybrat v dětském oddělení, tam jsou ty ceny přece jen nižší,‘ pomyslela si Dana, momentálně velmi šťastná za svou drobnou postavu. Po chvílí přehrabování si zakoupila černobílou plisovanou sukni se vzorem pepita, která při dosednutí díky silonovému materiálu elektrizovala a dělala obrovskou bublinu na klíně a k tomu tričko jasně modré barvy, které díky černým proužkům na rukávech připomínalo fotbalový dres. Zaplatila sto čtyřicet osm padesát a vběhla na toaletu univerzity upravit svůj zevnějšek. Shodila šaty, na něž byla původně tak pyšná, v rámci možností je vyprala v umyvadle, vyždímala a narvala do kabelky, kterou se marně snažila zapnout. Oblékla se do svých nových svršků, očistila černé elegantní lodičky a vyrazila k zasedací místnosti, kam dorazila jako poslední. Cestou minula zrcadlo, ve kterém se mihl obraz úchylného fotbalisty v kostkované sukni a lodičkách. Všichni důležití pánové už seděli kolem leštěného oválného mahagonového stolu a pouze jedno místo zůstávalo volné. Když vešla dovnitř, její kolegyni z auta, doktorce Prokešové, se pozvedlo levé obočí a údivem poklesla brada. Proč si doktorka Doudová brala na cestu do auta reprezentativní šaty a na zásadní jednání fotbalový dres, to opravdu nechápala. Dana, mající v hlavě pouze jedinou myšlenku, která se rozhodně netýkala projektu, který má obhajovat, ale toho, aby nikdo neucítil ten smrad z kabelky, všechny nesměle pozdravila a zamířila k jedné osamocené židli, která nebyla u stolu, ale u stěny a říkala si, že stačí, když bude Karlovi z dálky jednotlivá lejstra podávat. Však on už to nějak odmluví:
„Ty ses fakt zbláznila,“ cedil kolega, kterému už došla trpělivost, přes zuby, „tak, snad si sedneš ke stolu…“
A tak Daně nezbylo než s omluvným úsměvem usednout na poslední volnou židli u stolu Důležitých. Poklesla v kolenou, usedla a probrala ji až rána do brady o okraj stolu. Ta židle totiž měla jen tři nohy. Dana zajela pod stůl a nad úrovní leštěného mahagonu koukaly pouze její udivené oči. Kolega Karel povstal, odstrčil onu pochroumanou židli, přisunul novou, chytil Danu zasunutou pod stolem zezadu dvěmi prsty za ramena, vyzvedl ji na židli a pravil:
„Rád bych vám představil doktorku Doudovou, absolventku Karlovy university a autorku velmi zajímavého projektu, který by Vám nyní ráda představila.“

Projekt byl přijat, zřejmě proto, že Dana důležité pány přesvědčila o tom, že s postiženými je nutné pracovat, aby neměli čas na oblékání se do srandovních oblečků.

Na zpáteční cestě, kdy už jeli v autě sami dva, se Karel tvářil, jako by mu něco vrtalo hlavou a chtěl se zeptat, ale dlouho se rozhodoval. Po chvíli se osmělil:
„Ty, Dano, ty jsi ale dneska nějak neměla svůj den, že? Zdálo se mi, že jsi trochu mimo.“
Pohled, který se mu zabodl do tváře nesl známky počínajícího šílenství:
„Neměla svůj den???!!! … Ráno jsem se vyráchala v hovnech, prosmrděla jsem celou cestu až do Brna, nahastrošila jsem se za stopadesát korun jako totální dement, přede všemi kapacitami v oboru jsem v tom ohozu spadla pod stůl a ty se mě ptáš, jestli jsem neměla svůj den?!“

………………..

Elegantní doktorka Prokešová se však Dany nikdy na její podivné chování nezeptala a tak dodnes invalidé netuší, že za svou možnost smysluplné životní seberealizace vděčí jedné doktorce filozofie, která kdysi před pětadvaceti lety položila na oltář jejich vzdělání svou lidskou důstojnost a klidný spánek. Ještě i dnes se totiž občas budí hrůzou ze snu, ve kterém stojí na oválném mahagonovém stole v zářivě modrém fotbalovém dresu, ze kterého ukapává smrdutá hnědá hmota, obklopena intelektuály zacpávajícími si nos, a majícími v hlavách jedinou pohrdavou myšlenkou:
„Dneska už opravdu dají doktorát každému idiotovi.“

……………………..
P.S
Ony růžové šaty visí už čtvrt století pečlivě vyprané hodně hluboko v jedné skříni.
Už nikdy si je nikdo na sebe nevzal.
Tímto zdravím svou tetu Danu :o))