Kocouří historie

„Kde je?!“
„Co já vím? Vím určitě, že když jsem auto zamykal, byl vevnitř...“
„No, ale teď tady prostě není!“
„To je blbost, asi se jen někam schoval.“
„Kam se asi tak mohl schovat v malém autě, nevíš?!“
„Ježiš, nehysterči… tak třeba zalezl pod sedadlo. Je to prostě vystresovaný kocour. Uvědom si, že ještě před hodinou byl v útulku.“
„No, výborně, určitě ti proklouzl ven, když jsi bral z kufru ten notebook.“
„Přece ho tam nenechám. Ty si nepamatuješ, jak nám tehdy na parkovišti vykradli auto, když jsme byli v kině?! Předhazuješ mi to už dva roky!“
„Jenže teď ho budeme nahánět po celé Porubě…To se s ním můžeme rovnou rozloučit. A právě jsme dali dva litry za pelech, misky a žrádlo!“
„Prosím tě, zavři ty dveře a hledej. Přece se nemohl vypařit… Au! Stojíš mi na noze,“ zařval Pavel, když se Klára snažila prozkoumat zásuvku na cédéčka a jehlovým podpatkem se zaryla do sandálu svého muže, který právě kontroloval prostor za zadním sedadlem.

Následujících deset minut nadzvedávali v neprodyšně uzavřeném autě koberečky, nakukovali za sedadla a nakonec se přistihli při tom, že dokonce i otevírají a protřepávají cédéčka … jakoby se tam mohl kocour schovat.
„To je den, do háje,“ povzdechla si Klára, která pomalu ztrácela naději, že chlupáče najdou, když najednou nahmatala mezi plastem a plastem, pod palubní deskou, živou hmotu. „Mám ho!... Je tady pod zásuvkou,“ křikla na Pavla a snažila se zachytit tu změť nazrzlých chlupů, rozhodnutou nevzdat se svého bezpečného útočiště i za cenu fyzického boje. Po následující krátké a intenzivní bitvě oddychovala Klára na předním sedadle, drtíc přitom kocoura na klíně
a otírajíc si krev, kapající s rozškrábnutého obočí:
„Tak, můžeme jet. Doufám, že to Káča aspoň ocení. Seknou kousek vedle, neměla bych oko,“ zavrčela na svého muže. „Tebe taky pro něco poslat… Říkala jsem ti, vyber nějaké roztomilé malé kotě, co jí zahraje na city… a ty přineseš Barbara Conana!“
„No jo, když on se na mě tak smutně koukal…“ pronesl omluvně od volantu Pavel.
„To sice chápu, ale nějak jsi zapomněl, pro koho to má být dárek. Jestli té naší samotářské Káči neseženeme do bytu hodně brzo nějakého živého tvora, obroste mechem a dveře bude lidem otevírat jenom na pět centimetrů. Už teď se stahuje do sebe a je čím dál nevrlejší. Posledně jsem si všimla, že mluví nahlas sama se sebou. Kotě by ji mohlo trochu nastartovat. Ovšem tenhle kočičí puberťák se tváří tak roztomile asi jako moje šestnáctiletá neteř, když jí brácha říká, že musí být z mejdanu doma v devět. S ním nás ani nepustí dovnitř!“

Zabráni do pochmurných úvah, dojížděli pomalu na narozeninovou oslavu:
„Hele a tvař se, že jako pohoda, jo? Trochu jsem ho uklidnila, takže by mohl zapůsobit.
Viď, ňufáčku, vždyť ty jsi moc roztomilý kluk,“ prohlédla si Klára vlastně poprvé kocourka pořádně. Měl krásně žíhané zelenohnědé oči, momentálně ještě pořád metající blesky, zrzavou garfíldovskou srst a z koťátkovské něhy nedávno dorostl do teenagerského klackovství - samá ruka, samá noha a … samý hormon. „Nepokaž si to, ona je Káča moc hodná, jenom už je dlouho sama a zvykla si na to, víš? Jestli na ni zapůsobíš, budeš se mít jako v ráji.“… ,A jestli ne, můžeme to zabalit a k příštím narozeninám jí dát rovnou papuče, zástěru a permanentku do Klubu samotářů,‘ pomyslela si nevesele.

Po půlhodině jízdy dorazili na místo, posbírali výbavu a vyjeli výtahem ke Katčinu bytu.

„Káča má dnes narozeniny
My máme přání jediný
Štěstí, zdraví
Štěstí, zdraví
Hlavně to zdraví…“ rozléhalo se panelákem poté, co oslavenkyně pootevřela dveře svého bytu v osmém patře.

„Tak, všechno nejlepší k těm druhým dvacetinám!“ spustili překotně Pavel s Klárou a hrnuli se dovnitř. „Hmmm, co to tady tak krásně voní?“ zeptala se Klára nadšeně, zatímco oslavenkyně tupě koukala na náklad v Pavlově náruči.
„Co to je?“ zeptala se suše.
„Tohle?“ otázala se roztomile Klára, jako by si chlupatého tvora v Pavlově náruči všimla zrovna teď. „To je Lumpík. Bude tady s tebou bydlet. Užijete si spoustu srandy, koupili jsme mu i domeček a hračky…“
„Já ho nechci. Dáte si kafe?“
„Ale… podívej, jak je roztomilý,“ zavolala Klára zmateně a položila kocourka na zem, když mu před tím pošeptala do ucha: „Hele, teď klidně seď a tvař se mile a zranitelně. Je to důležité.“
Kocour jí ale v kocouří řeči odsekl něco jako: „Strč si ty své rady za klobouk,“ a po položení na koberec v obýváku vlítl do kuchyně pod kredenc dřív než bys řekl ,chyť tu hysterku!‘ Při běhu shodil vázu, která se rozletěla na tisíc kousků jako naděje českého národa po Bílé Hoře a parkety u kredence poznamenal rýhami od drápů. ,Tak, to bychom měli,‘ poznamenala šeptem Klára Pavlovi, ,to se fakt povedlo.‘
Po zkušenostech z auto věděli, že nemá cenu snažit se ho vydolovat, jenom by ho zase rozběsnili a to bylo vzhledem k dojmu, který potřebovali udělat rozumné asi jako jít si zaplavat s žraloky, když vám zrovna teče krev z nosu. Tak ho nechali kde byl, dvě hodiny probírali nejnovější drby, cpali se čínou, a jakoby mimochodem pronášeli proslovy o prospěšnosti soužití člověka se zvířetem a o jeho vlivu na psychickou pohodu a tiše doufali, že Katka vyměkne a kocourka si nechá.
„Tak my jdeme, díky, bylo to bezva…“ pronesli Pavel s Klárou po několika hodinách a jakoby nic si oblékali bundy a mířili ke dveřím. Za nimi šla Káča s pelechem a slovy:
„Ještě to zvíře…“
„No, vidíš… málem bychom zapomněli,“ plácla se Klára do hlavy a klesla zklamaně na všechny čtyři, aby vyšťárala tu urputnou nepřátelskou změť chlupů.
„Promiň, kámo, budeš muset zpátky. Ale já ti za to nemůžu. Varovala jsem tě,“ pronesla Klára smutně k chlupáčovi, ale ten se tvářil, že je mu to upřímně jedno. Asi si v útulku udělal kámoše a nemohl se dočkat, kdy ho z výletu přivezou zpátky domů, aby jim poreferoval.

V útulku z nich neměli radost.
„To vám to dlouho nevydrželo,“ pronesla ošetřovatelka sarkasticky. Pod fousy si mumlala: ,Takové lidi miluju, co si myslí, že zvíře je nějaká věc, kterou si můžou vzít a když se jim nehodí, tak ji vrátit.‘
Ukolébal ji až fakt, že Klára s Pavlem přihodili ke kocourkovi i pelíšek, žrádlo, misky a hračky v celkové ceně asi dva tisíce korun. Dá se říct, že se jim ten několikahodinový výlet opravdu vyplatil.

A tak, jestli uvažujete o pořízení živého tvora, utíkejte rychle do Havířovského útulku. Čeká tam na vás zrzavý kocourek s věnem. Je milý a přítulný… tedy … mohl by být… pokud si ho někdo nechá déle než dvě hodiny.