První dny s Vendetou

„Lenko tak jí pobídni!“
Křičela trenérka Verča a já zoufale pobízela koně pod sebou ke klusu.
Ani na desátý pokus se nedařilo, a tak jsem kobylu pleskla bičíkem. Z Verčina pohledu jistě následovala velmi komická situace. Kobyla se zarazila a pak najednou vyskočila všema čtyřma divoce do vzduchu. Což jsem pochopitelně zcela nečekala já, a tudíž jsem opustila sedlo a nedůstojně přistála na zemi.
Když se Verča přestala smát a já se zahanbeně zvedla, chytila jsem už zase klidně stojící klisnu za otěže.
„Tak jak se jezdí na vlastním koni? Ha ha ha...“ Řehtala se druhá instruktorka, Monča, opírající se o hrazení.
„Vendeta, no tak...“ Konejšivě a zároveň trochu naštvaně jsem na kobylku promlouvala a hladila ji po hebkém nose. To už k nám přikráčela Verča aby jí podržela a já se vyhoupla do sedla, pro případ že by do ní zase něco vjelo.
„Taky sis musela koupit první problematické zvíře cos viděla?!“ Rozčilovala se Verča, ale já byla za kobylku pod sebou neuvěřitelně vděčná.
Její krása, původ i zvláštní povaha z ní činili mojí favoritku. Když jsem se dozvěděla, že je na prodej, bylo jasno. Její cena byla i tak poměrně nízká. Vendeta bývala velmi dobrá skokanka, ale pak ji začala bolet záda a už nebyla vhodná pro trvalou zátěž. Proto se jí rozhodli prodat...
No a ustájení?
Do Vrchovan, téměř vedle stáje, jsem se nastěhovala nedávno a tak bylo jasno. Dokonce Verča, sestra majitelky stáje, souhlasila, že přijede na celé léto, aby mi s kobylou pomohla.
„Tak si ji zkus znova naklusat.“ Vzdychla Verča.
Nevěděla jsem v čem je problém... Jemně jsem ji pobídla do kroku, poslušně se rozešla, ale na silnější pobídku nereagovala. Nevěděla jsem, proč se se mnou ta krásná kobylka chce prát…
A pak mě to napadlo. Jemně jsem jí uvolnila otěže a pobídla. Klisna v mžiku ladně naklusala. Její klus byl hladký, příjemný a elegantní. Vysedávalo se mi lehce, hned jsem chytila její rytmus a mé neklidné ruce jako zázrakem spočívaly nehnutě na jejím kohoutku.

„Teda, tys na to kápla... A jak pěkně vám to jde.“  Žasla Verča i Monika. Otěže byly téměř prověšené, ale kobylka reagovala na pobídky a bylo to pro ni asi tak akorát.
„Citlivá na hubu, no jo, asi ježděná profesionálama že jo?“ Prohlížela si ji Monika.
„Tak dobře, pro dnešek padla.“ Slitovala se Verča, nebo se jí spíš nechtělo se s náma dál trápit.
Vzala jsem svou kobylku za otěže a odvedla si ji do vnitřního boxu. Odnesla jsem její postroje a přišla k ní s čištěním. Už jak zahlédla bedýnku, sklopila uši a podezřívavě se na mě dívala.
Vytáhla jsem z kapsy kousek mrkve. Přivezla jsem si ji sice teprve včera, ale tohle mě už naučila.
Brala úplatky.
Bez nich jsem do boxu nemusela ani lést. Opustila bych ho nejspíše vzduchem. Ale za kousek mrkve byla ochotna chovat se normálně, a tak jsem jí požadovanou dobrotu nabídla a vešla k ní.

„Ty jsi tak krásná, Vendeto...“ Musela jsem si ji zase prohlížet. Byla to překrásná plavka, všechny nohy měla bílé, ale jen nízko, pak černé. Její srst se leskla jako zlato, na letním sluníčku zářila, dlouhá hříva a ohon byly černé. Ušlechtilou hlavu s krásnýma, hlubokýma očima zdobila nenápadná bílá hvězdička a stejně nenápadná šňupka na jinak tmavém čenichu.
Její tělesná konstituce byla jemná, štíhlá a drobná, velmi krásně stavěná. Každý ji musel obdivovat i přes varování „bacha je to svině“ které jim uštědřil někdo, kdo Vendetu letmo znal...
Já ji ale milovala. Věděla jsem, že to není pravda, kobylka to byla srdcem hodná, jen se s ní člověk musel domluvit. Byla nedůvěřivá a k cizím lidem i zlá. Proto jsem se s ní na Javorníku, odkud jsem ji koupila, napřed pár měsíců seznamovala, než jsem si ji směla odvézt.

Přestala jsem filosofovat a začala jsem ji hladit po plecích, aby zůstala klidně stát, zatímco jsem jí čistila hřbet. Ale Vendetka se ani nepohnula. Věděla, že za mrkvičku musí být hodná.
„Miláček, hodná kobylka...“
Povídala jsem si s ní pořád. Moje klisna byla i mou nejlepší kamarádkou. Postupně jsem ji celou vyčistila, což se jí dokonce snad i líbilo. Jen když jí čistím zadek a češu ohon, to nemá moc ráda. Vždycky při tom přešlapuje, ale vím, že nekopne. Teď už to neudělá, zná mě a já ji znám.
„Tak Vendeto, nohu...“ Drcla jsem do ní jemně, když ji nechtěla dát. Zvedla jí a zůstala stát jako přikovaná, jen mě zvědavě pozorovala. Stejně klidně jsem jí vybrala i zbývající tři kopyta. Pak už jen učesat, a je z ní krasavice v nejlepší formě.
„Hodná holka....“ Pohladila jsem jí po krku když bylo hotovo. Stočila hlavu a očichala mi ruce. „Hodná… Hodná... Moje Vendeto…“
Chtělo se mi až plakat, jak rozechvělá jsem byla tím křehkým štěstím.
Koukala na mě a nechápala co mi je. Objala jsem ji kolem krku. Byla tak milá... Tak moje.

„Tak pojď, půjdeme.“ Nandala jsem jí ohlávku a na vodítku ji vyvedla. Kopýtka příjemně klapala po dlažbě ve stáji, než ten zvuk utichl venku na hlíně. Dovedla jsem ji do výběhu a pustila.
Neodběhla hned, nechala se ještě pohladit. Až pak plavně odklusala ke stádu. 
„Teda je nádherná Lenko....“ Povzdychl kdosi vedle mě. Přikývla jsem, ale pohled od mojí klisny, pasoucí se na kraji stádečka, jsem odtrhnout nedokázala. Až když kobylka poodešla k napajedlu a ztratila se mi z dohledu jsem se koukla, kdo to sní vedle mě.
„Verčo, myslela sem že jdeš domů plést náramky...“ Pousmála jsem se...
Verča se totiž pletením uklidňuje po na nervy neblaze působících trénincích. Ukázala mi náramek, který zrovna pletla, ale oči jí zůstaly u koní.
„Je taková něžná...“ Oznámila, když se Vendeta vynořila na obzoru.
„Vendetko, Vendy...“ Zavolala sem na ni vesele a ona s napřímenýma ušima zvědavě přiklusala. Podala jsem jí kousek tvrdého chleba a přivinula její krásnou hlavu k sobě.

„Je zvláštní, ale je moje.“ Usmívala jsem se a hladila miláčka po čele. Párkrát zafrkala a jemně do mě drcla hlavou.
„Taky tě mám ráda, Vendeto.“ Pohladila jsem ji ještě a pak jsem jí pustila z objetí. Ještě se o mě otřela a zase si šla po svých. I já s Verčou jsme posléze opustily místo u ohrady. Verča aby šla dodělat náramek a já abych šla domů. 
Další den mě už jak jsem vešla do stáje vítalo radostné řehtání.
„Ahoj beruško moje.“ Vrhla jsem se hned k ní.
Přátelsky mi dýchla do obličeje a zastříhala ušima, když jsem ji hladila. Ale pak se podezřívavě podívala na bedýnku u mých nohou.
„No jo, já vím...“ Podala jsem jí kousek mrkve a vešla dovnitř i s čištěním. Zvedla jsem jí pravou přední nohu a pustila se do toho, zatímco moje kobča spokojeně přežvykovala seno, co bylo v boxe nachystané. Když jsem vybrala všechna kopyta, vzala jsem kartáč a začala čistit tu její krásnou srst. Docela se jí to líbilo, ale když jsem se přiblížila k zadku, zase celá ztuhla.
„No tak Vendetko...“ Konejšila jsem jí a odložila kartáč.
„Neboj se, neublížím ti...“ Konejšivě jsem promlouvala dál a hladila jí po hřbetě, než se uvolnila.
Pak jsem jí ukázala kartáč, nechala jí ho očichat a zkusila to znovu. Připadalo mi, že ztuhla o trošku míň. Pak už jen pročesat ohon a hřívu a konečně jsem jí osedlala a vyvedla ven a na jízdárnu.
Nasedla jsem na ni zlehka a otěže nechala volnější, abych ji netahala.

 „Tak se projděte.“ Dneska to měla na starost Monika. Tak jsem si s Vendy najela na jednu stěnu a nechala jí volně jít. Šla pěkně, vnímala veškerou sebejemnější pobídku...
„Tak si naklusejte.“ Ozvalo se časem.
Dnes už jsem věděla jak na to a tak se to obešlo bez karambolů. Vendeta klusala stejně krásně, jako včera a stejný rytmus jsme měla okamžitě. Tohle se mi nikdy nepodařilo se sebelepším koněm, ať už jsem ho měla sebevíc ráda. Vendeta mi prostě byla souzená.
„Perfektní, tak si dejte vlnovku o pěti obloucích a potom zkus nacválat. Dáš to?“
Kývla jsem na souhlas i že rozumím a začaly jsme provádět cvik.
Vendetě stačily jemné pobídky i k zatáčení. A když jsme dokončily vlnovku, bez chybičky a krásně,
se srdcem v krku jsem jí pobídla víc. Stačilo ještě malilinko povolit otěže, skoro neznatelně a kobylka nacválala. I její cval byl příjemný, hladký a houpavý, ne příliš rychlý, ani příliš pomalý. Chvíli jsme si cválaly po obvodu, pak dělaly několik cviků… A hodina byla u konce.
Zase jsem tu mojí potvůrku za úplatek vyčistila a odvedla na pastvinu. Podívala se na mě a odešla ke stádu. Já si sedla a dívala se na ně. Dlouho. Až do večera, až zapadalo slunce a koně podřimovali.
Moje zlatá kráska ve stádě vynikala. Nebylo krásnějšího koně než jí... Možná, že to byla potvora, svině, zlá kobyla... Možná.
Ale pro mě to byla, je a navždy bude krásná a výjimečná kobylka, kterou moc miluju a která je moje. 
A s touto myšlenkou jsem i odešla domů, těšit se na další a další dny, které strávíme spolu...