Nechám Tě

„Promiň…?“ Ozvalo se do ticha na chodbě.
Byla to školní chodba a byla prázdná. Až na nás dvě.
Jmenuju se Hanna a byla jsem to já, čí slovo přerušilo to ticho. Nenávidím tenhle druh ticha, deptá mě a žere.
Delia, zvaná prostě Del, zvedla hlavu od úkolu z němčiny. Měla jsem tisíc chutí jí už stokrát říct, proč si ty blbé úkoly nemůže udělat doma a dělá je radši, než by se mnou mluvila. Teď překvapeně zamrkala. Nepodívala se mi do očí, to nikdy nedělá, nicméně i tak jsem ty její oči v podstatě milovala. Měla a má moc krásné oči... 
„Cože?“ Vypadlo z ní překvapeně.
„Promiň...“ Zopakovala jsem to.
Stálo mě to přemáhání... Víte jak špatně se omluva říká?
„Proč promiň?“
„Promiň... Prostě promiň...“

Myslela jsem si, že to nepochopí. Moje omluvy pro ni už dávno byly jen něčím otravným a běžným. Ale ne v mluvené podobě a to ji trochu zaskočilo, zdá se...
„Del, máš své sny a ideály a nemůžeš je žít... Kvůli mě.“
Těžce se to říká, ještě víc těžce ale snáší. Měla sen být oblíbená, moct se bavit se všema lidma ze třídy... Ale já měla sen mít kamarádku na život a na smrt, byla jsem proto i žárlivá.
Tlouklo se to a já své zájmy prosadila spíš... Izolovala jsem si ji jenom pro sebe...
„Víš dobře, že o tvé omluvy nestojím!“
Rty stáhla do jedné linky a oči zlobně přimhouřila. Vypadala démonicky, děsivě...

„Ale tentokrát se mě už zbavíš... Napořád.“
Třásla se mi ruka, kterou jsem k ní natahovala. Ruka, v níž jsem držela přeložený list papíru.
„Co si sakra myslíš, že všechno zlepšíš nějakou zas básničkou?“
Vytrhla mi to téměř vztekle z ruky a chystala se to zmačkat. Ale logo na papíře jí, dík bohu, v této činnosti zastavilo a ona list přece jen rozložila a četla.
S očekáváním jsem na ni hleděla. Za chvíli zvedla hlavu a byla očividně trochu v šoku.

„Ty... Co to má znamenat?“
„Přesně to, co je tam psaný Deli...“
Dívala se na mě a její oči byly najednou zmatené... Nechápala, co se stalo...
 „Tys udělala... Přijímačky?“

Usmála jsem se pyšně a ujistila ji: „Je to tak.“
„Takže ty... Odejdeš odsud? Proč jsi mi to neřekla dříve? A kde to vůbec je, ta škola?“
Nevypadala potěšeně, spíš trochu překvapeně a nechápavě.
„V Brně... Ty nejsi ráda?“ Byla jsem zklamaná, ale trochu i ráda, že jí to není jedno.
Toho jsem se bála nejvíc... A pak toho, že bude šťastná, že už mě neuvidí...
Ale to se zatím nekonalo.
„Zaskočilas mě tím... Že už příští rok tu nebudeš...“
„Ne Del... Zbavíš se mě mnohem dříve. A budeš konečně volná, budeš moct být s holkama, tos přece chtěla... Já odcházím... Teď na pololetí.“
„Cože?! To je už za tři dny! Volná... Já ale... Nevěděla jsem, že... A bude se ti stýskat....“

Vzala jsem si od ní nazpět papír a uložila ho.
„Deli, bude se mi moc stýskat, ale nekaz poslední společný dny temnýma myšlenkama....“ 

Později jsem o tom řekla ještě Judy, své druhé kamarádce ze třídy, která o tom ale v podstatě už věděla. Pomáhala mi leckdy s přípravou na přijímačky. Skončila jsem v nich druhá a byla jsem na sebe hrdá, ale taky jsem se samozřejmě bála...
To kvůli Del, já ji měla až příliš ráda na to, abych se jí dokázala jen tak lehce vzdát…
Za tři dny, ve čtvrtek před pololetními prázdninami, jsme šly po škole na tramvaj, jako vždycky.
Ale bylo to jiné... Bylo to naposled.

„Delio, nezapomeň na mě prosím... Já... Bude se mi moc stýskat... A napiš mi prosím tě...“
Měla jsem na krajíčku. „Prosím obejmi mě... Naposledy.“
Špitla jsem ostýchavě, jelikož žádat podobné věci mi moc nejde přes jazyk.
Del ke mně přišla blíž a udělala to.
„Ach Delio ,Del moje...“ Rozbrečela jsem se s konečnou platností a tiskla ji k sobě, co to nejvíc šlo. Chtěla jsem si tu chvíli uchovat navždy. Del nebrečela, ale to je typický.
Ona se nerozpláče kvůli všemu jako já.
„To víš, že nezapomenu… A napíšu… A nebreč, přijdu se za tebou třeba podívat, až budeš někdy doma jo?“ Mluvila s takovou příměsí dojetí v hlase, kterou jsem u ní neznala.
„Budeš...“ Podívala se na mě vážně, když jsme se od sebe konečně odtrhly. „Budeš mi chybět. Mám tě ráda.“
Byly to ty nejhezčí věty, které jsem od ní za ty roky slyšela. A měla mě v náručí znova. Kolem projela čtvrtá tramvaj a zlostně cinkla.

„Sbohem Del... Taky tě mám ráda... Strašně moc... A měj se mi tu krásně ty berunko...“
Vzlykala jsem před přijíždějící tramvajkou.
„Ahoj...“ Naposled letmý dotek dlaní a už jsem seděla brečící v tramvaji.

Probrečela jsem další dva dny a v neděli si zabalila. Dala jsem nashle rodnému městu a vyrazila vstříc novému životu. Na internátu jsem vyfasovala celkem fajn spolubydlící, čtyři holčiny, které se taky neznaly a docela jsme se spřátelily... Časem se jedna z nich, drobná zrzečka Pája, stala mojí velmi dobrou kamarádkou, ale Del nenahradila. Nikdy.
Po týdnu mi od ní přišel první dopis.

Stálo v něm: „Ahoj Hanno. Cos odjela, moc se tu nezměnilo.  Holky se oblíkají a malujou pořád stejně, nevím proč ti to píšu. Všechno je stejný, ale ty tu už nejseš. Zatím sedím sama, protože jinde stejně není místo... Včera mě holky pozvaly někam do města, ale já jsem nešla, nemám na ně teď vůbec náladu - vidíš, nebyla jsem taková jen na tebe... Teprv si zvykám, že tu nejsi. Dneska sem šla z oběda a najednou sem se já sama otáčela, než jsem si vzpoměla, že ty tu vlastně už nejsi... Docela se mi po tobě i stýská, i když tomu asi nebudeš věřit... A co ty, jak se máš na intru, co nový kamarádky, už za mě máš náhradu? Odepiš a měj se tam. Delia 
PS: Gilien se po tobě ptala. Prý ti napíše mail. Pa“

Dočetla jsem a hned jí odepsala, především to, že ji nikdy nikdo nenahradí. Ona ten názor nesdílela, je životem dosti přezkoušená a tak ví líp než já, že sejde z očí... No však to znáte.
Ale můžu říct, že o nás to moc neplatí. Sešly jsme se pokaždé, když jsem byla doma - každý druhý víkend v měsíci a máme si stále docela co říct... Byla a je pořád stejná.
V jejích dalších dopisech jsem četla, jak jí postupně došlo, co měla a už nemá, začala si mě možná i vážit, bavila se, kdy chtěla a s kým chtěla, ale sedět zůstala sama a její postavení se o moc nezlepšilo, jen za holkama chodila víc než dřív. Ony za ní moc ne, i proto, že se daly později zase dohromady všechny, obě rozhádané skupinky, a tedy jich bylo zase osm... Měla jsem taky zprávy od Judy, které to jen potvrzují... Taky Gillien, naše jedna profesorka, mi občas napsala mail, nebo i dopis potom...
 Je fajn, že nezapomněla.

Je to rok, co jsem odešla...
Ale ten nejhezčí dopis, který z mého srdce jen tak nezmizí, ten přišel včera. 

„Má milá Hannko,
tak jsem nezapomněla, že to byl v úterý rok, cos odešla ze školy. Musím ti říct, je tu bez tebe prázdno... Nikdo mi neskládá básničky, nekreslí obrázky, nezajímá se o všechno z mého života a nechodí se mnou všude jako pejsek.
Na jednu stranu jsem teď moc šťastná a děkuji ti, žes mi to umožnila. Holky se se mnou baví, když jdu já za nima. Nedělám to ale pořád, už jsem jako ty, ach jo... Na druhou stranu mi tu, Hanninko, chybíš a stýská se mi po tobě. Měla bych ti říct žes byla asi nejlepší kámoška, kterou jsem si mohla přát.
Víš jak jsi řekla, že mě nikdy nikdo nenahradí? No tak ti říkám totéž…:-)
Ty jo, takový vyznání, to jsem se docela překonala... Těším se, až tě zase uvidím, už za dva týdny v sobotu, těším se, jako se těšíváš ty, vidíš jak si mě ovlivnila?
Ale je to dobře... Víš co, už tě nebudu zatěžovat svýma řečma, už nevím, co víc ti říct...
Tak se měj krásně a odepiš prosím. Pa
Tvoje Del :-* 
PS: V úterý byla taky chemie, psali jsme příšernou písemku, zas z toho budu mít pětku. Pak nám Gillien ukazovala nějakej pokus a nedopatřením převrhla hácéelko. Na sebe, stůl, podlahu…
To byl smrad, žes to snad musela cítit až v Brně!
Docela ji lituju, že to musela uklízet, ale nám dala volnej zbytek hodiny:-D. Tak pa a písni nějaký tvý zážitky...“