Americký sen

Alkohol kolující v žilách truchlících uvolnil emoce a někteří plakali mnohem vydatněji, než na pohřbu. Jiní vzpomínali na to pěkné, co s NÍM prožili a tak se místností občas rozlil smích. (Jako voda na vyprahlou zem.)
Světlá místnost, plná jídla a lesklých příborů, až kýčovitě kontrastovala s černými šaty pozvaných.
Měla bych cítit smutek, ale není tomu tak. Cítím zlobu.
Po pár skleničkách vína jsem vyndala z kabelky tužku a ze stolu jsem vzala jeden z podtácků a malým písmem začala psát své myšlenky.

Nechápu matky, které hrdě posílají své syny na smrt,
snad protože někdo řekl: „Ve jménu míru…“.
Proč oči zavírají a jen naslouchají hlasům lživým?

Přes hustý dým nevidíš, avšak příkaz plníš, dokud neutichne pláč.
Bojuješ za nezávislost a sám jsi loutkou.

Přemýšlíš a hledáš smysl života.
Možná němá tvář, jež zakryla tvou duši, ti napoví.
Oči, jejichž pohled tě pronásleduje, byl jsi tím posledním, koho spatřily.
Oči člověka, kterého jsi… Ve jménu míru…

Spálils dům, sny, život… A hlásáš: „Tohle je mír!“
Spálils duši svou.
Tak plač, nic jiného ti nezbývá. Splnil sis svůj Americký sen.

Psala jsem to znova a znova, až na stole nezbylo nic, na co bych mohla vtisknout své myšlenky.
Vstala jsem, omluvila se a opustila místnost plnou zvláštního napětí.
Loudavým krokem jsem procházela ulicemi, kterými mne často doprovázel. Zastavila jsem se u domu, v kterém žila rodina s dvěma syny. Vzala jsem jeden z podtácků, které jsem doposud svírala v dlani a vhodila jej do schránky. Tak jsem se procházela, až mi dlaně zůstaly prázdné.
Náruč prázdná.
Snad pochopí.