Časy se mění...

Je studený podzimní večer.Nebe je pronásledováno houfem černých těžkých mraků,zvěstujících brzkou krutou zimu.Malá copatá holčička stojící pod jednou z rozsvícených lamp,zpívá stokrát zpívanou písničku stále dokola…Je to zvláštní písnička…mluví o lásce.
Zima je opravdu krutá.Polorozpadlá chaloupka stojící uprostřed lesa je až k chudým okénkům zavátá sněhem.Působí dojmem, jakoby se sama klepala zimou.
Uvnitř matka uspává malého synka.Zpívá mu písničku.Možná to bude poslední písnička,kterou synek uslyší.Mor je nezastavitelný nepřítel.
V místnosti je ještě někdo…Malá copatá holčička,stejná jako ta,co stála pod lampou.A zpívá tu samou písničku.Nikdo jí však neslyší,kromě dvou smutných srdcí.
Synek zemřel ten večer,kdy krutá zima odcházela…
Dva mladí lidé jeden z ušlechtilého rodu s modrou krví,chlapec.Dívka chudičká dcerka služebné u dvora.Milují se,ale zlí lidé jim lásku nepřejí.
Jednou v noci spolu uprchnou.
Za rok se vrátí zarostlý muž s těhotnou ženou těsně před porodem.Stařičká služebná je uloží do své komůrky a v temné noci se z ničeho nic stává porodní bábou.Ale netuší, že se tu samou noc stává také bábou svého vnuka.V rohu stojí copatá holčička.Prozpěvuje si písničku o lásce…Ještě tu noc stařičká služebná umírá…
Oba nebožtíci měli krásný pohřeb…Ten nejkrásnější plný slz…Slz,které byly vyplakány z lásky…
Copatá holčička stojí i dnes v koutku místnosti.Ale již neprozpěvuje…jakoby zapomněla slova…
Posmutněla již není tak hezká a roztomilá…Zmizelo kouzlo…
Ale u sebe to děvče vždy nosí černou vyřezávanou truhličku…Truhličku plnou naděje…