Smrt v hlavní roli

Procházel ulicí bez povšimnutí, neměl v úmyslu se zabývat okolí, i když tak výrazně vybočoval z lidských stanov, které se rozdělovaly na exhibicionismus a normálnosti. Lidi se považovali za inteligentní stvoření, ale někdy z nich bylo vidět, že opak je pravdou. Jejich pravidla co se týká morálnosti byli upnuté. Kdo chtěl neustále sledovat myšlení ostatních, aby jen malým kouskem nedal najevo, že má jiný názor než je ten všeobecně známý?! Odhodil svou černo kápi do zadu, aby mu nepřekážela v rychlém kroku. Došel přesně ke dveřím starého rodinného domu, kde všechny okna byly zahaleny černou látkou, jako by i samotný dům uctíval den smutku. Zazvonil na zvonek a ozval se štiplavý zvuk, který pánům domu oznamoval příchod nového hosta. Dveře přišel otevřít starý pochmurný pán, kterému se v očích dalo číst jeho znechucení ze svého povolání. Nebylo divu, jen málokdo by chtěl stát denně u dveří nasoukaných v černém kvádru, jako by po celý svůj život byl připravený na svůj pohřeb.

„ Vítejte…pojďte dál.“ Ozval se chraptivým hlasem a skloněným dal povel hostovi ke vstupu. Vstoupil okamžitě, když uslyšel jeho hlas, byl přesvědčený, že je na černé listině hostů. Očistil si boty o černou předložku a zadíval se do davu lidí v černém. Jejich oblečení, styl , vkus byli jako vystřižené z jednoho stejného časopisu. Jejich myšlení nemělo extravaganci, natož smysl pro detail. Ženy oděné v černých koktejlkách, aby vynikly jejich postavy, které do úmoru den ,co den drtily v posilovnách, aby hned poté mohly zajít do cukrárny na posilněnou. Muži navlečení z donucení ve stejných černých kvádrech, lišily se jen barvou kravaty, kterou vždy vybírala žena. Nesmyslné starosti o jejich postavení, vizáž, stejně všihni jednou zaklepou na stejnou bránu do pekel, marnivost byla jejich šperkem, necitelnost jejich cností.

„ Filipe..“ Ozval se křečovitý hlas té nejstarší osoby. Seděla v houpacím křeslu s parukou na hlavě, aby zakryla své stáří a truchlila, nebo spíš hrála. Všechno to bylo jen divadlo, už roky počítali minuty, kdy starý pán natáhne bačkory, aby veškeré jeho jmění dopadlo do rukou krvavých šelem, které byli ochotné rvát se o kusy syrového masa.

„ Mamá…vidím pochmurnou náladu…jak pak to?“ Dodal neobratně a políbil její nastavenou ruku, sám si připadal úchvatně ve své herecké roli, kterou mu jeho rodina stanovila. Jediný syn, černá ovce rodiny, která se živila v podsvětí, ani jeden z nich si nebyl jistý, co vlastně Filip dělá. Kolovaly ty nejčernější povídky o jeho povolání a živobití. Vždy byl stylový, tajuplný, bez citů...přesně takový, jakýho ho chtěli.

„ Nebuď ironický, Filipe…“ Dodala jeho starší sestra při pohledu na jeho úšklebek. Okamžitě se za ní postavil její buranský manžel, kterého čirou náhodou si nabrnkla na jedné z těch dokola omýlaných akcí celebrit a nejbohatších mužů. Nebylo k uvěření, že zrovna jeho snobská sestra si vybere dědice velké dřevařské společnosti, zvlášť když potom spolu vychovávají další děti z rodu namyšlených frajírků.

„ Nechte toho, otec by nechtěl, aby jste se hádali na jeho pohřbu…“ Dodala vzápětí Amélie, která těžce vycítila napjatou atmosféru, která se vytvořila s Filipovým příchodem. Jeho nejmladší sestřička už od dětství se snažila dodat rodině citový ráz, ale její činost byla bezúspěšná. Proto odjela na tři roky do Afriky pomáhat chudým dětem. Malá hodná Amálie s výrazem anděla, nikdy se nesmířila s pomluvami, že by její bratříček mohl být temný živel.

„ Pohřbu?? Že bych přišel brzo, chtěl jsem až na hostinu…“ Usmíval se dále Filip a zastavil číšníka, aby mu sejmul z jeho břemene a odlehčil mu, když si vzal jednu sklenku s šampaňským.

„ Nemusel jsi tady být, se starý pánem si mluvil naposledy před deseti lety. Tak proč tak najednou nás poctils svou návštěvou?“ dodal jeho švagr, který ho nemohl vystát, hlavně kvůli části dědictví, které možná dostane. Copak si tenhle podvratný živel něco zasloužil, to si spíše veškeré ty peníze dokázal pan velkodřevař představit na svém účtu.

„ Nemohl jsem si nechat ujít to představení.“ Vyseknul ironicky, ale to už do místnoti vešel mladší muž s bradkou a brýlema, aby rozhostil všeobecný chaos. Notář byl pro tuhle rodinu daleko důležitější, než kterýkoliv farář.

„ Přejdu rovnou k hlavní stránce pana Buttlera.“ Dodal, když vyjmenoval veškeré služebnictvo, které mělo dostat jen zbytky, které upadnou téhle cházce od huby.

„ Veškerý můj majetek…“ četl tiše notář. „ …dostane moje milovaná žena, jedinou podmínkou je, že po její smrti vše zdědí můj syn Filip.“ Dočetl notář a zdíval se do davu, aby se pokochal, jak všichni v těch nazdobených rouchách jsou na umření. Teprve teď se vytvořila pohřební atmosféra. Filip se jen pousmál, věděl, že otec byl vtipálek, ale ani on sám tohle nečekal. Podíval se na jeho vyděšenou matku. „ Tak to už to mám skoro v kapse, tobě moc nezbývá, mamá…“ Dodal hnusně a rozesmál se. Všechna panika, všechny pohledy se otočily na jeho stranu, nevěděli co mu říct, jak se bránit. Švagr vykřikoval přezkoumání závěti, matka mlčela, její tvář zbledla.

Filip vstal a vrátil prázdnou sklenku číšnikovi zadíval se do davu a rozesmál se hrubým, výsměšným smíchem. „ Tak já panstvo odcházím, tohle divadlo mě už nebaví…“ zadíval se do očí své matky. „ Počkám si, až svou hlavní roli odehraje smrt…“ Dodal a stejně hbitým temným krokem jako přišel, tak i odešel, ještě se pousmál na pochmurnou tvář starce, který mu otevřel dveře a zmizel v temnu noci.