Osudové setkání

Procházela jsem rušným náměstím a sledovala ruch kolem sebe. Lidé, kteří si procházku užívají a vychutnávají si pohled na památky a jiní, jež se snaží ty pomalé předběhnout, aby stihli práci, autobus nebo uvařit dětem.
Já nikam nespěchám. Doma mě čeká jen zoufalé ticho. Můj muž se vrací pozdě a nikoho jiného nemám. Nemusím vařit dětem večeři, nemusím je vyzvedávat ze školy… A nikdy nebudu. Je to příšerná představa, že mi nikdo nebude říkat mami. Ale musím se s tím smířit, jenže to já nechci! Když nemohu mít své, tak adoptuji. Jenže můj muž nechce a kdo svěří svobodné ženě dítě?
Zastavila jsem se u obchodu s dětských oblečením a nešťastně se dívala do vitríny. V tu chvíli mě kdosi chytil za ruku a šťastně vykřikl „mami!“. Otočila jsem se a malá holčička mne pustila a ustoupila o dva kroky zpátky. Sklonila hlavu a kuňkavým hlasem řekla „vy nejste moje maminka“ a začala brečet. „Ty jses ztratila?“ mile jsem se na ní usmála. „Ztratila se mi maminka“ šeptala. „Neboj, společně jí najdeme“ snažila jsem se jí uklidnit. Ptala jsem se jí, kdy a kde jí viděla naposledy a jak vypadá, ale stále dokola opakovala jen „ztratila se mi maminka“. Byla celá roztřesená.
Sedla jsem si s ní doprostřed náměstí na lavičku a doufala, že její matka jí také hledá a brzy nás zahlídne. Opřela se o mě a držela se za ruku, jakoby neměla strach z cizí osoby. Hladila jsem jí po vlasech a hlavou mi běželo tolik sobeckých myšlenek. Co by se stalo kdyby se její matka nenašla? Mohla bych si jí nechat? Jak absurdní.
Po chvilce začala z ničeho nic mluvit „Maminka je jediná, kdo mě má rád. Nikdo jiný mě nechce. Jenže ona se mi ztratila…“ Cítila jsem zoufalství z jejího hlasu. Jenže ten koho hledá, se brzy najde, ale co já? Najdu to co chci? „Neboj, už brzy se tu objeví a ráda tě má určitě spousta lidí. Jsi malá, krásná princezna“ ujišťovala jsem jí. „Ne, ona se nenajde a já zůstanu sama, nikdo mě nechce…“ Už sem neměla čas jí to vyvrátit, přiběhla k nám mladá žena a malou holčičku objala. „Kde si proboha byla? Co mi to děláš?“ zahrnovala jí výčitkami a zároveň láskyplně tiskla k sobě. Ale v očích malého děvčátka nebyla ani jiskřička štěstí. Pak se roztřesená žena obrátila ke mně „Omlouvám se, to mi dělá pořád.“ „To nic, hlavně že našla svou maminku“ mrkla jsem na holčičku. „Nejsem její matka, ta zemřela před čtrnácti dny, ona si to ještě nepřipouští. Jsem její teta, mám jí v dočasné péči, až se dá trošku dohromady, tak půjde do dětského domova. Je to smutný příběh, ale jinak to nejde.“ Najednou jsem nevěděla, co říct. To krásné děvčátko má skončit v dětském domově? Ztratila matku a na světě není nikdo, kdo by se jí ujal? Měla jsem chuť ji vzít za ruku a útéct s ní hodně daleko. Ona by vyplnila prázdé místo v mém srdci a já to její.
„No asi půjdeme“ přerušila mé myšlenky mladá žena. „Ne!“ řekla jsem velmi důrazně, aniž bych si to uvědomovala. „Nechcete třeba zajít na kafe? Můj byt je kousek odtud, malé můžu uvařit horkou čokoládu.“ byla jsem odhodlaná se s dočasnou opatrovnicí více seznámit a získat, co nejvíc informací o osudu malé holčičky. Věděla jsem, že tento boj bude složitý, ale už od chvíle, kdy mě poprvé děvčátko chytlo za ruku, jsem cítila mezi námi pouto.
A teď? Vyprávím dva roky starý příběh a po vlasech hladím svou dceru, která mi sice neřiká „mami“, ale mezi námi je vztah, který by ledaskterá matka záviděla.