V odrazu zrcadla - konec I.

Udělalo se mi neskutečně špatně. Běžela jsem na záchod, za mnou máma.
,,Jsi v pořádku?" Nemohla jsem jí odpovědět, pusu jsem měla plnou krocana s šunkovou nádivkou.
,,Otevři ty dveře!" Snažila jsem se uklidnit. Sedla jsem si vedle mísy a soustředila se na svůj žaludek.
Uklidni se, uklidni se, řvala jsem na něj. Po krátké chvíli se žaludek uklidnil.
,,Mami, jsem v pořádku, jen se mi udělalo špatně z toho spáleného tuku. Půjdu se na chvíli projít."

Vyšla jsem na ulici, přede mnou zářila světla New Yorku. Mého New Yorku. Neznala jsem hezčí místo než je Sedmá avenue na Manhattanu. Prodírala jsem se davem lidí se svíčkami v ruce, kteří si vzájemně přáli pěkné Díkuvzdání. Viděla jsem pouliční prodavače, nabízející červená trička s nápisy jako "New York je boží" nebo "I LOVE NY." Dostala jsem se na Madison Street a sledovala ty bohaté lidi, kteří si neodpustí brázdit obchody světových návrhářů ani dnes, na Díkuvzdání. Sestoupila jsem do stanice metra a přemýšlela, co budu dělat. Napadl mě pouze Central Park. Metro přijelo okamžitě, sedla jsem do něj a nechala se zavést přímo k zoologické zahradě. Naštěstí měli otevřeno. Koupila jsem si lístek a samozřejmě jsem neodolala cukrové vatě a balíčků burských oříšků. Už ta vůně mi neudělala dobře, a poté, co jsem do sebe nacpala celý sáček buráků, jsem to nevydržela. Už jsem to neovládala. Žaludek si dělal to, co chtěl on. Neposlouchal mě. Byla to časovaná bomba, která mohla každou chvíli vybuchnout. Dřepěla jsem v tom koutě snad půl hodiny, nemohla vstát, byla jsem slabá, bylo mi špatně ze sebe samotné. Nadzvedla jsem se a viděla odraz zrcadla u pavilonu. Vypadal hrozně. Volně poletující vlasy slepené od zvratků. Natáhl se mi žaludek, ale nic nešlo ven, byl vyprázděný. Seděla jsem na lavičce a brečela. Nad sebou. Přemýšlela jsem, co jsem všechno udělala, proč to muselo zajít až tak daleko. Bylo mi špatně. Bolely mě všechny vnitřnosti, všechny kosti, hlava. Nedokázala jsem si racionálně odpovědět na své otázky. Jediné, co se mi pořád vybavovalo byl pohled do zrcadla. Ta bílá tvář, nažloutlé zuby, odporná pachuť z úst, vlasy zplihlé, vypouklé oči, silné obrysy licních kosti a špičatá brada. Vstala jsem a podívala se vzpřímeně do vitríny. Viděla jsem se. Zničenou, unavenou, ale hubenou. Bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo zničit to zrcadlo..

Vší silou jsem do něj udeřila. Neprasklo, vydalo jen tupý zvuk. S bolesti v zápěstí jsem se svalila na lavičku.
,,Jsi v pořádku?" ozval se neznámý hlas. Nadzvedla jsem hlavu a upřela své oči do tváře neznámé dívky. Nebyla tak neznámá, jak jsem si zprvu myslela. Vlastně jsem ji znala. Z kina.
,,Jsem OK, nic mi není." Měla jsem po krk toho soucitu od všech.
,,No, nevypadáš tak. OK člověk se nesnaží rozbít vitrínu s nebezpečným krokodýlem." To mi nedošlo. Asi tak jako všechno, co jsem za poslední měsíce udělala.
,,Co chceš?" zeptala jsem se jí a ani jsem nevěděla proč.
,,Viděla jsem tě u kina, před pár měsíci. Pamatuješ?" Přikývla jsem.
,,Ale tehdy jsi vypadala jinak. Taková více svěží, zdravější, hezčí a hlavně si nebyla tak hodně hubená."
,,Byla jsem tlustá!" zaječela jsem na ni.
,,Cože? Ty? Byla jsi nádherná holka, zdravá holka!! Teď je z tebe troska, podívej. Snažila ses zhubnout, co? Podle všeho jsi zvracela, viď. Proč jsi to dělala??"
,,Chtěla jsem vypadat jako ty!" Bylo mi už všechno jedno, nevěděla jsem, co říkám, proč jí to říkám.
,,Proboha, proč?Ani mě neznáš!"
,,Podívej se na sebe, máš krásnou postavu, krásného kluka!"
,,Aha, hele taky nejím, ale protože nemám co. Proč myslíš, že jsem tady, sháním peníze pro svou rodinu. Ten kluk není můj přítel, ale můj bratr. Je slepý, nemůže najít práci. Nikde jej kvůli tomu nechtějí. Ale nevzdává to! Stále bojuje a víš proč? Protože miluje život. Vždyť život je tak úžasný a ty ho chceš takhle zahodit? Pro nic za nic, jen kvůli pitomé postavě?"
,,Jsem v pohodě." Nevěděla jsem, co říct, ale její slova mi v hlavě burácela jako zvony v kostele svatého Patrika.
,,Ty jsi nemocná! Měla by ses jít léčit, nebo dopadneš špatně!"
Chtěla něco dodat, ale už jsem ji nevnímala, svalila jsem se na lavičku vyčerpáním.

Probudila jsem se až v nemocnici. Byla jsem připojena na tisíce přístrojů a z mého těla trčelo tisíce hadiček. Kolem postele stála máma s tátou. Oba se slzami v očích. Doktor mi sdělil, že trpím mentální bulímii. Na psychiatrii jsem nechtěla, a proto jsem slíbila, že už nikdy nic takového neudělám. Po čtrnácti dnech mě pustili domů. Zvládala jsem jíst malé porce bramborové kaše a polívky. Ale záchod už mě nepřitahoval. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, vybavila se mi holka ze zoologické zahrady a její slova o tom, jak je život krásný.
A já se chtěla bavit...